Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Jak se vlastně želva hledá

19. listopadu 2011 v 23:39 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Řeknu vám rovnou , špatně. Nikdy bych nevěřila, jak je želva rychlá. Než se otočíš, zmizí v trávě. A vždycky si najde bezvadný úkryt . Můžete stát přímo nad ní a pokud se nepohne tak ji nevidíte.

Jako dítě jsem samozřejmě chtěla nějaké zvířátko. V tom jsou všechny děti stejné. Samosebou , že nejraději pejska. Vlastně v domě už jeden pes byl. Ale nebyl jen můj, byl strejdy a tety.
Tak rodinná rada rozhodla , že jeden pes v domě stačí a já dostanu želvu.
Podezírám rodiče , že vybrali želvu hlavně proto, že je od ní půl roku pokoj , protože spí spánkem spravedlivých zahrabaná v listí a hlíně.
Želva má ,aspoň z hlediska dospělých, spoustu výhod :
- Nemá srst, takže nemůže línat a nechávat za sebou chlupy všude kam vleze, tím pádem je vhodná i pro alergiky ( nikdy jsem nebyla alergik ).
- Je nenáročná na krmení , spokojí se s pampeliškovým listím, mrkví, salátem a jinou běžně ( i tenkrát ) dostupnou zeleninou.
- Nemusí být v bytě ( my ji měli v létě na zahradě v ohrádce ).
- Je nenáročná i při cestování , stačí jí, na převážení v autě, krabice od bot , vyložená starými novinami.
- Nepotřebuje drahé očkování ( tenkrát toho moc o želvách nevěděli ani veterináři ).
- A jak již zmíněno výše , půl roku si vklidu spí a v podstatě nepotřebuje ani to minimum běžné péče.

Ale pro malého člověka , který touží po chlupatém kamarádovi, má i nějaké ty nevýhody :
- Vůbec není chlupatá.
- Nedá se s ní mazlit , ani jinak si hrát , protože zaleze do krunýře a pokud je hodně naštvaná , syčí jako had.
- Nedá se naučit dávat pac a skákat přes klacek a vůbec je s ní zábava asi taková , jako s kusem dřeva.
- Nedá se vzít tajně do postele.
- Nedá se vzít na procházku na louku.
Pro dítě jsou takové nevýhody docela podstatné chyby. Ale usoudila jsem , že lepší želva než-li nic a vzala zavděk nabízeným zvířátkem.
Časem jsem zjistila , že sice není chlupatá , ani mazlivá , ale není zase tak úplně hloupá , jak by člověk čekal od plaza. Cestovala s námi téměř všude a po čas jízdy autem jsem ji většinu času držela na klíně . Asi cítila teplo , tak vždycky vystrčila hlavu a nechala se hladit po spodní straně krku. To bylo určité vyznamenání , protože to si nenechala líbit od každého.

Jak zmíněno výše, v létě byla na zahradě v ohrádce. Měla tam boudičku vyloženou senem , kam se vždycky zahrabala na noc , měla tam nízkou misku pod květináč a v ní vždy trochu vody . Jednak k pití , jednak na koupání. Koupala se ráda. Vodu milovala hodně vyhřátou. Občas se ohrádka musela poposunout na jiné místo. Jednak , aby měla dostatek čerstvé trávy, ale hlavně proto , že vždycky vyhrabala díru a pokud se jí v tom včas nezabránilo , vyhrabala ji tak velkou , že se protáhla ven. Jednoduše vzala roha. Když se dostala ven , vždycky a neomylně táhla na východ. Ne , že by tak milovala naše východní sousedy , ale jak jsem se dočetla , byla to želva čtyřprstá , která pochází z východoasijských stepí a zřejmě toužila najít a navštívit své příbuzné. Občas jsem ji pouštěla i na procházku, ale to jsem musela mít oči na šťopkách a nevzdalovat se ani na krok.
Nevím, kdo vymyslel pořekadlo , pomalý jako želva. Ten, kdo ho vymyslel , určitě nikdy neviděl , jak umí želva rychle pelášit. A když se jí podaří zmizet , jak špatně se hledá. Má dokonalé maskování. Vejde se i pod nízké keříky a když se skutálí třeba ze schodů a zůstane ležet na zádech , umí se převrátit zpět na nohy. Nebojí se psů , ani jiných u nás běžně dostupných zvířat. Když si pes chce čuchnout, schová se do krunýře a dělá , že je nejedlá. Když to nepomůže a otravný dotěra pořád doráží zasyčí a to většinu zvědavců odradí.
Však také moje želva, díky svým nepozorovaným zmizením občas strávila pár dní někde v sousedovic zahradě. Jednou mi jí sousedka přinesla s tím , že si ji mám lépe hlídat, že z ní mohla mít smrt. Že prý sbírala jahody a myslela , že má v jahodí hada. Občas přespala ve skalce ,protože jsem ji nedokázala večer najít.

Jeden útěk však byl poslední. Jeli jsme na pár dní do tehdejší NDR k nějakým známým a do zahraničí jsme želvu vzít nemohli. Teta se tedy uvolila , že se o ní postará. Nevím jak se starala , to jsem se nikdy nedozvěděla, ale když jsme se vrátili, stála ohrádka na stejném místě jako při odjezdu, v rohu díra , že by jí prolezl mamut a želva byla pochopitelně pryč. Počkala jsem pár dní , jestli se neukáže někde u sousedů, ale když jsem se týden o želvě nic nedověděla, bylo mi jasné , že už ji nikdy neuvidím.
Nevím jak skončila. Jen doufám , že si z ní nikdo neudělal želví polévku. Snad ji někdo našel a buď si ji nechal , nebo ji odnesl do ZOO. Ale myslím , že nejpravděpodobnější verze je ta , že se někde toulala volně v přírodě a když přišla zima , zalezla někam pod keř a nepřežila zimu.
A tak jsem pozbyla želvu . ČEST JEJÍ PAMÁTCE !!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martina Duff Martina Duff | Web | 19. listopadu 2011 v 23:45 | Reagovat

Jé to je zajímavý :)

2 VendyW VendyW | Web | 20. listopadu 2011 v 10:33 | Reagovat

Tak tohle znám od sousedů, taky jsme si pár let takhle vypomáhali, tedy hledáním a zapůjčením psa na vyčuchání uprchlé želvy. Nebyl snad den aby se sousedka ptala jestli u ns není jejich želva. My máme doma želvu vodní, už dost velký exemplář, a tu dávám vždy v létě přes den do jezírka. Plove si a plove, tu a tam se natáhne na hladině a hřeje se. jednou přišla na to jak z jezírka vylézt. A podařilo se, a máš pravdu v tu ránu byl z pomalého a jakoby ospalého zvířete Bolt. Nasadila trhák a sprintovala pryč. Naštěstí jsem jí viděla takže jsem za ní doběhla a odnesla zpět. A jednou jsem na ní zapoměla a když jsem si z hrůzou večer vzpoměla že je venku, už jsem se s ní v duchu loučila. Ale jaké bylo mé překvapení, když jsem otevřela dveře a milá želva na mě mžourala z pod schodů! Ty už prostě nezvládla, tak čekala až si pro ní někdo přijde. A moc mne překvapilo to, že věděla kam se má vydat. Inu jsou to, jak říkáš plazové inteligentní. Letos v jezírku dovolená odpadla, tak si vegetí v akvárku :-)

3 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 20. listopadu 2011 v 17:15 | Reagovat

[2]: A pak se řekne , hloupý plaz , nebo po,alý jako želva. :-D  :-D

4 Jarka Jarka | Web | 20. listopadu 2011 v 18:10 | Reagovat

My jsme doma nikdy žádné zvířátko neměli. Vlastně měli! V kleci kanárka a po něm andulku, jenže to není zvířátko na mazlení, s želvičkou se dá jít aspoň na tu pastvu. :-D Po přečtení tvého článku, už nebudu říkat, pomalý jak želva. Stejně čestěji říkám - jak šnek. Doufám, že mi v příštím článku, nevezmeš iluze i o šnekovi. :D

5 Amelie Amelie | Web | 20. listopadu 2011 v 22:51 | Reagovat

Hezké povídání, holky mají psa a křečky, to zatím stačí. :-P

6 pavel pavel | Web | 21. listopadu 2011 v 3:03 | Reagovat

Maminka měla dvě želvy a vodila je skutečně na pocházku a mazlila se s nimi, protože jsou přítulní. Když jsou důvěřiví, dají se pohladit, mají rádi drbání pod krkem a když přišla z práce čekali oba u dveří. Byla si jistá, že i rádi poslouchají když na ně promluví.

7 Lucie Lucie | Web | 21. listopadu 2011 v 22:27 | Reagovat

Článek se Ti povedl, moc mne pobavilo Tvé vyprávění, ačkoliv konec byl smutný a muselo to být smutné i pro Tebe. Ačkoliv to byla "jen" želva, byla Tvoje a to člověk vždycky smutní... I já jsem jako malá prahla po pejskovi, naši mi ho ale také nedopřáli, koupili mi však andulky. Počáteční nadšení se vytratilo tak rychlo jak přišlo... Teď lituji, jak jsem na ně byla zlá, moc hezký život jsem jim nedopřála, totiž ony byly něco jako sovy- přes den spaly a v noci se probouzely, ťukali zobáčky na klec, prozpěvovali si, a jelikož já jsem chtěla spát a byla jsem z nich už celá nervózní, házela jsem po jejich kleci co mi přišlo pod ruku. Rány se lekly a byl chvilku klid. Pak se ale vše opakovalo... Vím, že musím teď vypadat jako hrozný surovec, já se za to stydím a je mi hrozně líto toho, jak jsem se k nim chovala :-(. Je to však ponaučení, že pro malé děti je živý tvor většinou opravdu nevhodný, ze své zkušenosti určitě budu čerpat a živé zvíře pořídím svým dětem až nabudou trochu rozumu :-)

8 Macin Macin | Web | 22. listopadu 2011 v 17:45 | Reagovat

Želvičce se asi moc stýskalo.

9 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 22. listopadu 2011 v 22:19 | Reagovat

[8]: Asi ne , určitě se narodila už v Česku, prostě to měla zakodované v genech.

10 babi Maňasová babi Maňasová | Web | 23. listopadu 2011 v 6:46 | Reagovat

Hezky jsem si početla. Když byly holky malé, taky měly želvy a věčně jsme je hledali někde po domě. Jednou jsme dokonce museli odstavit skříně, protože za ně zalezly a neuměly se otočit a vylézt. To byly časy! :-D

11 iva221 iva221 | Web | 23. listopadu 2011 v 6:47 | Reagovat

Moc hezké povídání, u nás jsme měli vždycky nějakou kočičku. Bydleli jsme u nádraží a nevím proč zrovna tam, ale občas tam někdo nechával koťátka. Tak jsem je nosila domů a potom jsme pro ně sháněli nějaké hodné lidi. Ale některá, zvlášť milá, zůstávala u nás. :-)

12 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 23. listopadu 2011 v 8:35 | Reagovat

My měli vždy doma psa, na dvorku. Do domu nesměl. Želvu jsem jako dítě toužila mít a pak koně. :-)J e zajímavé jak každý touží mít to co nemá.Moc hezké povídání. :-)

13 signoraa signoraa | Web | 23. listopadu 2011 v 12:16 | Reagovat

Tak já jsem pro změnu člověk, který našel zatoulanou a opuštěnou želvu. Byla jsem v té době malá holka a s tátou jsme byli na procházce u rybníka za městem. Nejbližší stavení bylo vzdáleno asi půl kilometru. Bylo to na podzim a táta říkal, abych se podívala pod břízky u cesty, že by tam mohly být křemenáče. Ty tam nebyly, ale byla tam želva. S tátou jsme jí vzali domů k velké nelibosti maminky, která razila heslo, že zvíře, které nemá kožíšek, nesmí do domu. Vybrečela jsem si to a želva u nás zůstala. Táta pak sháněl informace, co a jak se želvou.
Želva pak za čas usnula a "zimovala" v bedýnce v koupelně. Měli jsme jí několik roků. Až pak jedno jaro už se neprobudila.
Takže věřím, že i tvou želvu někdo našel a poskytl jí přístřeší. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama