Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Prosinec 2011

Silvestrovská bilance

31. prosince 2011 v 23:56 | Hanka |  Zpovědnice
Nastal čas bilancování a účtování. Co se povedlo , co méně, co se nestihlo a co se musí stihnout v dalším roce.

Rok utekl jako voda a jako každý rok si dávám novoroční předsevzetí , které vydržím plnit tak maximálně do února. Takže jsem si řekla , že si letos raději ani žádné dávat nebudu.
Taky co bych si měla dávat za předsevzetí. Nekouřím , alkohol piju minimálně , tak snad , že budu hubnout. Ale znáte to . Hezky se to říká , hůř se to dělá. A s každým přibývajícím rokem je to těžší a těžší. To co šlo před 15 roky samo , už tak lehce nejde. Leda by se stal zázrak a moje mlsná huba , by byla méně mlsná. Ale to asi nebude.
Nebo , že budu pořádnější? Na kdoví jaké uklízení jsem si nikdy příliš nepotrpěla , vždy u nás panoval takový trochu pracovní nepořádek. Nevadilo mi nikdy přes noc neumyté nádobí, ani navynešený koš. Možná , že to je na jednu stranu dobře , protože bych asi byla už dávno rozvedená. Protože můj muž stále něco rozdělává a předělává, všude se válí jeho " nezbytnosti ". Být puntičkář , co se uklízení týče, asi bych nevydržela já s ním , nebo on se mnou.
Nebo , že budu méně hubatá? To je asi základní ženská vlastnost , pokud není žena úplná puťka.
Nebo , že nebudu zlobit děti? Ony zlobí mně. A já se potom musím rozčilovat.

Tak jsem opět dospěla k názoru , že nemá cenu si dávat novoroční předsevzetí , pokud člověk nemá dostatečně silnou vůli , aby ho opravdu dodržel. A než porušená předsevzetí , to raději žádná.

TAKŹE PŔEJU VŚEM , KTEŘÍ SI PŔEDSEVZETí DÁVAJÍ, ABY SE JIM OPRAVDU PODAŘILO JE DODRŽET!!!

A potom přeju všem mým blogovým i skutečným přátelům aby se jim splnilo vše po čem touží. To vše a ještě mnohem více Vám všem přeje Hanka.

Předsilvestrovský dárek pro dceru.

31. prosince 2011 v 11:39 | Hanka + Věrka |  Háčkem , jehlicí a pod.
Taťka se zmínil , že se plácne přes kapsu a k novému telefonu , koupí Věrce ještě nějaký obal, myslel tím asi ponožku či pytlík na mobil. Připadalo nám s Věrkou zbytečné vyhazování peněz, tak jsem sedla a 2 hoďky byl pytlík na světě. Tak má originální pytlík , který nemá nikdo jiný, leda by měl stejný nápad jako já s Věrkou. Věrka si řekla , jak by to chtěla a zvolila si barvy.Tak snad jí bude pytlík dobře sloužit.


Je to háčkovaný pytlík stažený gumou a zdobený kytičkou z tkané krajky , kterou jsem vyhrabala někde na půdě po předcích.

Můj běžný pracovní den

29. prosince 2011 v 1:31 | Hanka |  Zpovědnice
Proč chci popsat můj běžný pracovní den? To je přece nuda, řeknete si.

Každý člověk považuje svou práci za nejdůležitější, protože ji vidí zevnitř a vidí to , co jiní vidět nemohou. Každý si představuje prodavačku v obchodě, že by se měla za každou cenu na zákazníky usmívat a být za všech okolností ochotná a přívětivá. Ano , většina skutečně taková je , ale zákazník už nevidí , že prodavačka musí také zboží převzít, složit do regálů, ocenit, naběhá se z obchodu do skladu a ze skladu do obchodu, obsluhovat zákazníky , hlídat si pokladnu a zda správně vrátila peníze, když jí u té pokladny stojí fronta až ke dveřím a všichni hrozně spěchají , vyřizovat reklamace a ještě milion dalších věcí, které my jako zákazníci nevidíme a ještě si ni kde kdo otevře hubu , že není reklamace včas vyřízena , nebo že nemají to , či ono. Jako by za to všechno prodavačka chudák mohla.

Nebo učitelka. Tolik toho musí děti naučit, aby byly ku prospěchu celé společnosti, často musí napravit to , co zanedbala rodina, musí umět zvládnout řvoucí třídu plnou drzých puberťáků, kteří si myslí, že mohou dovolit všechno na světě,musí vyslechnout rodiče , kteří si myslí, že je jejich mazánkovi ubližováno a zasáhnout tam , kde skutečně ubližováno je. Musí si udělat domácí přípravu , opravit diktáty a domácí úkoly s násobilkou a vyjmenovanými slovy , často kroutí hlavou, co žáci dokáží napsat i po půlroce opakování stále téže látky.....

A co tedy to stále diskutované zdravotnictní, vynášené do nebes i proklínané. Mají ti lékaři a sestry nárok na ty peníze o které se stále bojuje? Jedni jim dávají za pravdu, druzí je obviňují z vydírání společnosti v době krize.
Popíšu tady pravdivě jeden pracovní den z pohledu sestry a sami si udělejte obrázek.

Můj pracovní den začíná v 7 hodin ráno černou kávou, na kterou mám tak asi 10 min. Je potřeba udělat odběry krve a jiných tělních tekutin naordinované den předem a připravit je k odnešení do laboratoře. Potom je třeba naložit vozík čistým ložním prádlem a připravit kbelím s dezinfekcí a provést ranní hygienu u pacientů , kteří to sami nedokáží , nebo potřebují dohled. To se obvykle děje v koupelně , kam jsou pacienti přiváženi sanitářem na vozíku.
Zatímco jedna koupe , ostatní stelou a převlékají postele lidí , kteří jsou právě v koupelně. Protože se lidé chodí koupat v pořadí nejdříve ženy a potom muži, musí sestry , které stelou přebíhat z jednoho konce oddělení na druhý.

V koupelně to probíhá tak , že sanitář vozí pacienty jednoho po druhém do koupelny. Každého pacienta , bez ohledu na pohlaví musí svléknout , má-li obvazy na nohou , tak nohy zabalit do igelitového pytlíku, aby se nenamočily rány ( ne každá rána snese namočení ), strčit pod sprchu, umýt ( někdy i hlavu ), spláchnout čistou vodou, osušit , obléknout a připravit k odvozu do pokoje.Připomíná to koupání malých dětí. Občas se stane , že pacientovi , který v poloze v leže trpí úpornou zácpou, v poloze vsedě povolí svěrače. Potom , nejen , že je v koupelně příšerné vedro, ale také příšerný smrad. A okno nemohu otevřít , dokud nejsou všichni vykoupáni, protože by ostatní nastydli. Koupat při otevřeném okně si mohu dovolit pouze v létě, když už od rána je velmi teplo.Po koupání je třeba uklidit a vyvěrtrat koupelnu, aby ji mohla uklízečka vytřít.

Asi po 3/4 hodiny práce se sestry rozdělí. Jedna jde píchat inzulíny ( pracuji na diabetologii, takže jich je obvykle hodně ), druhá jde rozdávat snídaně, ostatní dokončují stlaní a koupání.Jak postupně dokončují ranní hygienu u pacientů, přidávají se k roznášce jídla a krmení nemohoucích pacientů. Toto celé trvá tak obvykle do 8.30 .
Mezitím lékaři mají poslední možnost upravit ranní medikaci ( ordinaci ranních léků ), je- li to třeba.Po rozdání snídaně a nakrmení pacientů, máme malou chvilku na sebe, kdy je možnost se také nasnídat, či kuřáci si dojít zakouřit.

Potom se rozdávají léky a dělají převazy a posílají pacienti na vyšetření po celé nemocnici. Je čas na důkladnou dezinfekci pokojů. Lékaři chodí na vizity a na nás je zpracovat jejich ordinace, podat infuze, udělat přiíjmy u objednaných pacientů k hospitalizaci i těch , kteří byli přijati akutně , objednat naordinovaná vyšetření, připravit odběry na druhý den a vyřizovat nejrůznější žádosti od pacientů, i od příbuzných, kteří se courají baz ohledu na návštěvní hodiny, vyřizovat telefony, uklidit přivežené čisté prádlo.
Před obědem je třeba odebrat polední glykemie a poslat je do laboratoře, aby se včas vědělo , zda není potřeba upravit polední inzulíny, rozdají se léky , které se musí užívat před jídlem.
Potom se rozdají obědy, některým pacientům je třeba jídlo připravit - pomoci jim posadit se , nakrájet maso či je nakrmit.
Po tom co se naobědvají pacienti mohou si sestry také dojít na oběd, což také obvykle dělají , protože už šilhají hlady.

Kolem 13. hod. se rozdají teploměry a jdou se pacienti znova zkontrolovat, teploměry sebrat a zapsat teploty , zkontrolovat piný režim, podat antibiotika a glykemie naordinované na 14.hodinu, udělat dezinfekce po obědě inkontinentní pacienty přebalit a ležící napolohovat. Potom se dodělává , co se nestihlo dopoledne. Je čas na odpolední kávu, přičemž se píše dokumentace zvaná papíry. Když já jsem před 23 lety začínala, byla administrativa vcelku minimální. Dnes je potřeba souhlas pacienta skoro na vše, píše se jak spal , jestli jedl a zda sám , či se musí krmit, zda je chodící, zda je soběstačný , zda se jeho stav zlepšil nebo zhoršil .....Připravují se propuštění pacienti k odchodu. Když odejdou , nebo pokud jsou schopni počkat v sedě v jídelně, či jinde , musí se svléknout , vydezinfikovat po každém propuštěném pacientovi jeho postel a noční stolek a znova povléknout.

V 15.30 se rozdávají odpolední svačiny , odebírají se glykemie na 16. hod.Musí se přinést výsledky z laboratoře a odnést tam ty hotové, odebírané STATIM ( přednostně ). Po svačinách se musí sundat bandáže, vynést všechny mísy a bažanty, vypustit plné močové sáčky a připravit pacienty na večeři.
V 17.30obvykle chodí večeře. Nanovo začíná krmící kolotoč ROZDAT - PŘIPRAViT - NAKRMIT.
Připravit vozík na večerní kontrolu - Uklidit po večeřích, přebalit , napolohovat.

A potom už jenom předat službu a zdrhout.

Samozřejmě během celého dne se běhá na zvonky , pokud pacienti něco pořebují. Někteří se vám snaží vemluvit díru do hlavy svými neustálými stesky, jak jim je špatně ( jistě, že jim je špatně, proto jsou přece v nemocnici ) , o jiné se pokouší stařecká, či jiná demence a musí se neustále hlídat, zda netrhá hadičky, neleze z postele, či neubližujou sobě či druhým, řeší se nápory návštěv, keré nedbají na návštěvní hodiny, jiný by byl nejraději, aby sestra u něho seděla na posteli a držela ho za ruku a vymýšlí si co všechno nutně potřebuje za hlouposti , jen aby k němu někdo přišel a zvoní a zvoní.

Na jednu stranu je všechny chápu. Pacienti se často nudí ( koho by to taky bavilo , koukat pořád do stropu ), tak si vymýšlí co je kde bolí apod, rodina chce pro svého dědečka, babičku , či jiného příbuzného to nejlepší. Ale málo-kdo chápe , že ani já , ani nikdo jiný ze sester nemá čas být neustále po pokojích, protože mám toho ještě hrozně moc okolo. A to je právě ta práce , kterou nikdo nevidí. A možná , že toho je dokonce ještě víc , než té práce , ktrerá vidět je.

Vánoční překvapení od dětí

25. prosince 2011 v 20:20 | Hanka + Věrka |  Zpovědnice
Včerejší Štědrý den proběhl celkem standartně jako ve většině rodin.
Děti se radovaly z dárků, ale tvářily se všechny jak Tajemný hrad v Karpatech. To VELKÉ PŘEKVAPENÍ bylo určené nám rodičům.
Vše organizovala nejstarší dcera Věra. Zorganizovala své mladší sourozence , probrala všechny své dostupné a vhodné fotky, dofotila , ve spolupráci se svou o 2 roky mladší sestrou Ivanou, ještě nějaké další fotky. Děti se domluvily , nafotily a nechaly udělat velký nástěnný kalendář, který bude celý následující rok viset v kuchyni nad lavicí na místě stávajícího kalendáře. Až uplyne příští rok , odstěhuje se do rodinného archivu, neboť na zadní straně kalendáře je napsané věnování.

Na jedné fotce jsem dokonce i já. Nevím jak se jí to podařilo, protože se fotím nerada a jak jen je možné utíkám ze záběrů kamer a foťáků.
Opravdu musím uznat , že nápad to byl originální a mám z toho velikou radost. Myslím , že taťka také.

Takto vypadá kalendář na stěně.



A nyní vám ukážu jednotlivé měsíce jeden po druhém . Doplním krátkým komentářem.


Toto je leden.Ta velká holka je prostřední dcera Ivana , ve žluté bundě nejmladší dcera a starší dvojče Růženka a jediný příslušník silného pohlaví , syn Toník.


Únor. Opět Ivana , Růženka a Toník. To strašidlo uprostřed v šedivé bundě je moje maličkost. Foceno v lanovce jedoucí z pražského Petřína.


Březen a Růženka.


Duben. Růženka pouští bubliny. A zdá se o nějaký ten pátek mladší.


Květen a dvojčata.


Červen. Růženka se snaží Toníka stáhnout z větve.


Červenec a prázdninové radovánky.


Srpen. Ne, nebojte se nemrzlo , jen byl nedostatek letních fotek. Toník , Ivana a Růženka.


Září. Toník se tváří jako opravdická filmová hvězda.


Říjen. Nejstarší a nejmladší dcera. Věrka, která vše zpunktovala se svou nejmladší sestrou.


Listopad. Všimněte si jak jsou si ty holky podobné. Toník si je zase podobný s Ivanou.


Prosinec. Vše nejlepší nakonec. Děti u krmelce. Fotka poněkud staršího data. Dnes už jsou trochu větší ( lumpové ).

Velmi pěkný dárek. Budeme mít s taťkou památku až děti jednou odejdou z rodného hnízda.

Předvánoční živý Betlém

25. prosince 2011 v 20:15 | Hanka + Věrka |  Co se děje u nás
Dvojčata chodí do kroužku , krerý pořádá místní Jednota bratrská a jmenuje se Klubáč. Dělají tam nejrůznější věci a mimo jiné nacvičili uspořádali živý Betlém. Svatou rodinu představují mladí členové Jednoty bratrské a panenka v jesličkách. Děvčata jsou Andělé zvěstovatelé a chlapci jsou pastýři na betlémských kopcích. My ostatní publikum jsme znázorňovali sprostý lid , který se přišel poklonit Ježíškovi a zazpívat mu koledy.
Celé to začalo lampionovým průvodem - pochodem za betlémskou hvězdou, kterou nesl v čele průvodu největší anděl. Z toho bohužel fotka chybí.

Dále už jsou aspoň malé ukázky.



Svatá rodina.


Pohled zdálky. V pravo svítí belémská hvězda.



A tady anděl Růženka a pastýř Toník zpívají Ježíškovi koledy.

Měli i živé ovečky ale ty se fotit nedaly. Bály se toho davu a krčily se do tmy ke zdi.
Tak jsme u nás zahájili Vánoce.

Kočičí sauna

22. prosince 2011 v 9:39 | Hanka + Věrka |  O zvířatech a lidech
Že mají kočky rády teplo se všeobecně ví, ale saunování? Té naší to evidentně dělalo dobře.




Vypadala jako předložka před postel. Jen předložka nepřede blahem. Škoda , že to nejde reprodukovat. Vrněla jek startující motorka.

Hospodáři štědrovku , aneb pečeme vánočky

22. prosince 2011 v 9:26 | Hanka + Věrka |  Co se děje u nás
Tak včera byl den posledního vánočního pečení. Vždy na konec " Velkého vánočního pečení " zůstávají vánočky. Obvykle je peču až těsně před štědrým dnem a to z ryze praktického důvodu : rodina by mi to do Vánoc spořádala. Co neschovám , nebo aspoň velmi zřetelně neoznačím , že se to TEĎ nesmí jíst , tak zmizí. A to bez ohledu na množství.
Asi se poučili z historie , konkrétně z husitství. Nepřátel se nelekejme , na množství nehleďme.

Tak a teď prosím vy zkušené pekařky a kuchařky posuďte , zda se mi to povedlo :


Toto je vykynuté těsto , připravené na zpracování.


Zde už upletené vánočky , připravené do trouby.


A zde již hotovo.

Přeji všem , kdo se chystají vánočky teprve péci hodně zdaru!!!

Proč má osel dlouhé uši

22. prosince 2011 v 3:50 | Hanka |  Pohádkový svět nejen pro děti
To bylo kdysi dávno, když svět byl ještě mladý a všechna zvířátka se učila v tom světě žít , žil, byl jeden malý Oslík. Zvířátka chodila k Matce přírodě do školy.
Musela toho umět hodně. Matka příroda byla přísná učitelka. Za každou nepozornost tahala za uši a to moc bolelo. Tak zvířátka raději dávala pozor.

Jen Oslík ne. Ten pořád někde poskakoval a pořád někoho pošťuchoval. Nedbal o tahání. Měl tvrdou hlavu a nic si z toho nedělal. A zvířátka se zatím učila. Už věděla , proč je tráva zelená , jak ptáci zpívají ráno a jak večer, co má které zvířátko jíst , aby mu nebylo špatně a ještě spoustu dalších užitečných věcí.

Jen oslík neustále chyběl. Poskakoval po louce, ochutnával kde co a myslel si jak na všechny vyzrál. On si hraje a ostatní musí chodit do té protivné školy. "ÍÍÍÁÁÁ jsem ten nejchytřejší Oslík na světě, proč mám chodit do školy , když na louce je to léépšíí. A ještě dělat domácí úkoly. BBBRR. "
Jednou potkal Matku přírodu když se vracela domů ze školy. Matka příroda věděla , že s Oslíkem po zlém nic nesvede. Zkusila to tedy po dobrém . Domlouvala mu , nejdříve mírně , ale potom už přísněji.
Když nepochodila, rozhodla se , že Oslíka potrestá.
Tak víš co, milý Oslíku, řekla Matka příroda, když si nedáš říci ani po dobrém ani po zlém, uděláme to jinak. Za každý den , co nebudeš ve škole , ti o kousíček poporostou uši. A za každý den, kdy ve škole budeš se ti o stejný kousek zase zmenší.

Oslíkovi to však bylo jedno. Aťsi budu mít dlouhé uši , hlavně že nemusím do školy.
A od té doby Oslíkovi každý den poporostly uši o malý kousek. Zpočátku mu to nevadilo, dokonce se mu zdálo, že lépe slyší. Ale později už to začínalo být horší. Oslíkovi se uši začaly plést do dlouhých stébel trav na louce a do větví stromů v lese . Až nakonec měl uši tak dlouhé, že si po nich šlapal. A to bylo něco jiného, než vytahání od Matky přírody. Oslíka uši pořádně bolely, když si je přišlápl kopýtkem. Ale do školy stále ještě jít nechtěl. " Co bych tam dělal " , říkal si Oslík a dál si vesele poskakoval na louce. Jenže uši rostly dál. Pomalu se Oslík už nevešel ani do svého domečku. "Achich , achich, co budu dělat , už ani v domečku si nemohu odpočinout. " Ale zatím pořád ještě odmítal jít do školy.

Až jednou... Oslík skotačil v lese a uši se mu zamotaly do větví tak důkladně , že je nemohl rozmotat. Zůstal zamotaný v houští celé dva dny, než ho našly Opičky a pomohly mu jeho dlouhé uši rozmotat. Oslík už ani hlady neviděl. nemohl se napást šťavnaté trávy , přesto , že ji bylo všude dost . Nemohl se napít , přestože nedaleko tekl zurčivý potůček.

Začal uvažovat o tom , že se do školy přece jen podívá. Jednoho dne se odhodlal a do školy opravdu šel. Najednou zjistil , že vlastně neumí vůbec nic z toho , co umí ostatní zvířátka.

Oslík se velice zastyděl. Pomalu , pomaloučku se začal učit to, co ostatní zvířátka už dávno uměla . Najednou přišel škole nachuť. Zjistil , že škola není jen učení a povinnosti, ale také spousta legrace s kamarády. Mnohokrát snědl špatné jídlo a bylo mu po něm špatně , ale konečně přišel na to proč. Zjistil, že to co považoval za nejlepší jídlo pro oslíky , nebylo vůbec vhodné, dověděl se odkud se bere ta báječně čistá voda , kterou tak rád pil, zjistil, že hrát si při bouřce venku , je velice nebezpečné, přestože to byla dosud jeho oblíbená zábava. a zjistil ještě spoustu dalších věcí. Naučil se zpívat, běhat pomalu a zase rychle, naučil se dělit se s kamarády.

Matka příroda opravdu splnila slovo. Za každý den , který Oslík ztrávil ve škole se mu uši o kousek zkrátily. Netrvalo dlouho a měl uši zase skoro takové jako předtím. Ale ne úplně. Matka příroda mu je přece jen nechala o kousek delší , než byly předtím. To proto, aby nezapomněl.
Od té doby všichni oslíci na světě mají delší uši než ostatní zvířata , to proto, aby nezapomínali chodit do školy.

Ještěd osiřel

18. prosince 2011 v 10:10 | Hanka |  Zpovědnice
Pro někoho možná stará zpráva, pro mne novinka.

Dne 25.11. 2011 zemřel ve věku 85 let " otec "Ještědu Karel Hubáček. Vynikající architekt, který získal v r. 1969 Peretovu cenu za ještědský vysílač. architektův syn Karel Hubáček ml. se vyjádřil, že smrt byla pro otce vysvobození, protože trpěl velkými bolestmi a byl velmi vážně nemocný.

Tato zpráva údajně proběhla i médii, ale bohužel se ke mě dostala až s velkým zpožděním. Přesto bych chtěla vyjádřit soustrast nejen rodině slavného architekta, ale i jeho " dítěti " Ještědu.

Čest jeho památce.

Domácí Rafaelo

17. prosince 2011 v 21:48 | Hanka + Iva |  Recepty
Našla jsem si nový receptna nepečené cukroví pod názvem Kokosové kuličky. A protože kokos máme všichni moc rádi , řekla jsem si , že to zkusím jako nepečené vánoční cukroví. Když jsem to udělala zjistila jsem, že to vypadá a i chutná jako Rafaelo. Jen s tím rozdílem, že tam není ta oplatková kulička. Posuďte sami.




Je to velmi jednoduché . Potřebujeme : 1 plechovku Salka , 1 balení mandlí , 2 sáčky ( 400 g ) kokosu.
Salko a 1 sáček kokosu smícháme dohromady a důkladně promícháme. Dáme ztuhnout do chladu ( nejlépe přes noc ). Mezitím si spaříme a oloupeme mandle. Když nám hmota dobře ztuhne , děláme malé kouličky s mandlí uvnitř. Vložíme do papírových košíčků a máme hotovo.
CHUŤOVĚ VELMI PODOBNÉ KUPOVANÉMU RAFAELU.