Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Září 2011

Dopis tatínkovi.

30. září 2011 v 22:56 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Mám nejmladší děti ve 3.třídě. A jak se u dvojčat velmi často stává, oba jsou dyslektici a dysgrafici a ještě spoustu dalších dys..., neboť jak známo nejen neštěstí , ale zřejmě ani poruchy učení , nechodí po horách , ale po lidech. Už jsem to vydejchala a přestalo mně rozčilovat, že ve třetí třídě čtou jako prvňáci na konci listopadu, neexistuje pro ně interpunkce, ani při opisování ( ! ) textu, při čtení vynechávají nebo zaměňují písmena , v matice klidně pletou plus a mínus a krát a děleno.
" No to je normální ", řekla mi psycholožka v pedagogiko-psychologické poradně, " vždyť to jen o jednu malou tečku, nebo čárku víc nebo míň, pravděpodobně to vůbec nevnímají jako chybu". Obě děti se ale opravdu poctivě snaží a dělají vše, co je v jejich silách, aby stíhali stále náročnější učivo, tak se snažím nebýt na ně moc ošklivá když přinesou z diktátu horší známku.
Syn se v zápalu nadšení přihlásil hned do několika zájmových kroužků, až jsem ho musela trochu přibrzdit, aby měl vůbec čas na své školní i domácí povinnosti. Mezi jinými se přihlásil i do turistického oddílu. No jo, to by ho mohlo bavit, řekla jsem si a přihlášku mu nevyhodila, ale naopak vyplnila a podepsala.
Když absolvoval první schůzku přinesl si samozřejmě spoustu letáčků a rad jak a čím vybavit KPZ ( krabička poslední záchrany ). Jenže nastal první a zdaleka ne poslední problém. Kde seženu tu správně velkou krabičku. Ani příliš malá, ani příliš velká, musí se vejít do menší kapsy batohu, Nesmí být příliš těžká a musí obsahovat vše potřebné, kdyby člověk někam zakufroval a nevěděl kudy a kam.
Takže jsme začali řešit problém č. 1 tedy krabičku. Taťka ochotně naklusal do své vetešárny, kde skladuje vše, od špendlíku po lokomotivu a začal se přehrabovat ve svých pokladech, aby našel jedinému synovi kýženou krabičku. Asi za půl hodiny vylezl s plnou náručí krabic a krabiček nejrůznějších tvarů a velikostí. Syn nadšeně vykřikl a vrhl se na to nadělení. Za chvíli začali vzduchem létat podivné předměty, ve kterých taťka poznal své krabičky. Věřím, že mu srdce krvácelo, když viděl jak 8 - letý kluk zachází s jeho pracně nasysleným majetkem.
Bylo už dost pozdě, tak jsem děti zahnala do postele. Můžu si vybrat krabičku zítra odpoledne?? No samo, ubezpečila ho přečetla pohádku, rozdala pusinky na dobrou noc a zhasla.
Druhý den, hned jak přišel ze školy se vrhnul znova na krabičky. pořád nemohl najít tu optimální. Nakonec ji našel a protože taťka měl odpolední a přicházel domů až když děti už dávno spí, napsal mu dopis, aby věděl kde má hledat zbytek krabic. Opíšu ho doslova se všemi chybami, schválně jestli uhodnete, kam krabičky odložil ?
Tato maš krabičk-u. Maš vevrandě. Aprosim uřizmi svičku. Tonda. ( psacím ).





Dopis má znít správně asi takto: Táto, krabičky máš ve verandě. A prosím tě uřízni mi svíčku. Tonda. Po té jsme řešili problém č. 2-xx. Jsem zvědavá, jestli se krabička osvědčí, když už stála tolik úsilí ( i překladatelského ).

Melounová bowle

27. září 2011 v 23:28 | Hanka |  Recepty
Ptám se u posledního táboráčku sousedky : chceš melounovou bouli? Co je to, ptala se. A mně našeptal čert odpověď : no to vezmu meloun a hodím ho po tobě a když se trefím, tak budeš mít bouli.

Na melounovou bowli potřebujeme především meloun , potom rum, cukr, trochu citronové šťávy a bílé víno. Já dělám vše od oka, takže nikdy není úplně stejná. Vše podle momentální chuti.

Meloun si nakrájím na středně velké kousky , vyberu většinu jadýrek ( komu nevadí, může je tam nechat, chuť to neovlivní ) potom nasypu cukr, přidám trochu citronové šťávy a naliju rum tak, aby byly melounové kousky mírně ponořené. dám to celé na půl hodiny do ledničky a čekám, až se mi to trochu vychladí. po půl hodině přiliju láhev bílého vína důkladně zamíchám a kdo chce může ještě přidat meduňku. Na koho to je málo alkoholické , může si těsně před podáváním přidat ještě láhev sektu.
Pro děti, řidiče, abstinenty a jiné zapřisáhlé nepřátele alkoholu, lze vyrobit i bezalkoholovou variantu. Místo rumu se přidá silný černý čaj a místo bílého vína vinea nebo jiná světlá limonáda.

TOTO PIŚU JEŚTÉ POD VLIVEM MELOUNOVE BOWLE, TAKŹE PŔIPADNE CHYBY MI PROSIM ODPUSťTE.

Bylo - nebylo, dávno tomu.

23. září 2011 v 4:36 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Moc ráda jsem, kdysi dávno poslouchala vypravování obou mých babiček, jak to bylo, když ony byly mladé. Jak jedna, tak druhá milovaly a i doma měly nějaká zvířata. Nejen pro potěchu duše, ale i pro práci.

Příběh 1.



Maminčin tatínek byl financ- dnes bychom řekli celník. Sloužil v Krušných horách na Cínovci. Měli dva psy. Jednoho služebního ovčáka , který se jmenoval Ajax a fenku srnčího špice, dětem na hraní , jménem Gina.

Na Cínovci bývá v zimě až 2,5 metru sněhu, to se od těch dob jistě nezměnilo. Oba psi byli zvyklí být celé dny venku, jen v zimě Ajax směl do chodby, kde měl svůj koutek, ale miláček Gina mohla být v teple kuchyně. Kdo zná jen trochu psí duši , dovede si představit , jak Ajax na Ginu žárlil a jak mohl, provedl ji kdejakou schválnost. Ovšem Gina se v lumpárnách taky nedala zahanbit. Jednoho dne snad koncem prosince byli oba psi puštěni ven , aby se vyvenčili a proběhli. Jenže milé Gině bylo zima a vůbec se jí do mrazu a sněhu nechtělo. Vyřešila to po svém. Zalezla pod Ajaxe, udělala tam loužičku a schovala se za dveře. Když je páníček zavolal domů, dělala, že přišla taky z venku a vesele vrtěla ocáskem. Ta louže na místě , kde byl Ajax ovšem zůstala. A Ajax chudák byl bit. Takhle to Gině prošlo ještě asi 3 krát. Dědovi to už potom bylo divné, že by se Ajax vyčural v domě a ne venku. To nikdy nedělal. Když vyloučil nemoc , pozoroval druhý den oba psy, když je pustil ven. A milá Gina zase šup pod Ajaxe a honem schovat. Než však mohl zakročit a potrestat tu malou potvoru, udělal to Ajax sám. Strčil hlavu za dveře popadl Ginu za kůži na hřbetě, šel ven a hodil ji do té největší závěje. Pak se vesele proběhl , udělal potřebu a škodolibě pozoroval Ginu, jak se třese zimou a běží žalovat paničce.



Příběh 2.


Ten samý Ajax , který tak rafinovaně potrestal vychytralou Ginu, byl velký mlsoun. Neměl hlad, byl i v době poválečné dobře živený, neboť to byl pes služební a to ty bylo dobře postaráno. Každý celník dostával pro svého psa 2 kg masa denně a ještě něco těstovin. To bylo hodně na to, že potravin bylo po válce málo a většinou bylo vše na potravinové lístky. Ajax tedy rozhodně hlad neměl, dostával krmení 2 krát denně, aby měl dost síly na dlouhá a únavná cvičení i služební zásahy.
Jednou , když babička udělala nedělní oběd a na jídlo bylo ještě brzy, řekl děda, že se půjdou projít, aspoň jim vytráví a bude lépe chutnat. Tak tedy sebrali děti, šli se podívat dolů do Cínovce. Když ušli asi polovinu cesty, babička se chytla za hlavu, že prý nechala na stole řízky a pes je zavřený v kuchyni, aby neobtěžoval kolemjdoucí. No to máme po obědě, Ajax určitě ty řízky sežere. No jo,tak tomu psu taky něco dopřej dobrýho, děl děda. Polévku máme a tak usmažíš pár vajec a dorazíme se bábovkou, hlady neumřem. Babička prý tenkrát jen protočila panenky a nechtíc se smířila s takovou představou nedělního oběda ( co tomu řeknou sousedky ). Když přišli asi za hodinu domů , babička se honem běžela podívat, jestli na ně něco zbylo. Když zahlédla kňučícího psa pod stolem, málem na ní šly mdloby. Opatrně se podívala na stůl a ...... k svému velkému překvapení zjistila , že řízky o které se celou dobu tak bála , jsou netknuté , ale z nedělní bábovky zbyly jen drobky.



Příběh 3.



Tento pes byl druhého dědy- tatínkova tatínka.
Můj druhý děda byl nimrod a měl čistokrevného ohaře jménem Brok. Tatínek má též bratrao rok staršího, který v tomto příběhu hraje důležitou roli. Bratr se jmenuje Jirka.
Jirka byl jako dítě prý vzteklík a vždycky muselo být po jeho. Když nebylo, což bylo dost často, chodil trucovat, říkávali , že chodí bukat. Obyčejně chodil bukat ven k nějakému stromu. když ho vztek přešel , přišel zase domů a dělal , že se nic nestalo.
Jednou zase šel Jirka bukat ven ke stromu. Nebylo to nic zvláštního a nikdo se tím nezabýval. Všichni si šli po svém. Děda šel pustit z kotce psa, aby se proběhl a víc se nestaral. Brok s radostí vyběhl a šel se vyvenčit. Najednou začal Jirka hrozně řvát, že ho bylo slyšet přes celou zahradu až do kuchyně. Všichni vyběhli ven podívat se co se děje. Jirka řval jako pavián a ukazoval všem mokré kalhoty. Nevšiml si totiž , že šel bukat k oblíbenémuý venčícímu stromu a Brok ho ve své radosti z volného pohybu označkoval. Od té doby se mu všichni smáli a doporučovali , aby si s Brokem rozdělili rajon, kde se pes bude venčit a Jirka bukat.


Tak to bylo jen něco málo z vyprávění mých babiček. O všech tam mluvím jako o babičkách a dědečcích přesto , že tenkrát jimi ještě nebyli. Toto vše se stalo těsně po válce nebo na začátku 50. let a aktéři příběhů, až na Jirku už dávno nežijí.

Život je jen náhoda.

19. září 2011 v 12:43 | Hanka |  Zpovědnice
Opravdu, život je jen náhoda ( máte plnou pravdu pane Suchý ). Narodíme se jen čirou náhodou, že se to zrovna našim rodičům podařilo. Náhoda většinou není, jak svůj život prožijeme. Ne v detailech, ty jsou často opravdu závislé na náhodě, ale na nás obvykle je, zda se budeme pohybovat po barech a hospodách a přátelit se s kamarády z mokré čtvrti, nebo zda svůj život zasvětíme dětem, lidem , kteří měli v životě méně štěstí než my , nebo ještě něčemu úplně jinému a užitečnému. Každý má priority někde jinde. Každá práce je užitečná, přináší - li společnosti nějaký přínos a obvykle v tomto směru nezáleží na vzdělání. Nechci zde rozebírat moje životní prioirity a ani mi nepřísluší soudit jiné, kteří si vybrali jinou životní cestu. Chci tu říct něco úplně jiného.
V prostředí ve kterém pracuji, bohužel občas lidé i umírají. Většinou proto , že jsou staří a jejich život se nachýlil k přirozenému konci , nebo proto , že s jejich chorobami už lékaři prostě nedokáží nic udělat. Tak se často jen snaží , aby nemocný člověk příliš netrpěl.
Včera nastal pro jednu rodinu smutný den. Babička, o kterou se její dcera poctivě starala přes 20 let, přestože sama byla nemocná, umřela. Byl to onen přirozený zánik zánik života ve vysokém věku. Přesto je smutné, že ten, kdo nám zasvětil celý život, odchází do nenávratna. Pro starou paní to bylo určitě vysvobození , pro její rodinu také. Ta si to ovšem uvědomí tehdy , až přejde největší zármutek. Neboť není vůbec jednoduché starat se v domácím prostředí o nemohoucího člověka , zajistit všechny jeho potřeby, především hygienu a stravu. Upřímně smekám před všemi , kdo toto podstupují. Už jsem viděla mnoho lidí umírat a umřít, ale ne vždy je to stejné. Někdo je vám naprosto lhostejný , u jiného si řeknete " byl to ztracený život" dalšího vám je upřímně líto. Do třetí kategorie patřila ona babička. Ani ne tak pro ni samu. Sama se neprojevovala ani dobrém ani ve zlém , jen ležela , když byl čas na jídlo jedla a pila , když byl čas na spaní spala , pravidelně jsme ji koupali a otáčeli, aby se neproležela. Spíše mi přišlo líto její dcery. S dojemnou péčí za maminkou jezdila z malé vesnice za Ještědem , autobusové spojení jistě bylo mizerné , neboť přicházela vždy ve stejnou dobu a vždy ve stejnou dobu odcházela , aby se dostala domů. Finančně i časově jistě velmi náročné.
Občas mi dcera té paní povídala, jak se maminka o ně všechny děti starala když byla malá , že byla často nemocná a jak jí pomáhala s jejími vlastními dětmi , když ona musela dojíždět daleko do práce. Věděla, že maminka umře a že to nebude dlouho trvat , ale přála si , aby maminka umřela doma , mezi svými dětmi a vnoučaty jako to bývalo dříve , že v jedné světnici se lidé rodili i umírali a všichni to brali jako přirozený běh života.
Takže život je opravdu jen náhoda , své narození , ani svou smrt neovlivníme a jak se říká musíme tam všichni, to je jediná spravedlnost na světě, kterou žádný z lidí neovlivní dokonce, ani za úplatek. A to je na tom to nejlepší.



A ještě odlehčení na závěr : " NEBERTE ŽIVOT PŘILIŠ VAŽNĚ , STEJNĚ Z NĚJ NEVYVAZNETE ŽIVI " , vždyť i při odchodu z pohřbu hraje hudba do pochodu.

Co si myslí kočka.

17. září 2011 v 22:34 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Občas by mně zajímalo, co si myslí naše kočka. Asi to není lichotivého, podle toho jak se občas tváří. Už je to bába stará, je jí 12 let, a čím je starší , tím je drzejší.
Když byla mladá, byla bázlivá a nedůvěřivá. Když přišla nějaká návštěva, nesla to velice nelibě. Když se jí návštěva líbila, přišla blíž, otřela se o nohy , očuchala boty a lehla si někam poblíž. Pohlazení bylo výrazem zvláštní přízně. Pokud se jí návštěva nelíbila, vůbec nevylezla ze své skrýše. Tam vydržela čekat celý večer a když vetřelci opustili její teritorium, vylezla a chodila s nafoukaným výrazem ve tváři. Můj otec se u ní těšil zvlášť velké oblibě. Když se přišel podívat na vnoučata, musel akceptovat, že k jeho vnučkám přibyla i chlupatá koule slyšící na jméno Týna. Pokaždé ho přišla přivítat, pokaždé vyžadovala pohlazení. Pokud si jí nevšímal, tak dlouho chodila okolo něho a dožadovala se pozornosti, až jí pohladil , nebo alespoň podrbal za ušima. Přitom jí nikdy nepřinesl sebemenší pamlsek a vůbec jí nelákal k sobě jak to dělají mnozí, když vidí roztomilé koťátko.
Jednoho dne, kdy mu chtěla obvzlášť něžně vyznat lásku, vyskočila na opěradlo křesla, ve kterém se usadil a s potěšením mu začala lízat pleš. Škoda, že jsme to tenkrát nevyfotili, byla to legrace. Ta láska trvá dodnes, jen už asi není tak intenzivní, asi proto, že si děda pořídil psa.
Psi totiž Týna přímo nenávidí. Nikdy jí žádný nic neudělal, dokonce umí odehnat i mnohem většího psa než je sama, pokud si , podle jejího názoru , pes moc dovoluje. V tomto případě skutečně platí, přísloví o psu a kočce.
Od mala je chytrá a moc dobře ví , co smí a co ne. Kupodivu nikdy nevynikala schopností lézt po stromech a po výškách vůbec. Výšek se spíš bála. Zato si umí otevřít dveře ať se otvírají dovnitř nebo ven, má utkvělou představu, že vše co krájím je k jídlu a v teplé posteli má právo spát především ona a když jsem hodná, tak mi věnuje půlku polštáře. Nikdy nesměla na stůl a tento příkaz doposud respektovala. Ale poslední dobou se chová tak, jako by byla paní domu ona a ne já. Na stole si klidně spí, velké oblibě se u ní těší koš s prádlem, ( když je nejhůř spokojí se i s hadrem na podlahu, může být klidně i mokrý), zbytky masa na talíři jsou tam nechané jen proto, aby ona měla nějaký pamlsek a můj chlupatý župan považuje za svůj. Když se ohradím , jako že si moc dovoluje, uraženě mrskne ocasem a jde si najít jiný teplý kout. Ven a dovnitř chodí zásadně oknem, chodit dveřmi považuje za změkčilost vhodnou pouze pro dvojnožce. Jakmile si sednu a nepustím ji na klín, hned do mně žďuchá hlavou a tváří se jako ta nejhodnější kočka na světě. Občas si chytí myš. Obvykle ji přinese živou a ještě než ji zhltne, si sní chvilku hraje. Naštěstí zatím nedostala nápad mi tu myš odnést do postele a nenosí mi ji ani ukázat. Považuje ji za čistě svou kořist, o kterou se nehodlá s nikým dělit. Dokáže přinést všechno možné : kosí mládě , ještěrčí ocásek ( ještě se mrskal), nejrůznější hmyz , velkým pavoukem počínaje a chroustem konče, jednou dokonce i mrtvou rybu. Zkrátka obyčejná domácí číča se občas změní v nebezpečného lovce, který kosí vše živé až do velikosti králíka.
Ale vždy mně přijde přivítat, když přijdu domů, dokonce první z celé rodiny. Díky ní se už tři roky ve sklepě neobjevila v zimě žádná myš a toulaví psi se objevují na zahradě jen tehdy, je-li Týna bezpečně zavřená v domě. I kosové si už zvykli a staví si hnízda na méně nápadných místech. Nepotřebujeme tudíž psa , hlídací službu obstarává naše kočka. A proto mějme rádi zvířata, nejen proto, že jsou chlupatá, ale hlavně proto, že je máme a proto že, jsou naše, přináší nám potěšení a občas taky užitek.

Domácí citronová šťáva

14. září 2011 v 23:17 | Hanka |  Recepty
Jednoduché, dobré a bez éček.
Potřebujeme : šťavnaté citrony, cukr, med. Z citronů vymačkáme šťávu, přivedeme těsně k bodu varu, ale nevaříme. Na každý citron dáme 1 pol. lžíci medu a 4 kostky ( nebo lžičky) cukru. Důkladně promícháme, aby se med i cukr dobře rozpustily, přecedíme a slijeme do sklenice a uložíme v chladu. Je to dost sladké, dávat do sklenice málo šťávy a hodně vody. Dá se použít i místo citronky do čaje. POKUD CHCETE HODNĚ ŠŤAVY? POŘDTE SI CITRONOVE PLANTAŽE.

Hodina mezi psem a vlkem.

13. září 2011 v 19:20 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Jedu domů z práce. Jsem unavená a chce se mi spát. Je polovina září a v půl osmé už bývá dost šero. Autobus je jako obvykle plný. Stojím na jedné noze a ještě ne na své. Na zadních sedadlech sedí omladina a něčemu se strašně chechtá. Puberťáci, neodpustí si poznámku jedna důchodkyně. Někdy mně to rozčiluje, ale dnes ne, dnes je mi nějak všechno celkem jedno. Pozoruji z okna večerní oblohu, jak přechází od zářivě oranžové, přes žlutou a modrou do tmavě modré. Připadá mi to, jako kdybychom se snažili dohonit zapadající sluníčko. Ale ne to jede autobus moc pomalu. Zářivě oranžový proužek na západě je stále menší.
Autobus náhle prudce brzdí. Co se děje? Vjelo mu tam nějaké auto? Co jiného, opěšalých je tu málo, nejsou tu chodníky a do nejbližší vesnice je to ještě docela kus. Ale autobus se nerozjíždí. Někomu se něco stalo? Nějaká havárie? Necítili jsme žádný náraz. Autobusem proběhla vlna vzrušení. Řidič však nevystupuje, aby se podíval zblízka. Ani nevolá dispečerovi, aby zajistil nějakou pomoc. Chvíli čeká a pak dlouze zatroubí. Teprve po nějaké chvíli se autobus rozjíždí.
Brzy se dozvídáme co se stalo. Na silnici se zatoulali dva divočáci. Nějaký nimrod si je chová jako domácí mazlíčky a oni se mu za péči odvděčí tím, že si občas vyjdou na procházku. Na silnici se jim líbí, protože bývá vyhřátá od odpoledního slunce.
Řidiči jsou zvyklí, že se jim občas připlatou do cesty.
Vystupuju na obvyklé zastávce a jdu už tmou. Jen na západní straně se ještě chvějí poslední růžové červánky. Kdyby mi mně tady někdo přepadl, tak ani nevím kdo, pomyslela jsem si. V naší ulici už svítí lampy. Náhle zahlédnu mezi domy měsíc. Je nádherný úplněk. Měsíc svítí jako lampion. Zapomněla jsem na únavu a chvilku ho okouzleně pozoruju. Brr, otřásla jsem se zimou. Jak zapadlo sluníčko, citelně se ochladilo. Běžím domů, abych se s rodinou podělila o zážitky z cesty. Všichni mi závidí. Přece jen se divočáci nepřipletou do cesty každý den. NAŠTĚSTI.

Oda na řeku.

10. září 2011 v 1:32 | Hanka |  Zpovědnice
Od malička mám ráda řeku a její vůni. Je to zvláštní vůně tlejícího listí a stojaté vody. Babička se vždycky hrozně divila, jak mi to může vonět, ale mně řeka opravdu voněla a voní dodneška. O prázdninách jsem se chodila koupat do Ploučnice a vždycky tam, kde rostly vodní řasy. Schovávala jsem se v nich a představovala si, že jsem malá mořská víla a můj tatínek, že je mořský král.
Řeka však voní jen tam, kde se může volně rozběhnout do široka, kde na březích rostou vrby a olše, v tichých zátočinách se prohánějí vážky pátrající po kořisti, kde v šustícím rákosí hnízdí divoké kachny a v kořenech stromů číhá štika na drobné, nic netušící běličky.
Řeka je krásná za každého počasí, v každé roční době.
Když na jaře vysvitne sluníčko, řeka se protáhne a oddychne si, protože se konečně zbavila ledového sevření. Divoké kachny vyvádějí své děti na první výlet, nad hladinou přeletí párek šedých volavek, hledající vhodné místo ke hnízdění.
V létě jsou pod hladinou vidět drobné rybky, které se vyhřívají v prohřáté vodě, voda šumí a převaluje se přes kameny a tam kde vytváří tůňky hlubší vody, se za měsíčních teplých nocí chodí koupat vodní víly, ale jen tak, aby je nikdo neviděl. Na březích rozkvétá rákosí známými doutníky a na louce za řekou, pořádají koncerty cvrčci a motýli jim k tomu tančí své vzdušné tance.
Na podzim řeka unáší spadané listí a po prudkých deštích vypadá jako ocelově šedá stuha, která má velmi naspěch.
Ale nejkrásnější je řeka v zimě, když její hladina zmizí pod ledem a sněhem a jen tam, kde je silnější proud, dává o sobě vědět. Na zasněženém povrchu bývá k vidění desítky drobných ťapiček. Některé udělaly kachny, které se kolébavým krokem vydaly na pochod tam, kde v létě plavaly, jiné patří veverkám, které si vyběhly pro své zásoby oříšků a krátí si cestu přes zamrzlou řeku. Kousek dál zkoušely děti pevnost ledu, aby si mohly udělat kluziště. I psi vyvedli své páníčky na krátkou procházku a bez ohledu na rasu či velikost, vesele rejdí ve sněhu. Když mrazy povolí, řeka se zlobí a snaží se vymanit z ledového krunýře.
Někdy se ovšem řeka zlobí hodně. To už potom není romantická stříbrná stuha, ale kalný, valící se proud, beroucí s sebou a ničící vše, co mu přijde do cesty. Už nejsou vrby, olše, rákosí a něžné tůňky, je jen hrozivý, hučivý a ničící živel, kterému není svaté vůbec nic. V té chvíli nezajímá řeku, že na jejích březích sídlí lidé, že v potu tváře budují svá obydlí a vychovávají děti, obdělávají půdu a těší se při odpočinku z klidu a pohody.
A když voda opadne, všude je hrozivé ticho, svědčící o tom, že se tudy právě prohnala epokalypsa. Za několik dní se řeka změní opět ve stříbrnou stuhu a jen poničené břehy jsou němými svědky nedávno proběhlé pohromy.
U nás však bohužel řeka nevoní. Asi proto, že kdysi dávno spoutali její břehy do betonových stěn a místo vrb a olší vyrůstá na jejích březích silnice.
Nedávno, ale jsem opět ucítila známou vůni řeky. Bylo to tam, kde se Jeřice vlévá do Nisy. Zde ji neškrtí beton, ale zvolna si plyne ve svém přirozeném korytě. Sedla jsem si na kámen, těsně u vody a dívala jak jedna řeka splývá v druhou. Je to zvláštní pocit sledovat ty dvě řeky, jak se přerozují. Ještě několik desítek metrů bylo vidět, která voda přišla z Jeřice a která patří Nise. Je to divné, ale každá řeka má jinou barvu. Totéž se děje u každého soutoku. Než se dva toky úplně sjednotí, každý si plyne po své hlavní proudnici, až nakonec silnější řeka úplně pohltí tu slabší a stane se silnější o její vody.
Jak se opět potvrdilo v loňském roce, řeku nezastaví ani betonové koryto, ani přehrady, kterými lidé spoutali její tok, zlobí-li se opravdu hodně. Nic není překážkou pro přírodní živel a to více škody vznikne, když lidé nerespektují řeku a její přirozené zákony. Myslím, že si lidé nezadají ve své velikosti, když se nebudou macešsky chovat k řekám a k přírodě vůbec. Je to stejně marný boj, jako když nemluvně chce bojovat se svou matkou. Tak dlouho se vzpírá až je matka donucena použít své rodičovské autority, aby donutila svého potomka k poslušnosti. Tak jako matka i příroda si dokáže vynutit úctu a respekt, jen je to více bolestivé a následky hrůznější.
Mějme rádi přírodu a řeky zvlášť a ctěme její zákony, dobrovolně, aby si nemusela vynucovat poslušnost. Bude to méně nepříjemné pro všechny.

Pletení.

9. září 2011 v 1:39 | Hanka |  Zpovědnice
Od návštěvy u sestřenice - viz. " Jak jsme se vraceli z prázdnin. " jen pletu a pletu. Nejen doopravdy , ale taky občas nohama. Už jsem se zase zapojila do pracovního procesu a od té doby mám samé noční, a to s nima ještě zdaleka nekončím. Takový zápřah dokáže skolit i takového starého mazáka, jako jsem já. A to už taky začala škola a tudíž si moje milované ratolesti začali nosit domácí úkoly. Pravda, zatím je celkem učitelé šetří, myslím, že naplno začnou až po neděli, ale přece jen. Když nic jiného, tak dohlédnout na to aby měli vše, co mají mít. Kdo má děti v mladším školním věku, jistě ví o čem mluvím.
Před časem moje prostřední dcera vyslovila skromné přání. " Mami, upleteš mi ponožku na mobil ? " Nu, proč ne. Zacházet s jehlicemi a háčkem jsem se naučila už v celkem raném mládí, tak nebyl důvod proč jí toto přání nesplnit ( mívá mnohem bláznivější nápady ). Zakopaný pes byl však v tom, že krabici s jehlicemi jsem měla zahrabanou kdesi na půdě, tak jak jsme to tam naházeli po povodních, aby nám věci zbytné nepřekážely. "Rodino , ví někdo, kde je moje krabice s jehlicemi? ", zeptala jsem se jednoho dne při večeři. " Jo, já vím přesně" ozvala se budoucí majitelka ponožky na mobil a taťka kupodivu taky věděl kde jsou. " To je fajn, tak mi je zítra najdeš viď " , zacukrovala jsem hned na dva členy rodiny. " No když bude čas."
Ten čas samozřejmě nebyl. A těch zítřků přibývalo. Tak jsem se jednoho dne přemohla a na tu půdu vylezla. Jenže hledat krabičku obdélníkového tvaru ve spoustě jiných krabic a pytlů, to je jako hledání jehly v kupce sena. Nakonec jsem jakés - takés jehlice našla, i když ne přesně ty co jsem hledala. No navadí to bude zatím stačit. Na návštěvě jsem měla dost času tu ponožku uplést i když jsem jí dvakrát předělávala. Nejprve se mi nepodařil vzorek a podruhé se mi nezdála šířka, zdálo se mi, že je to moc úzké. Nakonec jsem ponožku upletla. A protože zbyl čas i vlna, začala jsem plést ponožky pro nejmenší cácorku mojí sestřenice. 5-letí kluci - dvojčata, bráškové té malé, se nechali slyšet, že by taky chtěli ponožky. No jasně , to jsou děti, co má jeden, to musí mít druhý taky. Všichni jsou stejní. Mamíí, a co já, já chci taky, já taky, okamžitě se ozvali moji potomci. Dobrá, dobrá budu tedy brát objednávky. A mamíí, že mi upleteš oblečky na Barbínky, dožadovala nejmladší dceruška. Já si napíšu Ježíškovi.
Takže, mám do vánoc co dělat. A to mně před vánocemi ještě čeká pletení vánočky. Až se naučím, jak vkládat foto, tak možná zveřejním i výsledek svého snažení. Pa pa, mějte se všichni krásně, jdu plést, mám toho moc.

( Ne) úspěšná výprava

6. září 2011 v 22:59 | Hanka |  Zpovědnice
Dnes jsem se probudila velmi pozdě. Totiž, probudila jsem se už podruhé. Vypravila jsem dvojčata do školy v půl osmé, všude bylo ještě ticho, asi ještě všichni spali.Taťka dnes šel do práce až na desátou, nejstarší dcera má ještě, jako vysokoškolačka, prázdniny, druhá má školní praxi, kde má být také až později. Včera ráno jsem skončila poslední noční a nešla jsem spát. Což se samozřejmě projevilo na mé tělesné schránce. Byla jsem jak praštěná a nebýt toho, že na mně skočila naše kočka, tak by dnes děti asi do školy neodešly. Říkám si : no jo holka už ti není 20, je to vidět. A teplá postel ještě lákala a lákala. Dala jsem se zlákat a ještě do ní zalezla, ale nejdřív jsem musela, právem silnějšího vyhnat kočku, které se tam taky líbilo.Zvedla ocas, něco mňoukla a uraženě skočila na koberec. Blaženě jsem se zavrtala do peřiny, vzala si rozečtenou knížku, že si budu chvíli číst...Mami, budeš, už vstávat? Půjdem na ty ostružiny nebo ne? V polospánku jsem zaregistrovala dívčí hlas. Probůh, co zase kdo po mně chce. Něco teplého, vlhkého a drsného se dotklo mé ruky a v uších mi zní cirkulárka. Moje dcera a moje kočka se domluvily, že už jsem se válela v pelechu dost dlouho a rozhodly se mně vzbudit. Znechuceně jsem s námahou otevřela oči. Kolik je hodin? Páááni, skoro půl jedenáctý. Nojo,no asi budu muset fakt vstát. Dala jsem si kafe,abych se probudila a má hlava začala fungovat normálně.
Tak co , máš tedy chuť jít na ty ostružiny? ptám se. Jo proč ne, zněla odpověď. Tak jo, ale vezmi si pořádný boty, půjdem do terénu a bude tam asi mokro. Vím o platážích planých ostružin a už delší dobu se na ně chystám. Vzaly jsme kbelíček na ostružiny a ještě košík na hrušky, které rostou u diagnosťáku.Tak tedy jdeme,byť se značným zpožděním. Dojdeme na místo a..... Kde jsou ty ostružiny? No,to tedy fakt nevím, ještě před týdnem tady to houští bylo. Někdo na městě si zřejmě vzpomněl na neudržované plantáže nejrůznějších křovin a rozhodl se je udržovat zrovna teď. Přesně podle pravidla, že iniciativní blbec je horší než třídní nepřítel. Takže je po ostružinách, škoda. Hmm a co když nasbíráme aspoň bezinky, těch je všude plno, jsou už zralé a prý velmi dobré. Jen musíme najít jak je zpracovat. To nebude problém. Vracíme se jinou cestou chceme zkusit ty hrušky. Ale ouha, i tady máme smůlu.Sice stromy stojí na svém místě, ale někdo byl zřejmě rychlejší.Na nízkých větvích visí toliko listí. Hrušky jsou fuč a nahoru žádná z nás nepoleze.Na druhém stromě se nám přece jen podařilo utrhnout pár hruštiček. Nejsou tedy nic moc a FUJ k jídlu taky ne.Na jídlo tedy moc nejsou, tak je zkusíme aspoň zavařit,třeba nebudou tak špatné. Nerada vyhazuju něco co je ještě upotřebitelné ať to je jedlé nebo nejedlé.
Vracíme se tedy domů a uvažujeme o tom, nakolik byla naše výprava výprava úspěšná.
Ještě než odemknu dům, jdu se podívat na naše vlastní latifundie. A tady zaznamenávám konečně jednoznačný úspěch: na záhoně leží veliká cuketa a na houštině fazolek visí krásné naducané lusky a dokonce i pár pozdních jahůdek na mně vystrkuje červené prdelky. Takže příště LOVU ZDAR.