Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Co si myslí kočka.

17. září 2011 v 22:34 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Občas by mně zajímalo, co si myslí naše kočka. Asi to není lichotivého, podle toho jak se občas tváří. Už je to bába stará, je jí 12 let, a čím je starší , tím je drzejší.
Když byla mladá, byla bázlivá a nedůvěřivá. Když přišla nějaká návštěva, nesla to velice nelibě. Když se jí návštěva líbila, přišla blíž, otřela se o nohy , očuchala boty a lehla si někam poblíž. Pohlazení bylo výrazem zvláštní přízně. Pokud se jí návštěva nelíbila, vůbec nevylezla ze své skrýše. Tam vydržela čekat celý večer a když vetřelci opustili její teritorium, vylezla a chodila s nafoukaným výrazem ve tváři. Můj otec se u ní těšil zvlášť velké oblibě. Když se přišel podívat na vnoučata, musel akceptovat, že k jeho vnučkám přibyla i chlupatá koule slyšící na jméno Týna. Pokaždé ho přišla přivítat, pokaždé vyžadovala pohlazení. Pokud si jí nevšímal, tak dlouho chodila okolo něho a dožadovala se pozornosti, až jí pohladil , nebo alespoň podrbal za ušima. Přitom jí nikdy nepřinesl sebemenší pamlsek a vůbec jí nelákal k sobě jak to dělají mnozí, když vidí roztomilé koťátko.
Jednoho dne, kdy mu chtěla obvzlášť něžně vyznat lásku, vyskočila na opěradlo křesla, ve kterém se usadil a s potěšením mu začala lízat pleš. Škoda, že jsme to tenkrát nevyfotili, byla to legrace. Ta láska trvá dodnes, jen už asi není tak intenzivní, asi proto, že si děda pořídil psa.
Psi totiž Týna přímo nenávidí. Nikdy jí žádný nic neudělal, dokonce umí odehnat i mnohem většího psa než je sama, pokud si , podle jejího názoru , pes moc dovoluje. V tomto případě skutečně platí, přísloví o psu a kočce.
Od mala je chytrá a moc dobře ví , co smí a co ne. Kupodivu nikdy nevynikala schopností lézt po stromech a po výškách vůbec. Výšek se spíš bála. Zato si umí otevřít dveře ať se otvírají dovnitř nebo ven, má utkvělou představu, že vše co krájím je k jídlu a v teplé posteli má právo spát především ona a když jsem hodná, tak mi věnuje půlku polštáře. Nikdy nesměla na stůl a tento příkaz doposud respektovala. Ale poslední dobou se chová tak, jako by byla paní domu ona a ne já. Na stole si klidně spí, velké oblibě se u ní těší koš s prádlem, ( když je nejhůř spokojí se i s hadrem na podlahu, může být klidně i mokrý), zbytky masa na talíři jsou tam nechané jen proto, aby ona měla nějaký pamlsek a můj chlupatý župan považuje za svůj. Když se ohradím , jako že si moc dovoluje, uraženě mrskne ocasem a jde si najít jiný teplý kout. Ven a dovnitř chodí zásadně oknem, chodit dveřmi považuje za změkčilost vhodnou pouze pro dvojnožce. Jakmile si sednu a nepustím ji na klín, hned do mně žďuchá hlavou a tváří se jako ta nejhodnější kočka na světě. Občas si chytí myš. Obvykle ji přinese živou a ještě než ji zhltne, si sní chvilku hraje. Naštěstí zatím nedostala nápad mi tu myš odnést do postele a nenosí mi ji ani ukázat. Považuje ji za čistě svou kořist, o kterou se nehodlá s nikým dělit. Dokáže přinést všechno možné : kosí mládě , ještěrčí ocásek ( ještě se mrskal), nejrůznější hmyz , velkým pavoukem počínaje a chroustem konče, jednou dokonce i mrtvou rybu. Zkrátka obyčejná domácí číča se občas změní v nebezpečného lovce, který kosí vše živé až do velikosti králíka.
Ale vždy mně přijde přivítat, když přijdu domů, dokonce první z celé rodiny. Díky ní se už tři roky ve sklepě neobjevila v zimě žádná myš a toulaví psi se objevují na zahradě jen tehdy, je-li Týna bezpečně zavřená v domě. I kosové si už zvykli a staví si hnízda na méně nápadných místech. Nepotřebujeme tudíž psa , hlídací službu obstarává naše kočka. A proto mějme rádi zvířata, nejen proto, že jsou chlupatá, ale hlavně proto, že je máme a proto že, jsou naše, přináší nám potěšení a občas taky užitek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 veki veki | Web | 18. září 2011 v 17:21 | Reagovat

:) Jé, to bylo ale milé počtení.

2 Ivanka Ivanka | 19. září 2011 v 20:34 | Reagovat

To je pěkný článek, pěkný počteníčko :-))

3 lucka345 lucka345 | Web | 22. října 2011 v 22:39 | Reagovat

Jo, našeho letitého kocoura teď taky vídám na zakázaném stole. Asi věkem zblbnul...:-\

4 renátka Alatka renátka Alatka | Web | 4. prosince 2011 v 8:01 | Reagovat

Moc pěkné, zvířatka jsou naši průvodci a pomocníci a hlavně je s nimi legrace..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama