Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Oda na řeku.

10. září 2011 v 1:32 | Hanka |  Zpovědnice
Od malička mám ráda řeku a její vůni. Je to zvláštní vůně tlejícího listí a stojaté vody. Babička se vždycky hrozně divila, jak mi to může vonět, ale mně řeka opravdu voněla a voní dodneška. O prázdninách jsem se chodila koupat do Ploučnice a vždycky tam, kde rostly vodní řasy. Schovávala jsem se v nich a představovala si, že jsem malá mořská víla a můj tatínek, že je mořský král.
Řeka však voní jen tam, kde se může volně rozběhnout do široka, kde na březích rostou vrby a olše, v tichých zátočinách se prohánějí vážky pátrající po kořisti, kde v šustícím rákosí hnízdí divoké kachny a v kořenech stromů číhá štika na drobné, nic netušící běličky.
Řeka je krásná za každého počasí, v každé roční době.
Když na jaře vysvitne sluníčko, řeka se protáhne a oddychne si, protože se konečně zbavila ledového sevření. Divoké kachny vyvádějí své děti na první výlet, nad hladinou přeletí párek šedých volavek, hledající vhodné místo ke hnízdění.
V létě jsou pod hladinou vidět drobné rybky, které se vyhřívají v prohřáté vodě, voda šumí a převaluje se přes kameny a tam kde vytváří tůňky hlubší vody, se za měsíčních teplých nocí chodí koupat vodní víly, ale jen tak, aby je nikdo neviděl. Na březích rozkvétá rákosí známými doutníky a na louce za řekou, pořádají koncerty cvrčci a motýli jim k tomu tančí své vzdušné tance.
Na podzim řeka unáší spadané listí a po prudkých deštích vypadá jako ocelově šedá stuha, která má velmi naspěch.
Ale nejkrásnější je řeka v zimě, když její hladina zmizí pod ledem a sněhem a jen tam, kde je silnější proud, dává o sobě vědět. Na zasněženém povrchu bývá k vidění desítky drobných ťapiček. Některé udělaly kachny, které se kolébavým krokem vydaly na pochod tam, kde v létě plavaly, jiné patří veverkám, které si vyběhly pro své zásoby oříšků a krátí si cestu přes zamrzlou řeku. Kousek dál zkoušely děti pevnost ledu, aby si mohly udělat kluziště. I psi vyvedli své páníčky na krátkou procházku a bez ohledu na rasu či velikost, vesele rejdí ve sněhu. Když mrazy povolí, řeka se zlobí a snaží se vymanit z ledového krunýře.
Někdy se ovšem řeka zlobí hodně. To už potom není romantická stříbrná stuha, ale kalný, valící se proud, beroucí s sebou a ničící vše, co mu přijde do cesty. Už nejsou vrby, olše, rákosí a něžné tůňky, je jen hrozivý, hučivý a ničící živel, kterému není svaté vůbec nic. V té chvíli nezajímá řeku, že na jejích březích sídlí lidé, že v potu tváře budují svá obydlí a vychovávají děti, obdělávají půdu a těší se při odpočinku z klidu a pohody.
A když voda opadne, všude je hrozivé ticho, svědčící o tom, že se tudy právě prohnala epokalypsa. Za několik dní se řeka změní opět ve stříbrnou stuhu a jen poničené břehy jsou němými svědky nedávno proběhlé pohromy.
U nás však bohužel řeka nevoní. Asi proto, že kdysi dávno spoutali její břehy do betonových stěn a místo vrb a olší vyrůstá na jejích březích silnice.
Nedávno, ale jsem opět ucítila známou vůni řeky. Bylo to tam, kde se Jeřice vlévá do Nisy. Zde ji neškrtí beton, ale zvolna si plyne ve svém přirozeném korytě. Sedla jsem si na kámen, těsně u vody a dívala jak jedna řeka splývá v druhou. Je to zvláštní pocit sledovat ty dvě řeky, jak se přerozují. Ještě několik desítek metrů bylo vidět, která voda přišla z Jeřice a která patří Nise. Je to divné, ale každá řeka má jinou barvu. Totéž se děje u každého soutoku. Než se dva toky úplně sjednotí, každý si plyne po své hlavní proudnici, až nakonec silnější řeka úplně pohltí tu slabší a stane se silnější o její vody.
Jak se opět potvrdilo v loňském roce, řeku nezastaví ani betonové koryto, ani přehrady, kterými lidé spoutali její tok, zlobí-li se opravdu hodně. Nic není překážkou pro přírodní živel a to více škody vznikne, když lidé nerespektují řeku a její přirozené zákony. Myslím, že si lidé nezadají ve své velikosti, když se nebudou macešsky chovat k řekám a k přírodě vůbec. Je to stejně marný boj, jako když nemluvně chce bojovat se svou matkou. Tak dlouho se vzpírá až je matka donucena použít své rodičovské autority, aby donutila svého potomka k poslušnosti. Tak jako matka i příroda si dokáže vynutit úctu a respekt, jen je to více bolestivé a následky hrůznější.
Mějme rádi přírodu a řeky zvlášť a ctěme její zákony, dobrovolně, aby si nemusela vynucovat poslušnost. Bude to méně nepříjemné pro všechny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sever-rat Sever-rat | E-mail | Web | 10. září 2011 v 22:10

Příroda je velice krásná. Jak rád se projdu do lesa z toho velkoměsta, ve kterém bydlím. Naštěstí mám les asi 100 metrů od paneláku.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama