Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Pletení.

9. září 2011 v 1:39 | Hanka |  Zpovědnice
Od návštěvy u sestřenice - viz. " Jak jsme se vraceli z prázdnin. " jen pletu a pletu. Nejen doopravdy , ale taky občas nohama. Už jsem se zase zapojila do pracovního procesu a od té doby mám samé noční, a to s nima ještě zdaleka nekončím. Takový zápřah dokáže skolit i takového starého mazáka, jako jsem já. A to už taky začala škola a tudíž si moje milované ratolesti začali nosit domácí úkoly. Pravda, zatím je celkem učitelé šetří, myslím, že naplno začnou až po neděli, ale přece jen. Když nic jiného, tak dohlédnout na to aby měli vše, co mají mít. Kdo má děti v mladším školním věku, jistě ví o čem mluvím.
Před časem moje prostřední dcera vyslovila skromné přání. " Mami, upleteš mi ponožku na mobil ? " Nu, proč ne. Zacházet s jehlicemi a háčkem jsem se naučila už v celkem raném mládí, tak nebyl důvod proč jí toto přání nesplnit ( mívá mnohem bláznivější nápady ). Zakopaný pes byl však v tom, že krabici s jehlicemi jsem měla zahrabanou kdesi na půdě, tak jak jsme to tam naházeli po povodních, aby nám věci zbytné nepřekážely. "Rodino , ví někdo, kde je moje krabice s jehlicemi? ", zeptala jsem se jednoho dne při večeři. " Jo, já vím přesně" ozvala se budoucí majitelka ponožky na mobil a taťka kupodivu taky věděl kde jsou. " To je fajn, tak mi je zítra najdeš viď " , zacukrovala jsem hned na dva členy rodiny. " No když bude čas."
Ten čas samozřejmě nebyl. A těch zítřků přibývalo. Tak jsem se jednoho dne přemohla a na tu půdu vylezla. Jenže hledat krabičku obdélníkového tvaru ve spoustě jiných krabic a pytlů, to je jako hledání jehly v kupce sena. Nakonec jsem jakés - takés jehlice našla, i když ne přesně ty co jsem hledala. No navadí to bude zatím stačit. Na návštěvě jsem měla dost času tu ponožku uplést i když jsem jí dvakrát předělávala. Nejprve se mi nepodařil vzorek a podruhé se mi nezdála šířka, zdálo se mi, že je to moc úzké. Nakonec jsem ponožku upletla. A protože zbyl čas i vlna, začala jsem plést ponožky pro nejmenší cácorku mojí sestřenice. 5-letí kluci - dvojčata, bráškové té malé, se nechali slyšet, že by taky chtěli ponožky. No jasně , to jsou děti, co má jeden, to musí mít druhý taky. Všichni jsou stejní. Mamíí, a co já, já chci taky, já taky, okamžitě se ozvali moji potomci. Dobrá, dobrá budu tedy brát objednávky. A mamíí, že mi upleteš oblečky na Barbínky, dožadovala nejmladší dceruška. Já si napíšu Ježíškovi.
Takže, mám do vánoc co dělat. A to mně před vánocemi ještě čeká pletení vánočky. Až se naučím, jak vkládat foto, tak možná zveřejním i výsledek svého snažení. Pa pa, mějte se všichni krásně, jdu plést, mám toho moc.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama