Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Bylo - nebylo, dávno tomu.

23. září 2011 v 4:36 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Moc ráda jsem, kdysi dávno poslouchala vypravování obou mých babiček, jak to bylo, když ony byly mladé. Jak jedna, tak druhá milovaly a i doma měly nějaká zvířata. Nejen pro potěchu duše, ale i pro práci.

Příběh 1.



Maminčin tatínek byl financ- dnes bychom řekli celník. Sloužil v Krušných horách na Cínovci. Měli dva psy. Jednoho služebního ovčáka , který se jmenoval Ajax a fenku srnčího špice, dětem na hraní , jménem Gina.

Na Cínovci bývá v zimě až 2,5 metru sněhu, to se od těch dob jistě nezměnilo. Oba psi byli zvyklí být celé dny venku, jen v zimě Ajax směl do chodby, kde měl svůj koutek, ale miláček Gina mohla být v teple kuchyně. Kdo zná jen trochu psí duši , dovede si představit , jak Ajax na Ginu žárlil a jak mohl, provedl ji kdejakou schválnost. Ovšem Gina se v lumpárnách taky nedala zahanbit. Jednoho dne snad koncem prosince byli oba psi puštěni ven , aby se vyvenčili a proběhli. Jenže milé Gině bylo zima a vůbec se jí do mrazu a sněhu nechtělo. Vyřešila to po svém. Zalezla pod Ajaxe, udělala tam loužičku a schovala se za dveře. Když je páníček zavolal domů, dělala, že přišla taky z venku a vesele vrtěla ocáskem. Ta louže na místě , kde byl Ajax ovšem zůstala. A Ajax chudák byl bit. Takhle to Gině prošlo ještě asi 3 krát. Dědovi to už potom bylo divné, že by se Ajax vyčural v domě a ne venku. To nikdy nedělal. Když vyloučil nemoc , pozoroval druhý den oba psy, když je pustil ven. A milá Gina zase šup pod Ajaxe a honem schovat. Než však mohl zakročit a potrestat tu malou potvoru, udělal to Ajax sám. Strčil hlavu za dveře popadl Ginu za kůži na hřbetě, šel ven a hodil ji do té největší závěje. Pak se vesele proběhl , udělal potřebu a škodolibě pozoroval Ginu, jak se třese zimou a běží žalovat paničce.



Příběh 2.


Ten samý Ajax , který tak rafinovaně potrestal vychytralou Ginu, byl velký mlsoun. Neměl hlad, byl i v době poválečné dobře živený, neboť to byl pes služební a to ty bylo dobře postaráno. Každý celník dostával pro svého psa 2 kg masa denně a ještě něco těstovin. To bylo hodně na to, že potravin bylo po válce málo a většinou bylo vše na potravinové lístky. Ajax tedy rozhodně hlad neměl, dostával krmení 2 krát denně, aby měl dost síly na dlouhá a únavná cvičení i služební zásahy.
Jednou , když babička udělala nedělní oběd a na jídlo bylo ještě brzy, řekl děda, že se půjdou projít, aspoň jim vytráví a bude lépe chutnat. Tak tedy sebrali děti, šli se podívat dolů do Cínovce. Když ušli asi polovinu cesty, babička se chytla za hlavu, že prý nechala na stole řízky a pes je zavřený v kuchyni, aby neobtěžoval kolemjdoucí. No to máme po obědě, Ajax určitě ty řízky sežere. No jo,tak tomu psu taky něco dopřej dobrýho, děl děda. Polévku máme a tak usmažíš pár vajec a dorazíme se bábovkou, hlady neumřem. Babička prý tenkrát jen protočila panenky a nechtíc se smířila s takovou představou nedělního oběda ( co tomu řeknou sousedky ). Když přišli asi za hodinu domů , babička se honem běžela podívat, jestli na ně něco zbylo. Když zahlédla kňučícího psa pod stolem, málem na ní šly mdloby. Opatrně se podívala na stůl a ...... k svému velkému překvapení zjistila , že řízky o které se celou dobu tak bála , jsou netknuté , ale z nedělní bábovky zbyly jen drobky.



Příběh 3.



Tento pes byl druhého dědy- tatínkova tatínka.
Můj druhý děda byl nimrod a měl čistokrevného ohaře jménem Brok. Tatínek má též bratrao rok staršího, který v tomto příběhu hraje důležitou roli. Bratr se jmenuje Jirka.
Jirka byl jako dítě prý vzteklík a vždycky muselo být po jeho. Když nebylo, což bylo dost často, chodil trucovat, říkávali , že chodí bukat. Obyčejně chodil bukat ven k nějakému stromu. když ho vztek přešel , přišel zase domů a dělal , že se nic nestalo.
Jednou zase šel Jirka bukat ven ke stromu. Nebylo to nic zvláštního a nikdo se tím nezabýval. Všichni si šli po svém. Děda šel pustit z kotce psa, aby se proběhl a víc se nestaral. Brok s radostí vyběhl a šel se vyvenčit. Najednou začal Jirka hrozně řvát, že ho bylo slyšet přes celou zahradu až do kuchyně. Všichni vyběhli ven podívat se co se děje. Jirka řval jako pavián a ukazoval všem mokré kalhoty. Nevšiml si totiž , že šel bukat k oblíbenémuý venčícímu stromu a Brok ho ve své radosti z volného pohybu označkoval. Od té doby se mu všichni smáli a doporučovali , aby si s Brokem rozdělili rajon, kde se pes bude venčit a Jirka bukat.


Tak to bylo jen něco málo z vyprávění mých babiček. O všech tam mluvím jako o babičkách a dědečcích přesto , že tenkrát jimi ještě nebyli. Toto vše se stalo těsně po válce nebo na začátku 50. let a aktéři příběhů, až na Jirku už dávno nežijí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka M. Lenka M. | 23. září 2011 v 18:21 | Reagovat

Díky, to si pamatuju a doufám, že to příště nezapomeneš říct mým dětem!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama