na Blog.cz

Minulý týden jsem měla dvě noční služby . Při té druhé jsme volaly lékařku , že máme nějaké vysoké glykemie , aby nám přišla naordinovat , kolik inzulínu máme dopíchnout .

Lékařka přišla - no přišla , výstižnější slovo by bylo doploužila se - a bylo znát , že trochu kulhá . Všimla jsem si , ale nechtěla jsem se ptát . Zato kolegyňka se zeptala , copak že se jí stalo . A paní doktorka řekla , že spadla do nějaké díry a že má sedřenou celou nohu až na stehno .

SSS , jau , jau , dovedu si představit jak to bolí , před lety se mi stalo něco podobného .

To byly tehdy ještě holky malé , Iva byla asi roční , ještě v kočárku , Věrka tříletá . Bylo to někdy koncem září ,ale byl docela pěkný podzimní den . Měla jsem dlouhou sukni ( naštěstí ) .

Jdeme od kulturního domu k tehdejšímu obchoďáku , který čekala první z celé ředy přestaveb , aby ho ve finále zbourali docela . U jednoho z bočních vchodů byl takový velký sloup , který vypadal jako panák . Neumím to lépe popsat , byl to prostě takový symbol . Jeho základna mohla mít přibližně 40 cm v průměru a vysoký byl asi 10 metrů , možná i víc . A právě tohoto panáka odstranili jako prvního . Zůstala po něm jen neoznačená díra , poměrně dost hluboká .

Já jdu tlačím před sebou poměrně dost těžký kočárek ( kdo pamatuje , tak to byla stará Liberta , kočárek byl těžký sám o sobě a v tom kočárku dítě vážící 15 kg). Věrka poskakovala někde za mnou . Ulice jako vždy plná lidí . Ohlížím se , kdeže mám tu moji cácorku a .....

Kočárek s poměrně širokým rozchodem kol tu díru bez problémů přejel , ale já zahučela přímo do ní až po koleno . S námahou jsem vylezla ven . Samozřejmě , že si nikdo ničeho nevšiml . Odkulhala jsem stranou . Nohou hýbat můžu , zlomená tedy nebude . Sukně taky není roztržená , jen koleno pálí čert . Asi jsem se trochu odřela , to nic nebude . Chvíli jsem stála a odpočívala a předstírala , že čekám na dcerku , která poskakuje okolo .

Chtěla jsem jít dál , ale jak jsem udělala první kroky , bylo mi jasné , že to nebude tak jednoduché .

Zraněné koleno nějak nechtělo poslouchat . Nejen , že pekelně pállilo , ale ještě se podlamovalo .

Vykasala jsem si sukni , abych se konečně podívala , co s ním vlastně mám .

Byla jsem připravená na všelicos , ale co jsem spatřila mě ohromilo .

Měla jsem kůži sedřenou od poloviny lýtka až na stehno , na čéšce dokonce až na kost . Nekrvácelo to . Silonové punčocháče se mi přilepily na krvácející ránu a fungovaly co by obvaz .

Na jednu stranu to bylo dobré , nemusela jsem čekat až to přestane krvácet , ale bylo mi jasné , že sundat si punčocháče až to zaschne nebude jednoduché .

Na nákup už jsem nešla . Vrátila jsem se s oběma holkama domů a na nákup vyslala taťku .

Bez dětí , překážely by mu .

Iva v kočárku naštěstí usnula , nechala jsem jí spát v kočárku pod stromem . Věrka už byla natolik soběstačná , že vyběhla schody sama, dokázala se sama převléct a věnovala se hře , ze které jsem ji předtím vyrušila .

Svlékla jsem si sukni a začala si opatrně svlékat i silonky . Krev se mezitím srazila do strupu . To bude prima . Punčocháče jsem stáhla tak , že už víceméně držely jen přilepené na strupu .

Přemýšlím o dalším postupu . Co bude lepší ?

Nechat punčocháče přilepené a jen je obstříhnout , nebo škubnout ?

Zvážila jsem všechny pro a proti a rozhodla se ...

Zatnula jsem zuby a škub ... okamžitě bylo všude plno krve .

Nastříkala jsem si nohu dezinfekcí a ohně obyčejného se stal oheň pekelný .

Zase jsem čekala až krev přestane téci a jen otírala stékající pramínek krve ručníkem . Konečně se zase udělal strup a noha přestala krvácet.

Zaplaťpánbůh , teď už to bude dobré . Brzo se to zahojí a bude to zase O.K.

.

Ale nebylo . V noci bolela noha tak , že jsem nemohla spát a koleno celé opuchlo .V okolí rány se začal tvořit hnis .

Doprčic , to se muselo stát zrovna mně . Taťka , když ráno viděl jakou mám nohu , tak mi nejdřív strašně vynadal , že jsem to neřešila hned a pak mně sebral ( holky hlídala sousedka ) a dotáhl ( doslova ) na chirurgii . Marně jsem říkala , že to bude dobré , že doktory nemám ráda a že tam prostě nechci . Kdepak nedal si říct .

CHirurg se na nic neptal , poslal mě rovnou na RTG a potom mi bez řečí píchl tetanovku a pak se teprve začal vyptávat , jak se mi to vlastně stalo .

Při bližším ohledání našel dokonce ještě zbytek punčocháčů . A nastalo nové trápení . Musel strhnout strup , vyndat poslední zbytek punčocháčů a ránu vyčistit a na dvou místech to bylo dokonce na stehy . Pak to celé zazelenil Novikovem . Myslela jsem , že vyletím z kůže . Nařídil klid a za týden kontrolu .

Naštěstí potom už se rána hojila " per primam " tedy bez komlikací .

Za týden jsem si odbyla kontrolu , lékař byl spokojen . Otok se pomalu ztratil , vyndaly se stehy , Novikov se dílem oloupal , dílem smyl .

Dodnes mi zůstala jen jizva na místě , kde byla kůže sedřená až na kost .

Od pojišťovny jsem nedostala ani korunu , protože jsem neměla ušlý výdělek ( byla jsem na mateřské ) a na trvalé následky bych měla nárok pouze v případě , že bych byla modelka a jizva na koleni by mi nedávala šanci na slušné nabídky .

Tak jsem byla v pondělí nějak rozjetá .

Vypravila jsem ráno špunty do školy ( zase stylem vrabci z Čech ) , pak jsem šla zkontrolovat , jestli mi klubající se rostlinky na záhonech a v sadbovačích neutrpěly škodu po nočním dešti , pověsila jsem prádlo , protože sluníčko slíbilo , že bude svítit . A najednou bylo 10 hodin a taťka prohlásil , že by si dal kafe .

Usoudila , že by opravdu kafe bodlo a šla ho udělat . A protože bylo opravdu pěkně a dokonce i docela teplo , dali jsme si to kafe na zahradě .

Protože nemám ráda jen tak sedět s prázdnýma rukama , přinesla jsem si misku ořechů , že je budu loupat .

Sedím , piju , loupu a občas se rozhlédnu po zahradě , co mě ještě čeká a nemine ještě udělat .

Najednou moje zraky utkví v koutě zahrady , kde si pěstuju křen a rebarboru . Obě rostliny bohatě kvetou .

Jenže já si nepěstuju ani jednu z nich na květ , ale ne něco docela jiného .

Tak dlouho mě dráždil pohled na to houští , až jsem se zvedla , přinesla nůžky a velice rychle jsem zbavila obě rostliny , jejich okrasy . Rebarboru jsem ještě ostříhala , aby přišla na jiné myšlenky , než vytvářet květy . Hned venku , jsem řapíky ostříhala od listů a oloupala .

Taťko , říkám , při posledním loku kafe , rozhodla jsem se , že umyju sklep . Je sice docela pěkně , bylo potřeba dělat na zahradě , ale když už jsem se na to psychicky připravila , tak to udělám.

Mytí sklepa je kazdoroční , ne příliš oblíbená činnost před začátkem hlavní zavařovací sezóny .

Zavařuju ráda , zavařuju skoro všechno co se vyskytne levně nebo zdarma a taťka se mi občas směje , že jsem schopná zavařit i borové šišky .

Než jsem odnesla ze zahrady všechno , co jsem si tam přinesla , včetně rebarbory , taťka mi vysadil u sklepa dveře a odnesl bedýnky a všechno co by mohlo překážet . Zůstaly mi tam jen poloprázdné police a spousta prázdných sklenic .

Vzala jsem si na pomoc židli , protože jsem malý pívo a na ty horní police ze země nedosáhnu .

Jé , taťko , prosím podej mi smetáček , ať nemusím lézt ze židle . Jenže taťka už je asi v garáži a neslyší . Tak jsem byla donucená z té židle slézt dolů a smetáček si podat sama . Vzala jsem smetáček , ometla všechny zdi a rohy od pavučin , kterých se tam za ten rok nashromáždilo požehnaně . Otřela jsem police , šlo to dobře , protože police jsou potažené umakartem . Když jsem se dostala ke spodním policím , kde jsou prázdné sklenice , zjistila jsem , že mám dilema .

Mám spoustu obyčejných sklenic , které na zavařování nerada používám , ale pořád je schovávám pro strýčka příhodu . Mnohem raději používám sklenice s bajonetovými víčky . Mnohem lépe totiž drží .

Tak a co teď s těmi obyčejnými .

Nechat - vyhodit ?

Nakonec jsem si přitáhla velký bramborový koš , nandala tam sklenice a šup nima do tříďáku . S tím košem jsem šla asi 4 krát . Současně jsem vyhodila i krabici obyčejných víček . Co s nimi . Ještě , že to máme přes ulici . Najednou bylo plno

místa na volně uložené sklenice .

Mrknu na hodinky . Sakra to je hodin . Taťko , musím honem nějaký oběd , aby ses najedl , než půjdeš na odpolední .

Ještě že mám pár uvařených brambor . Oloupala jsem je , nakrájela , osmahla na cibulce a kydla do toho vaničku tvarohu . Ještě jsem na to nakrájela rochu pažitky a bylo hotovo . Brambory s tvarohem , to my mlůžem .

Zavolala jsem Ivu ( která má svaťák a do školy už nejde ) a taťku k obědu . Jíme a najednou se Ivana i taťka začnou strašně smát .

Co je ? Mám snad na nose šmouhu , zašilhala jsem na nos . Kdyby jen jednu , celý obličej mám jako mourovatý , vlasy poprášené jako od popela a sem tam mi z nich visí pavučinka . Ruce jsem si umyla , ale že mám taky obličej , to už jsem si nevzpomněla .

ÁÁÁ zaječela jsem , mrskla jsem lžící do kouta a mazala pod sprchu . Nesnáším pavouky a jejich produkty . Kruci , kde jsem k tomu přišla , nemáme přece katakomby , je to jen jedna místnost .

Když jsem vylezla z koupelny , taťka řekne , nazdar mamčo , už jsem si myslel , že mám doma kominici nebo mouřenínku .

Zavrčela jsem , ha ha ty jsi zase vtipnej a šla si dojíst ty brambory . Nakonec jsme se tomu všichni zasmály . Ale pavouky stejně nemám ráda .

Začínám uvažovat o tom , že změním profesi . Buď budu dřevorubec , nebo kat Mydlář .

Proč ? Moc mě to baví se sekerou v ruce .

Plivneme si do dlaní a jseme na to .

A tohle je výsledek mé práce . Na dlani jsem od nezvyklé práce vyrobila puchýř , ale prsty mám všechny . Fakt , počítala jsem je .

Že dnes byl Den Matek není třeba připomínat . I zde na blogu to už za dnešek několikrát proběhlo .

A tak chci taky přispět se svou troškou do mlýna a pochlubit se s dárečkama od dětí , které vyráběly ve škole nebo v družině .

Jinak , tyhle u nás nové , svátky moc neslavíme , ale když to do dětí ve škole hustí už celý měsíc , tak jim to přece nemůžu udělat a říct jim , že nic dělat nemusí .

Není třeba čekat na jeden konkrétní den , když chci někomu říct , že ho mám ráda , takže mi tyto svátky ( MDŽ , DEN MATEK , DEN OTCŮ , VALENTÝN apod.) připadají trochu uhozené a zkomercializované .

Nicméně , když už děti s radostí připravily malá přáníčka a hned ráno , sotva jsem otevřela oči , mi je dávaly , tak to přece jen zahřeje u srdíčka . Však také se celý den ptají , jestli se mi líbí a jestli je mám ráda .

A teď posuďte jejich snažení .

To přání nalevo je od Toníka a napravo od Růženky .

Rozevřená přáníčka vypadají , jako by k nám přiletěli motýli .

A ještě se ně mě vrhly a začaly mě pusinkovat , div mě neudusily .

Tak vám nevím , byl to jen živý sen , nebo u nás doopravdy straší ?

V pátek jsme absolvovali narozeninovou návštěvu u kamaráda . Má sice narozeniny až 10 dní , ale já ostatní víkendy v květnu pracuju , tak jsme se domluvili na tomto pátku .

Nebo spíše jsem to domluvila já a pátek jsem zvolila hned z několika důvodů .

1 . Je to všední den a tudíž doprava vcelku slušná .

2 . Na víkend hlásili velké ochlazení a bylo lépe , když jsme byli v altánu na zahradě .

3 . Na sobotu jsem měla jiné plány .

Kamarádovi to nevadilo , byl po noční a jinou už nešel , já byla též po poslední noční a taťka měl ranní a končil ve 14 hod. Dětem jsem napsala lístek do družiny , aby šly domů po obědě .

Nastal jeden problém . A to s nějakým dárkem . Kamarád sice vždy tvrdil , že nechce žádný dárek , že mu stačí , když přijdeme , ale znáte to , na takovou oslavu nejde přijít s prázdnýma rukama .

Tak co s tím . Nakonec jsem koupila bonboniéru s oříškama ( ty jsou nejlepší ) a protože jako správný chlap miluje uzeniny , tak jsem ještě koupila čabajské klobásky .

V pohodě jsme stihli autobus v půl třetí a do tří hodin jsme byli na místě . Podle mého předpokladu jsme se usadili v altánu . Dostali jsme obligátní kafe a výborný nepečený dort a nakonec bylo ještě kuřátko pečené v alobalu na grilu . Jako vždy jsme se přejedli , Růženka si dokonce stěžovala , že jí bolí břicho , ale protože si stále stěžuje na nějaké bolesti ( o kterých v následujícím okamžiku neví ) , nebrala jsem to v potas a doporučila jí , ať se příště tolik nepřejí .

Odcházeli jsme na autobus až se soumrakem . Na ten , kterým jezdím domů , když mám denní . Už jsme docházeli ke křižovatce , když najednou už frčí proti nám náš autobus . Kruci jede nějak brzy , měl ještě pár minut čas .

Taťka se ho sice snažil stopnout , ale řidič zrovna koukal na druhou stranu . Kdyby nás viděl , určitě by zastavil , jel známý řidič .

Tak a máme na výběr . Buď budeme hodinu a půl čekat na další autobus , nebo jdeme na vlak .

Rozhoduju to . Jdeme na vlak , budeme doma o hodně dřív , než když budeme čekat . Děti frfňaly ( taťka asi v duchu taky , máme to od vlaku dost daleko ) , ale čekat se už nikomu nechtělo .

Do Chrastavy jsme už potom dorazili bez problémů ( ještě že jezdí ty vlaky ) . Ale v půlce cesty z nádraží se poprvé zablesklo a začal se zvedat vítr. O Hrádku se zvedaly hrozivé mraky a hrozilo , že se každou chvilku překulí přes kopec .

Tak pohněte , nebo dostaneme plaváka , popoháním loudaly .

Sotva jsme dorazili domů , začalo boží dopuštění . Bouřka sice nic moc i když to zpočátku vypadao hrozivě ) , ale zato pořádný slejvanec . Z nebe snad nepadala voda , ale hodně tlusté provazy .

Zkonstatovala jsem , že jsme měli pořádnou kliku a svatý Petr určitě s tou průtrží čekal , až dorazíme pod střechu .

Pak už to šlo ráz naráz . Děti vykoupat , jednak byly zpocené po celodenním vedru , jednak se šplouchaly v bazéně a jednak smrděly kouřem . Pravda , do postele sedostaly o hodně později , než chodí spát normálně , ale v sobotu nikam nešly a mohly se vyspat , takže se nic nedělo .

Když zalezla do pelechu i kočka , šla jsemse sprchovat taky . To je nejlepší když už všichni spí a já se můžu v klídku šplouchat a nikdo mně neruší svým věčným ...mamíí , on mě strčil , mamíí , já mám hlad , udělej večeři apod . a nebo ... mamčo , pojď se na něco podívat , to bude takhle dobrý , ne ...

Vykoupala jsem se , vlezla si do postele a potichu si pustila televizi . Zapnula jsem časovač , aby se mi televize sama vypla . Touhle dobou , tak kolem půlnoci se ráda dívám na ČT 24 a obvykle u toho usínám .

Najednou slyším , naprosto zřetelně , jak se otvírají dveře na záchod ( tak zvláštně vržou ) a po chvilce i spláchnutí . No jo , děti , nebo taťka šli na záchod .

Ale jedna věc je velice zvláštní . Neslyším vůbec žádné kroky . To je divné , vždycky dupou jako králíci , většinou mně to probudí . Vylezla jsem z postele a jdu se podívat . Je něco kolem třetí hodiny a všude je absolutní ticho , všichni spí , taťka dokonce lehce chrápe . Jdu se podívat na záchod . Je v tom stavu , kdy jsem ho naposledy opustila já .

Vždycky poznám, kdo tam byl naposledy . Taťka vždy zavírá poklop a dveře jsou pečlivě zavřené , Růženka nechává dveře pootevřené , půlku papíru vymotanou a zbytek je na zemi , Toník zásadně nechává prkýnko nahoře , dveře rozcapené dokořán a někdy zapomíná zhasnout . Jedině holky zavírají záchod stejně jako já , ale ani jedna není doma .

Vracím se do postele a v hlavě mi vrtá myšlenka na strašidlo . Už jednou se mi stalo něco podobného , ale to bylo za bílého dne a byla jsem doma sama a nad hlavou , v patře , jsem slyšela kroky . Ne nějaké dusání , jen takové lehké . Tenkrát jsem sebe sama přesvědčila , že prostě dřevo pracuje ( přece jen bydlíme v roubence ) , ale tentokrát to bylo naprosto zřetelné a byla jsem přesvědčená , že jsem vzhůru ....

Aby tak nějaký duch některého předchozího majitele ...brr , to se budu bát chodit spát .

Tak doteď nevím , co si mám o tom myslet .

Jak jsem psala v minulém článku o historii Liberce , Kateřina z Redernu , byla žena činu .

Dobře věděla , že pokud se budou mít relativně dobře její poddaní , bude se mít dobře i ona a její syn . Přinejmenším proto , že jí nebudou dělat velké potíže v případě , že by byla potřeba vybrat nějakou mimořádnou daň .

Nejen , že se starala o školy , ale myslela i na přestárlé , o které se neměl kdo postarat . V dnešní Malé Moskevské stál špitál se starobincem s kapacitou 12 míst pro nejchudší obyvatele . Náklady na provoz špitálu nesla až do r.1621 ( kdy musel Kryštof z Redernu panství opustit ) vrchnost . Taktéž náklady za obecní školu pro chudé nesla na svých bedrech vrchnost . Obecní škola měla kapacitu 15 žáků a mohly se v ní učit nadané děti z nejchudších vrtev obyvatelstva . Škola měla tři postupové ročníky a končilo se v 11 - 12 letech. Po absolutoriu této " základní " školy byli žáci připraveni k učení se nějakému řemeslu . Ve městě byla samozřejmě ještě jiná škola , ale ta už byla placená a chodili do ní děti movitějších řemeslníků . Škola samozřejmě nebyla ještě povinná ( povinnou školní docházku zavedla až Marie Terezie ) , ale byla velmi využívaná , protože mistři , kteří brali nové učně k učení , dávali přednost absolventům této školy ( i té " soukromé " ). Takže kapacita školy pro chudé byla i mnohonásobně překročena .

Kateřina založila v r. 1609 severně od Liberce novou obec , která dostala podle ní jméno Kateřinky ( dnes Liberec 33 ) Místo bylo od počátku osídleno 24 chudými tkalci . Zakládací listina stanovila povinnosti poddaných mezi něž patřila výroba ( především ) plátna , kterého bylo potřeba velké množství na oděvy vojska , sloužících i " státních " zaměstnanců ( učitel , farář , lékař a ošetřovatelky ve špitále - většinou jeptišky , obecní písař aj .) .

O tom , že Kateřina uměla dobře hospodařit svědčil i prodej rozsáhlého dvora v Růžodole . Protože málo vynášel , byl rozdělen na 19 částí a rozprodán libereckým měšťanům . Váznoucí robota na těchto pozemcích byla nahrazena peněžitými dávkami , protože to bylo pro vrchnost výhodnější .

V listopadu 1611 se ujal správy panství syn Kryštof . Kateřině ovšem zůstal vlastní rozsáhlý majetek , který jí po manželovi potvrdil i syn a ponechal jí i Liberec .Liberci se za její správy dostalo mnoho privilegií a práv .

Zemřela 19.7. 1617 a byla pochována do rodinné hrobky na Frýdlantě za účasti mnoha tisíc poddaných , kteří jí oplakávali jako matku .

Kryštof z Redernu - jediné dítě Melchiora a Kateřiny se narodil 17.8. 1591 na frýdlantském zámku. O jeho vzdělání a výchovu se zpočátku starala matka Kateřina , později získával vzdělání v Hradci Králové a v Litoměřicích a pokračoval na gymnáziu ve Zhořelcia ukončil je krátkým pobytem na univerzitě v Heidelbergu. Podle tehdejšího zvyku , vzdělání mladého šlechtice mělo být ukončeno cestováním po cizích zemích .

V září 1607 se Kryštof vydal se svou družinou a s učitelem Bernhardem Fuessem na cestu do Itálie, kde se dokončila jeho výchova v mladého kavalíra . Naučil se italskému jazyku , zdokonalil se v tanci a šermu , učil se hrát na housle a loutnu ( po matce zdědil výborné hudební nadání ) . Za rok se vrátil na redernské panství .

Nechyběla mu ani zkušenost válečná . S králem Matyášem absolvoval jeho cestu do Slezska a Lužice . V těchto dnech dosáhl plnoletosti a po návratu se ujal správy panství , jíž se plně věnoval .

Vyžadoval přesný pořádek ve vedení účtů a o všem co se na jeho panství dělo , chtěl být včas informován . Kryštof dosáhl i přes své mládí velmi vysokých úřadů i u císařského dvora ( císařský stolník , později úřad komořího arcivévody Maxmiliána Rakouského ).

Vypuknutím stavovského povstání se začal naplňovat tragický osud mladého Rederna , který stál na straně českých stavů . Jestli byl v Praze v době defenestrace místodržících ( 18.5. 1618 ) není známo , ale už v červnu se stala na frýdlantském zámku k událost , která poznamenala celý zbytek jeho života . Kraštof ( zřejmě v hádce , nebo v souboji ) zabil svého druha z dětství s kterým byl společně vychováván - Albína Šlika . Příčinou byla zřejmě Kryštofova prchlivost , kterou byl pověstný .

Nejasná je i Kryštofova účast v bitvě na Bílé Hoře ( 8.11. 1620 ) . Po prohrané bitvě se Kryštof uchýlil na frýdlandský zámek. Podle císařského rozhodnutí z dubna 1621 se měli všichni rebelové dostavit k císařskému soudu . Kryštof tak neučinil a v květnu téhož roku odešel na své závidovské panství v Horní Lužici ( tehdy byla součástí Saska ) .

Kryštof posléze přišel o veškerý majetek , který vlastnil v Čechách .

Frýdlant ( i s Libercem ) byl již v červnu prodán Albrechtu z Valdštejna , dům v praze získal za 3 000 kop míšeňských Heřman Černín z Chudenic .

Na hlavu Kryštofa z Redernu byla dokonce vypsána odměna 5 000 tolarů , kdo ho dostane živého , či mrtvého .

Kryštof byl po odsouzení za zradu ( ačkoliv se k soudu nikdy nedostavil ) zbaven cti i majetku a přišel i o závidovské panství . Znovu uprchl se svou manželkou někam do Polska a tam se jeho stopy ztrácejí .

Kde a kdy zemřel není známo .

Jím vymírá frýdlantská větev Redernů , neboť zemřel bez potomků , nebo alespoň nejsou žádné zprávy o tom , že by měl děti .

Odchodem Kryštofa z Redernu do vyhnanství končí na libereckém panství " zlatý věk " , neboť žádný jiný majitel neudělal pro Liberec tolik jako Redernové .

Na závěr si ukážeme , jak asi Liberec vypadal na Redernů .

Lichoběžník v horní části , je dnešní Náměstí dr. Edvarda Beneše a novější osada Reichmberk , spodní neuspořádaná změť staveb je dnešní dolní centrum tvořený hlavně ulicí Fügnerovou , Malou Moslevskou a Soukenným náměstím , kdysi nejstarší část Liberce - osada Havlov . Žlutá linka znázorňuje kupeckou cestu vedou do Lužice a je dodnes jednou z páteřních ulic města . Modrá čára v dolní části je Harcovský potok . Naznačený obdélník na horním náměstí je budoucí stará radnice , která byla ( nebo bude ) postavena r. 1603 a na které se finančně velkou měrou podílela i Kateřina z Redernu . Osamělý obdélník úplně v pravo je dnešní liberecký zámek bývalý panský dům , který Kateřina nechala přestavět na důstojné sídlo ( bohužel není přístupný veřejnosti ) . Velký obdélník vlevo je kostel sv. Antonína na dnešním Sokolském náměstí ( lépe bude k poznání na následujícím snímku ) . Obdélník pod zámkem je panský pivovar ( ve městě byl ještě i pivovar obecní ) .

Na této dobové rekonstrukci je dobře vidět stará radnice i kostel sv . Antonína .

V knize se píše , že rekonstrukce představuje Liberec v r. 1600 , což považuji za chybu , neboť v té době ještě nestála stará radnice.

Liberec v základních rysech vypadá stále stejně a místní ho stále rozdělují na dolní a horní centrum a obě spojující cesty mezi oběma centry dodnes patří k páteřním ulicím města .

Příště si ukážeme starou libereckou radnici důkladněji a tím definitivně zakončíme období redernovské .