Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Duben 2012

Lépe a kvalitněji

30. dubna 2012 v 9:35 | Hanka + Věrka |  Zpovědnice
Tak mám konečně lepší fotky mojí kvetoucí ( teď už odkvétající ) tenury . jsou zde dobře vidět i kapičky lepkavé šťávy - medovice , kterou tato rostlina roní . První fotky fotila Iva mobilem a mobil není zařízen na tak jemnou prácičku a když se snažila zaostřit , snímky byly rozmazané . Takže nyní už bez komentáře .




Jen ta zvláštní vůně nejde převést do digitální podoby . Pokud někde natrefíte na kvetoucí tenuru , schválně si k čichněte . Mně připomíná parfémovaný odlakovač .

Změna a nové potěšení

29. dubna 2012 v 23:35 | Hanka + Věrka |  Zpovědnice
Že mám nový vzhled blogu , to je vidno na první pohled , protože se na první pohled liší od toho původního . Květina i název zůstává stejné , změnily se jen barvy . A ještě malá změna v komentářích . Moje odpověď je podbarvena jinou barvou , aby byla patrná na první pohled a pokud odpověď očekáváte , aby jste ji nemuseli hledat mezi ostatními .

A teď to nové potěšení . Dokonce dvojité . Od Katky a od Šárky jsem dostala nové ocenění , které ještě nemám.


Horší to bude se splněním " podmínek " . Jak mám sebe sama popsat v sedmi bodech . To by snad měli udělat jiní . Já můžu napsat jen to , co si myslím , že jsem . A dalších 15 blogů mladších 1 roku ? Tolik jich ani nemám v oblíbených celkově . Tak jsem si dovolila trochu pozměnit podmínky . Ocenění posílám všem , kdo o něj mají zájem . Jednak nevím , jestli ten , komu bych ho chtěla dát o něj stojí a jednak ceny se potom šíří lavinovitě po všech blozích a potom velmi těžké najít někoho , kdo ho ještě nemá , ať má blog mladší nebo starší 1 roku .
Takže prosím , nabízím do éteru , pro všechny , koho to potěší .

Tak a teď zkusím popsat sama sebe .
- Jsem narozená ve znamení Panny s ascendentem ve Střelci , takže tahle dvě naprosto protichůdná znamení se ve mně perou , takže co Panna vybuduje , to Střelec v druhém okamžiku rozstřílí .
- Jsem na určité věci velmi netrpělivá , chci , aby to bylo co nejdříve a když to není , tak jsem nedůtklivá a protivná .
- Jsem zapřisáhlý ateista , ale toleruju náboženství a nikoho neomezuju v jeho víře , ale nesmí mi ji vnucovat .
- Jsem zastánce " spatánské " výchovy dětí . Někde dávám volnou ruku , pouze usměrňuju v rámci zažitých pravidel , jinde vyžaduju absolutní poslušnost . Např. Nechceš jíst , nejez , neubude , až dostaneš hlad , přijdeš sám . Druhá strana - Děti se nesmí ! dívat na kriminálky a vůbec pořady určené výhradně dospělým a podmínky určuju já , to platí až do určitého věku , jehož výši určuju taky já .
- Nevadí mi trochu nepořádku , ale nesmí ho být příliš . Rozhodně nejsem puntičkář , co se uklízení týče . ( Komu se nelíbí můj pracovní bordýlek , ať mi ho přijde uklidit ).
- Jsem hubatá a ne každý to snáší .
- Mám jen málo opravdových přátel , ale které mám , za ty ručím hlavou a dám jim modré z nebe .

Je těžké popsat sama sebe na tak málo řádek , ostatně je těžké takto popsat kteréhokoliv člověka .

Správná dvojka

29. dubna 2012 v 16:41 | Hanka + Iva |  Zpovědnice
Moje dvojčata se chovají stejně jako všichni ostatní sourozenci . Občas se nenávidí a nadávají si , ale jeden bez druhého ani ránu . Občas si rádi od sebe odpočinou , ale většinou se jim stýská .


Chutě sobě dívky vykračujme . To asi myslí Růženka .


Toník chce hrát Zajíček své jamce a opn že bude ten zajíček .


Já na bráchu , brácha na mě aneb správná dvojka .

První " letní " den a co tomu předcházelo

29. dubna 2012 v 14:32 | Hanka |  Co se děje u nás
Ač do skutečného léta je ještě daleko , sluníčko si řeklo , že by nás mohlo trochu ohřát.
Sice jsem předpovědi našich " rosniček " moc nevěřila , když předpovídali na víkend letní teploty , ale musím říci , že tentokrát jim předpověď vyšla na 100 % .
Ještě v pátek jsme s taťkou vynesli na zahradu i stůl a dali ho pěkně na sluníčko . To není u nás žádná věda , protože nám na zahradu svítí sluníčko celý den a teprve až později odpoledne je část zahrady ve stínu .
Těšili jsme se , jak si dáme pěkně na sluníčku kafčo a čerstvě upečený štrůdlík . Ale už po čtvrt hodině jsme se začali ohlížet po kousku stínu .

Taťka je alergik na hmyz , takže většinou nosí dlouhý rukáv i nohavice , protože jakmile se trochu zpotí , okamžitě začne vydávat nějaké zvláštní pižmo a " voní " nejrůznějšímu hmyzu a neodradí ty píchavé potvory ani pořádná vrstva repelentu . Dlouhý rukáv mu aspoň trochu pomáhá .

Musíme snést z půdy slunečník , schodli jsme se . Jenže v tomhle hrozném povětří by nám nejspíš odletěl i přesto , že zatížený 40 l vody v podstavci .
Nakonec jsme si dali kafčo doma pod střechou a ještě v relativním chládku , protože horko ještě netrvá tak dlouho a naše chalupa ještě není rozpálená .
Dopoledne , dokud ještě bylo docela příjemně teplo , jsem stihla zrýt a odplevelit nějaký ten záhon a myslela jsem , že je ještě i oseju ( vím , že už to mělo být hotové , ale buď pršelo , nebo bylo po dešti hrozně mokro a když nebylo náhodou ani jedno , tak jsem zase byla v práci a to se po denní vracím až ve 20 hodin a většinou zvládnu tak akorát podepsat dětem domácí úkoly a přečíst pohádku na dobrou noc . Pak jdu zdechnout do houští .

A tak konečně hurá . Je teplo , neprší a já mám volno . Tak jsem to honem využila .
Ale ta zahradní činnost mně , buď z nezvyku , nebo z horka , nebo z mojí přirozené lenosti a nebo ze všeho dohromady nějak zmohla .Záhony jsem osívala až druhý den večer . A to ještě tři zůstaly netknuté . Zatím to nevadí , ale stejně se do nich budu muset co nejdříve pustit , protože rostlinky brzy povyrostou a bude nutné je rozsadit .
Jenže najednou se toho nahromadilo nějak hodně najednou a já nevím , co mám dělat dřív .
Už před nějakou dobou jsem umyla aspoň kuchyňské okno , protože je nejvíc " na ráně ", ale zjišťuju , že potřeba ho umýt znova a s ním všechna ostatní . Do Velikonoc jsem to prostě nestihla .
Snesla jsem si z půdy letní věci a tak postupně peru a peru . Divím se , že mi ještě pračka nevypověděla poslušnost. Vyplatilo se , děti pomalu nemají co na sebe , protože jsem sice oteplováky a zimní bundy uklidila , ale vytáhnout letní , na to nebylo počasí . Až teď takhle najednou přes noc .
Skalka už je zase zarostlá . Mám pocit , že ten plevel roste rychleji než kytky .

Po chvilkách naplétám Růžence lem u sukně . Věrka si od někud přinesla černou sukni z nějakého divného materiálu . Sukně byla dlouhá a tak si ji ustřihla , udělala si nový tunýlek na gumu a nosí ji . Jenže ten zbytek nechala povalovat na koši s prádlem . Při jednom ze svých uklízecích záchvatů , jsem ten kousek našla a ve smyslu přísloví , že dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí , mi bylo líto vyhodit ten docela pěkný kus látky ( ono se to někdy může hodit ) . Po několika dnech mě napadlo , že by z toho mohla mít Růženka sukni .
" Růžo , pojď jsem " , odchytila jsem ji ve chvíli , kdy se právě chystala zmizet za kamarádkou . Neochotně přišla , protože jsem ji pochopitelně zdržovala .
" Zkus to " , strčila jsem jí tu budoucí sukni do ruky .
" A musím zrovna teď? "
" Musíš , protože se na to potom zase zapomene " . Vzdorně pohodila hlavou a udělala takový divný škleb ( kde to zase odkoukala , že by už puberta ). Nicméně sukni zkusila a zjistila , že jí sice v pase je dobře ( zázrak ! ) , ale je jí krátká .
" Vidíš je mi to malé , to si mě nemusela zdržovat " .
" To nevadí , že ti je krátká , udělám ti náplet a bude ti akorát , chceš ? "
" Když se ti chce ...?
Sukně už je skoro hotová , brzy bude k vidění . Růžence se začíná líbit a nejraději by ji už měla hotovou . Ale ještě musí vydržet .

Stejně to je divné počasí .
Konec března byl nádherný úplně příjemně jarní , pak o Velikonocích byl sníh a skoro celý duben jsou ranní mrazíky , studený déšť a občas i nějaká ta sněhová přeháňka a teď úplně v závěru měsíce téměř přes noc letní počasí , dokonce hlásí bouřky z tepla .
Že by za to mohl tradiční apríl , nebo snad globální oteplování země ?
Jen doufám , že ty současné letní teploty nejsou už léto a potom to nepřejde plynule do podzimu , který bude trvat až do příštího jara .

Stránky z historie Liberce - Bíbrštejnové a Donínové

24. dubna 2012 v 23:52 | Hanka |  Historie
Opět navštívíme Liberec a jeho okolí v období po skončení husitských válek až do vymření Bíbrštejnů a ve skratce obsáhneme dobu asi 120 let . A protože ani Liberec nebyl ušetřen soudních sporů , zakončíme naše povídání zajímavým středověkým soudním případem .

Husitské války sice skončily oficiáně bitvou u Lipan r.1434 , ale na liberecku neustal boj o moc .
Jak to obvykle bývá mezi sousedy , Bíbrštejnové se hašteřili s Doníny o moc a o peníze . Šlo samozřejmě především o kupecké stezky na kterých se dalo vybírat clo a beztrestně tak obírat počestné kupce o pracně vydělané peníze .

Jednou vyplenily bíbrštejnské osady Donínové , podruhé zase donínské vsi Bíbrštejnové . Jistě , že se páni šlechtici neprali osobně , jako kluci , když se perou o kuličky . Ti i ti na to měli své vojsko ( jak se tehdy říkalo knechty ), které se skládalo dílem z vycvičených žoldnéřů ( často bývalých husitů , kteří po skončení husitských válek přišli o zaměstnání a ve víru války své původní povolání dávno zapomněli ) a zčásti naverbovaných poddaných .
Probíhalo to přesně podle pořekadla PÁNI SE PEROU , SEDLÁČE PŮJČ VLASY .

Bíbrštejnové vlastnili už od r. 1278 Frýdlant ( pamatovali tudíž Přemyslovce ) a s ním i vznikající osadu a později městečko Liberec .
O strážní hrad Hamrštejn , byly sváděny neustálé boje . Původně patřil Bíbrštejnům , později ho získali Donínové ( není jasné , zda ho získali odkoupením či záborem ).
Není divu , že byl o Hamrštejn takový zájem . Tento prastarý strážní hrad střežil jihozápadní část bíbrštejnského panství , jeden z nejstarších hamrů ve střední Evropě a hlavně hornickou cestu a poklidné dolování nejrůznějších rud v okolí Chrastavy . Z toho všeho se dal získat dost velký majetek .

Až za správcovství Jiřího z Poděbrad došlo k častečnému uklidnění napětí mezi sousedními panstvími . Jednak proto , že Jiří tvrdou rukou zaváděl v zemi pořádek a jednak proto , že spory trvající již několik desetiletí vyčerpaly bíbrštejnskou i donínskou pokladnici .
Ač Liberec za husitských válek příliš neutrpěl , přece jen svému osudu malé poddanské vsi neušel . Celá Lužice a s ní i pánové z Bíbrštejna se stavěla proti Jiřímu a po Jiřího dání do klatby mu zcela otevřeně vypověděli poslušnost . Králi Jiřímu nezbylo nic jiného , než vojensky vytáhnout do Lužice . Při tomto vpádu byl Liberec 6.9. 1469 vypálen , stejně jako Hejnice a Frýdlant . Není známo , jak dalece Liberec byl Liberec zničen , ale r. 1486 se o zdejší faře píše jako o obsazené .
Spory pokračovali i za mladičkého Vladislava Jagellonskéko , který " potrestal " proradné Bíbrštejny a odňal jim všechny statky a propůčil je Donínům. To opět vyvolalo tvrdé boje .
R. 1493 vypukly mezi Bíbrštejny znovu dědické spory .
Posledním Bíbrštejnem byl Kryštof a ani on , ani jeho čtyři strýcové nezanechali mužské potomky a tak frýdlantská větev Bíbrštejnů , ( rod který vládl z Frýdlantu téměř 300 let ) vymřel po meči .
Teprve smrtí Kryštofa z Bíbrštejna , byly ukončeny dědické spory a Frýdlant ( a s ním i Liberec ) se vrátily do rukou Donínům .

Jak vypadal asi Liberec za posledních Bíbrštejnů , se pokusím nastínit .
Střed tvořil rynk obestavěný dokola dřevěnými domy, z něhož vycházelo pět cest. Blízko fary stál malý dřevěný kostelík sv. Antonína a kolem byl hřbitov . Vedle kostela byla malá budova školy , nijak se nelišící od ostatních domů . Vyučování měl na strosti městský písař . Několik metrů od kostela už začínal les . Na opačném konci Liberce , koupil Jáchym z Bíbrštejna zemědělskou usedlost a přeměnil ji na panský dvůr ( 1538 ) . Později k němu byl přistavěn obytný tzv . panský dům pro správce ( základ dnešního zámku ) . Pod ním stála skupinka dřevěných domků , obklopující nepravidelné prostranství , patrně centrum původní osady . Dále na jih se už na březích Nisy táhly hluboké lesy , obepínající městečko kolem dokola .
Liberec podléhal ve správních věcech vrchnosti, která přenechávala rozhodování v některých obecních záležitostech předním měšťanům . Důležitá rozhodnutí ovšem musel potvrdit vedoucí úředník panství - hejtman . Obec byla spravována z rychty . Obecní správu vedl purkmistr , rychtář a konšelé. Rychtář dohlížel na veřejný pořádek a v jeho pravomoci bylo i trestání některých přestupků .Purkmistr vedl obecní účty a za správné hospodaření ručil svým majetkem .

O NEOBVYKLÉM SOUDNÍM PŘÍPADU
R . 1544 byl odsouzen k trestu smrti syn městského písaře Hans Grosse za opakované loupeže a podezření z vraždy . Se svými kumpány už sužoval Liberec delší dobu , ale teprve za pokus o vloupání do domu bohaté vdovy vedl k jeho zatčení . Ve snaze odlákat jedinou služku z domu , zneužil jméno " jeho milosti " Jáchyma II z Bíbrštejna . Přepadení bylo tudíž posuzováno jako nejtěžší zločin ve smyslu urážky přímé vrchnosti a za to byl trest nejvyšší .
Jako zázrakem však delikvent popravě unikl . Podle přísloví za vším hledej ženu , figurovala i zde . Jakási Eva , věrná služebnice Jáchyma z Bíbrštejna využila právo azylu a vyprosila pro zločince milost , vázanou ovšem na podmínku , že spolu vstoupí do posvátného svazku manželského . Poté musel Hans Grosse slavnostně odpřisáhnout , že se zříká msty . Za jeho přísahu se zaručilo 30 mužů z Liberce a okolních obcí , nejen svým jménem , ale i 300 kopami míšeňských grošů .

Proč tam tedy jsou ...

23. dubna 2012 v 16:05 | Hanka |  Zpovědnice
GRRRR, už asi pátý člověk mi vlezl na oddělení a podezřele se rozhlíží .

Koho hledáte ?
Pana XY .
Ale ten u nás neleží .
Ale on tady nemá ležet , šel jen na vyšetření na srdce .
Aha , tak to musíte na kardio. To je o patro výš .
Ale on by měl být na pátém.
Tak to musíte na ECHO.
A kde to je ?
Vraťte se k výtahům a doprava. Tam se zeptejte na recepci .
Děkuji .
( Troubo , všude máš cedule ).

Paní koho hledáte ?
Paní Novákokovou .
Ale ta u nás neleží .
Ale ona mi volala , že prý leží na pátém patře , včera ji přijali .
A s čím je v nemocnici .
Ona je po operaci žlučníku .
Aha , tak to bude asi na chirurgii , ta má také pět pater.
A jak se tam dostanu ?
Sjedete výtahem do přízemí , projdete spojovacím tunelem a vyjdete do pátého patra.
Děkuji
Rádo se stalo ( trubko , máš všude cedule jak vrata ).

Pane , máte přání ?
Maminka si zlomila nohu v kotníku .
Ale tady jste na diabetologii , to musíte na ortopedii .
Ve výtahu je psaná ortopedie tady .
Ano , ale jen ambulance , lůžkové oddělení je v osmém patře .
To je naproti ?
( Protočím panenky ) , ne to je o tři patra výš , naproti jsou jen ambulance .
Tak děkuji a sestřičko , můžu mamince něco přinést ?
( To snad není pravda ) To já nevím , zeptejte se sestry na oddělení .
Děkuji.
Prosím .
( To snad je zlý sen ).

Sestřičko prosím vás .
Prosím .
Leží u vás pan Jiří P ?
Neleží .
Ale on má cukrovku .
To je možné , ale u nás opravdu neleží . S čím je v nemocnici ?
On má něco se žlučníkem .
Hmm, to je trochu strohá informace. To může být kdekoliv na interně , nebo také na chirurgii , pokud by ho měli operovat .
I když má cukrovku ?
Proč ne , i lidé s cukrovkou chodí na operaci.
A kde ho mám tedy sehnat ?
Zkuste mu zavolat , kde tedy vlastně leží .
No , to on mi asi nevezme telefon , špatně slyší .
A víte aspoň rok narození ?
Ne , ale je mu ASI 85 let .
No , tak to bude asi problém . Počkejte , zkusím obvolat jiná oddělení .
( Obvolávám skoro celý špitál , abych se dozvěděla , že pan Jiří P . leží na neuroligii , ale ne se žlučníkem , ale po mrtvici . Dalo by se to dohledat i v registru pacientů v počítači , ale tam je potřeba vědět aspoň rok narození , protože tam může být pacientů stejného jména klidně i deset ).


To jsme vážně národ blbců ?

Na každém rohu je venku , u každého vchodu , v každém výtahu , na každém schodišti , na každé chodbě obrovská cedule s rozmístěním jednotlivých oddělení , ambulancí , vyšetřoven a jiných potřebných místností . Někdy ovšem má některé oddělení ambulanci nebo vyšetřovnu v jiném patře než lůžkové oddělení . Je třeba číst ty cedule celé a důkladně . Mnoho lidí se spokojí jen s letmým pohledem , vidí první název oddělení , které hledá ale už si nevšimne , že to není lůžkové , ale jen ambulance nebo vyšetřovna .
Ještě pochopím staré lidi , kteří jsou nervózní z nemocničního prostředí , špatně vidí , nebo se sotva drží na nohou a už nestíhají sledovat ve výtahu při jízdě informační cedule , ale takto se často vyptávají i mladší , kteří jsou jen líní přečíst si ty cedule celé a spokojí se s letmým pohledem . Do jisté míry chápu nervozitu příbuzných , kterým záchranka odveze náhle a z " plného zdraví " jejich blízkého do nemocnice , ale podobné případy se dějí dnes a denně .
Jsou i případy , kdy staré lidi doprovázejí děti k příjmu , nebo na nějaké vyšetření , nepřečtou si pořádně informační ceduli a vláčí starého dědu ( nebo babičku ) , který sotva leze , po celé nemocnici , jen proto , že se spokojí s letmým pohledem na ceduli ve výtahu .
TAK K ČEMU TAM TY CEDULE VLASTNĚ JSOU !

Takový obyčejný den

22. dubna 2012 v 3:30 | Hanka |  Zpovědnice
Dnešní den patřil k těm obyčejnějším , kterých bývá 7 do týdne . Nic zvláštního .
Schválně píšu dnešní ( přestože už je dávno po půlnoci a den by měl být včerejší ) , protože pro mě ještě neskončil .
Každý člověk považuje za obyčejné něco jiného tak proč tedy nepopsat i obyčejný den .

Ráno mě , jako obvykle , když nevstávám na budík , probudily děti , které si prostě neumí hrát potichu a kočka , která si řekla , že nejlepší místo na spaní je můj zadek a obtěžkala mé pozadí svou váhou 3,5 kg .
No , ale byli všichni vcelku milosdrdní , nechali mě spát skoro do 8 hodin .
Ne , že bych si ještě neschrupla , ale už mě vzbudili i v dobu zcela jinou ( např. v půl šesté ) .

Když děcka zjistily , že jsem vzhůru , nakýblovaly se ke mně do postele a že se chtějí mazlit .
Jenže moje postel není dělaná pro 4 ( dvě devítileté , zdivočelé děti , kočka , která si myslí , že jí patří celá peřina a moje maličkost , která se zoufale snaží urvat aspoň kousek deky , aby mi netáhlo na nohy ) .
Jenže mazlení s naším Tondou , je jako laškování s tygrem . Nevydrží dlouho v klidu ležet a tulit se a nechat se třeba hladit nebo něco podobného . Za chvilku se začne vrtět . To vrtění samosebou znamená , že mele dekou a Růženka , která okupuje můj druhý bok , si stěžuje , že jí tahá peřinu a začne ho mlátit . Kočka taky občas nějakou chytí a tak se raději zdekuje do bezpečné vzdálenosti . To Růženka nemůže přenést přes srdce , hned se jí jde omlouvat a hladit .
To ovšem znamená , že mně musí přelézt a přitom mi šlápne na břicho , nebo na ruku .
To už obvykle nevydržím a s výmluvou , že musím na záchod , prchám z dosahu svých vlastních dětí .

Mé náhlé aktivity se obvykle chytí Toník a začne si stěžovat , že má hlad .

Stejně to probíhalo i dnes ( vlastně už včera ) .

Do pytle , co udělám k snídani , když je lednice jako vyžraná ( jako obvykle , když mám dva dny po sobě denní směnu a vracím se domů až ve 20 hod. kdy už mají všichni dávno zavřeno ) . Aspoň , že taťka koupil chleba a máslo .
Po důkladnější inspekci jsem ve sklepě objevila ještě nějakou marmeládu . Než jsem namazala chleba a uvařila čaj , probral se z příjemné ranní dřímoty i taťka a objevil se v kuchyni ještě v pyžamu .
Holky musely do Liberce za nějakými svými věcmi a už byly na odchodu na autobus , takže se raního boje o žvanec nezúčastnily , neb už byly po snídani .
Děti chtěly snídani k televizi , ale to jsem rázně odmítla . Jí se v kuchyni a basta . Tonda tedy křepce přiběhl a hned se pustil do jídla , Růženku jsem jako obvykle musela trochu popohnat .

Po snídani taťka řekl , že chce dnes posekat drobné roští , co zbylo z průklestu protější strany ulice a děcka hned začaly ječet , že ne , že si z toho roští udělaly bunkr a že jim ho chce zničit.
Ale marně . Taťka , když se pro něco rozhodne , tak málokdy své rozhodnutí změní .

Strčila jsem nádobí do myčky a zapnula i pračku . Popadla jsem tašku , že tedy půjdu nakoupit , když jsme jak u snědeného krámu . Šla jsem a vrátila se asi za hodinu i s kýženým proviantem .
Slíbila jsem kamarádce , že k ní odpoledne přijedeme , neb její malý syn bude mít za pár dní svátek a velice si zakládá na tom , aby mu každý popřál .
To znamenalo , že jsme museli jet vlakem , protože je sobota a o víkendu je autobusové spojení Chrastava - Liberec velice mizerné . Jenže od nás je na nádraží 20 min . ostré chůze , s dětma spíše půl hodina . Tudíž byl nevyšší čas začít dělat nějaký oběd .
Hodila jsem do hrnce brambory a zamotala klobásové " šneky " a připravila je do trouby .
Než jsem pověsila prádlo , začaly se brambory vařit a trouba byla dobře rozpálená . Šoupla jsem do ní klobásy a děj se vůle boží . Než se upekly klobásy a uvařily brambory , stačily děti pomalovat celou ulici před naším plotem a ještě před sousedama a příšerně se zmazat od křídy . Nahnala jsem je umýt a svléknout tu špínu .
Společnými silami jsme spořádali kilo vinné klobásy a já měla co dělat , abych uhájila 2 porce pro holky , které se dosud nevrálily ze svých pochůzek .

Tonda se začal ošklíbat nad okurkovým salátem , že prý by si dal raději kompot .
Nechceš - neubude . Vzala jsem jeho salát a nalila ho zpět do velké mísy .
Začal frfňat . Nabídla jsem mu pár facek . S díky odmítl .
Růža se dloubala v bramborách a že prý už nechce . Taťka okamžitě sáhnul po jejím talíři a nechal si nandat ještě kousek klobásy .
Děti dopily džus a poslala jsem je do koupelny , aby se trochu zkulturnily a převlékly za lidi , když nás čekala cesta do krajského města . Ještě by si Liberečáci pomysleli něco o venkovských buranech , to jsem přece nemohla připustit .

Na nádraží jsme dorazili s mírným předstihem . Vlak byl dost plný . Asi více lidí mělo nápad vydat se do Liberce . Bylo docela pěkné počasí a ZOO pořádala Den Země , tak ve vlaku bylo plno rodin s dětmi .
Vypitá sklenice džusu na mně začala působit močopudně . Vrazila jsem taťkovi svou kartu , pro případ , že by se dostavil průvodčí, a odkráčela tam , kam chodí i císař pán pěšky . Kabinku jsem za sebou zamkla , ale to jsem neměla dělat , nemohla jsem se dostat ven . Vlak zatím dorazil do své cílové stanice. Chvíli jsem lomcovala dveřmi až se ozvalo zvenku kopnutí , cvaknutí a dveře se rozletěly . Koukala jsem , která dobrá duše se nade mnou smilovala . Uviděla jsem mladého Roma , který mně osvobodil . Všimla jsem si , že byl na inkriminovaném místě přede mnou a asi se taky nemohl dostat ven . Poděkovala jsem mu . Usmál se a řekl , rádo se stalo .
Vlak dobržďoval u nástupiště , lidi připraveni k výstupu .
Zajímavé , že jsem nechyběla ani taťkovi , ani dětem , moji tašku klidně nechaly ležet na sedadle . Trochu mně to zamrzelo. Vlak by klidně mohl absolvovat cestu do Drážďan a zpět a naši by si vůbec nevšimli , že s nimi nejsem . Hold nevděk světem vládne .
Ke kamarádce jsme už dorazili bez problémů a v plném počtu 4 osob. Iva s námi jít nechtěla , že prý se bude aspoň v klidu učit ( příští týden začíná s maturitami ) a Věrka říkala , že prý za námi dorazí později .

Návštěva jako obvykle . Probrali jsme živí mrtví , jako obvykle jsme se přejedli , protože odmítnout se prostě nedalo , dokonce se nás pokoušela opít červeným vínem s kolou .
Říkám jí , brzdi s tím alkoholem , jdu na noční . To neva , řekla , aspoň budeš povolnější. To určitě , dneska slouží samé ženské , odrazila jsem její narážku na chlupaté vtipy o sestrách a lékařích .

Padla 18 hodina a já se pomalu začala zajímat o nějaký časový údaj v jízdním řádu . Vybrala jsem si spoj a za chvilku jsem už šlapala k zastávce tramvaje .

Dorazila jsem do svého druhého domova a zjistila , že kromě jednoho přírůstku v podobě neoholeného dědy se od předchozího dne nestalo vůbec nic .
Tak jsem si převzala službu a od té doby tady trčím , vymýšlím si práci , protože vyjímečně máme málo lidí a ještě jsou docela schopní a světe div se , ani ordinací není moc.
Tak tady zívám nad klávesnicí a těším se , že ten obyčejný den skončí a já vlezu do postele .

Konečně v plném květu

17. dubna 2012 v 21:57 | Hanka + Iva |  Co se děje u nás
Konečně mi moje tenura kvete na plno . Nikdy jsem ji zblízka neviděla a proto teď se zatajeným dechem pozoruji a velmi bedlivě sleduji co tato pozoruhodná rostlina dělá .

Včera pozdě večer se Iva dívala na televizi a já seděla u počítače jako každý večer a psala článek o historii Liberce .
Najednou mně uhodí přes nos takový zvláštní odér . Ale jen v určitém úhlu sklonu hlavy nad klávesnicí .
Kruci , co to je ?
Ivo , ty si odlakováváš nehty ? Ptám se dcery .
Ne , já je vůbec nemám nalakovaný , odpověděla .
Vážně mi to páchlo stejně jako nějaký parfémovaný odlakovač . Ale slaběji .
Vlezu pod počítač , jestli tam třeba kočka nenechala svůj pozdrav .
NIC.
Mrknu do koše na papíry , jestli tam někdo něco neodhodil .
NIC .
Nervózně prohledám všechny kouty .
NIC , NIC , NIC .
Do prkýnka , co to je ? Nikde jsem vůbec nic nenašla . Pořád to zavání jen v tom určitém úhlu a jinde nic .
Už jsi asi paranoidní , obviňuju sama sebe.

Ráno vypravuju děti do školy .
Jdu do skříně pro prádlo a ta podivná vůně je tady znova .
Znova se důkladně rozhlížím , jestli jsem večer něco nepřehlédla .
Nikde nic .
Náhle mi utkví zrak na tchýňáku .
Jéééééé, už rozkvetl . A znovu ta zvláštní vůně . Teď mi to docvaklo . Vždyť je ten jazyk !
Dokud nekvetl plně nevoněl , včera večer se asi rozvil z poupat a takhle zvláštně voní .
A zvláštně vypadá .


To bylo zdálky .


Tohle je zblízka .


A tady taky.

A ještě pár poznatků.
Ráno ještě Tenura kvetla pěkně plným květem a přes den se květy opět uzavřely . S blížícím se večerem se opět začaly květy rozvíjet.
Předpokládám tedy , že ve své domovině rozkvétá večer , přes noc kvete plným květem a roní od samého počátku kapičky lepkavé , nasládlé " medoviny " Ty kapičky bohužel na fotkách vidět nejsou , mobil nedokáže udělat tak velké rozlišení , o funkci ZOOM ani nemluvě . Z téhož důvodu jsou ty fotky zblízka mázlé .

Ale až přijede z Olomouce Věrka , nafotí na kvalitnější foťák i ty kapičky , protože to vypadá velice dekorativně .
A teď ještě zbytek fotek .



Stránky z historie Liberce - husitské války

16. dubna 2012 v 23:56 | Hanka |  Historie
V době husitských válek byl Liberec stále ještě příliš bezvýznamnou osadou , než aby sloužil za strategický bod husitům či katolíkům .
Celá Lužice a s ní i sever Čech byly přísně katolické , tzn. oddané císaři Zikmundovi , kterému čeští kališníci nemohli přijít na jméno , v r. 1420 odmítli uznat jeho korunovaci za českého krále a celých dlouhých 14 let mu dávali co proto.
V odporu proti kacířům se severočeští šlechtici spojili s Lužicí a na hradě Hamrštejně a Roimundu byly umístěny lužické posádky , které měly za úkol sledovat ( a hlásit ) pohyby husitských vojsk .
I přes svou bezvýznamnost pocítil Liberec hrůzy války se všemi důsledky . Poprvé se Liberec setkal s husitskými bojovníky v r. 1427.
Ani dva opevněné hrady , které měly střežit cesty vedoucí do Lužice ( Hamrštejn a Roimund ) nezabránily husitům v postupu přes Chrastavu a hrad Grabštejn do Žitavy a Dolní Lužice . Posádka na Roimundu se vzbouřila , protože od lužických nedostala slíbený žold a hamrštejnští se sami obávali napadnout sirotčí vojsko .
Podruhé se Liberec setkal s husity r. 1433 při dalším nájezdu na Lužici , ale v samotném Liberci se husité vůbec nezdrželi .
K jediné bitvě na území dnešního Liberce došlo v r. 1429 a to na poli mezi Machnínem a Chrastavou , kde postupující sirotčí vojsko napadlo posádku Hamrštejna , hrad vyplenili a posádku vyvraždili . Jejich vůdce , správce libereckého panství a purkrabího na Hamrštejně , Mikuláše Dachse , zajali a uvěznili. Z vězení byl propuštěn až v r. 1435 po složení kauce několika set kop grošů a vrátil se znova na Hamrštejn.

Liberec tedy vyšel z husitských válek dosti dobře . Tuto domněnku potvrzuje i to , že nebyl ve zprávách z období těsně po husitských válkách označován jako " ves pustá " .
To sousední Chrastava , která v té době byla mnohem větší a významnější , dopadla podstatně hůř . Několikrát byla vypálena a byla nucena , téměř trvale , hostit vojáky obou táborů .

Hrad Hamrštejn sice utrpěl v bitvě u Machnína značné škody , ale byl opraven a sloužil svému účelu i nadále .
Hrad Roimund byl při jednom z husitských nájezdů , krátce před Lipany vypálen a už nikdy nepovstal z trosek . Hrad od té doby chátral a dnes už jsou z něho znát jen nepatrné zbytky v lesích .

Pověst o nešťastné dívce.
Dlouho po husitských válkách se syn tehdejšího purkrabího Hamrštejna zamiloval do chudé dívky , která nosila na hrad čerstvé květiny a ovoce .
Aby jí mohl být stále na blízku , opatřil jí místo v hradní kuchyni . I dívce se sličný mladík líbil a tak se brzy začali scházet v podhradí a na březích řeky Nisy . Jejich láska rostla a mladý šlechtic slíbil dívce , že se s ní ožení , jen co se vrátí z cesty , na kterou ho posílá jeho otec . Dívka plakala , že se musí na dlouho od milého odloučit , ale věděla , že se s tím nedá nic dělat .
Mladík odjel . Dívka se vrátila do podhradí k matce , ale na mladého pána nezapomněla . Ani nemohla , čekala jeho dítě .
Hrad byl tichý , jako po vymření , protože tehdejší purkrabí vedl vcelku tichý a skromný život .
Po dvou letech však hrad znovu ožil . Na věžích vlály prapory a hlučná hudba se rozléhala daleko do okolí .
Na hradě se konala svatba . Mladý pán si přivezl z Německa bohatou nevěstu . Na chudou dívku dočista zapomněl .
Když se to dívka dověděla , chtěla se ještě jednou na svého milého podívat a připomenout mu šťastné chvíle .
Byla puštěna až do hodovní síně . Za stolem seděl ten , o kterém se jí každou noc zdálo a o kom zpívala svému synovi . Po jeho boku seděla krásná bohatá paní , která brebentila nějakou divnou řečí a mladý muž jí v téže řeči odpovídal .
Dívka se připojila k hloučku poddaných , kteří přišli mladému pánu přát štěstí v manželství . Při kladení kytice na jeho stůl se mu podívala přímo do očí a doufala , že si vzpomene na šťastné chvíle , které spolu trávili . Ale mladík měl oči jen pro svou krásnou kněžnu . Na chudou kuchtičku a květinářku zapomněl . Ale přece jen se při pohledu do jejích očí zachvěl , ale brzy krátký záblesk vzpomínky přehlušily svatební zvony .
Chudá dívka docela propadla zoufalství , když poznala , že její milý , na kterého tak dlouho čekala ji už nezná .
Nad hlubokou tůní řeky Nisy se i s ročním synem v náručí vrhla z hradeb do vody . Nočním tichem zazněl zoufalý výkřik.
Hlubina se nad nimi zavřela a dravý proud už nikdy nevydal jejich těla .
Od těch dob prý za hlubokých bezměsíčných nocí v blízkém okolí Hamrštejna straší . Obchází okolo duch nešťastné dívky s dítětem v náručí a tiše pláče .
Mladý šlechtic se ovšem také dlouho netěšil manželskému štěstí . Zpočátku byl spokojen , jeho mladá paní byla krásná a přinesla mu věnem mnoho peněz , za které koupil polnosti a lesy v okolí . Ale byla to žena hádavá a věčně nespokojená , nikdy neměla ničeho dost a nakonec ho opustila docela . Mladý muž si potom vzpomněl na pronikavé oči , které se na něho upíraly v den jeho svatby . Náhle poznal svou květinářku . A ještě větší zděšení pro něho bylo , když si vzpomněl , že držela v náručí malé dítě , jistě jeho syna .
Od té chvíle chodil po okolí a volal její jméno . Docela se pomátl . Nakonec skočil do řeky přesně ve stejném místě , co ubohá , nešťastná , zklamaná dívka .
Ani jeho tělo dravý proud nikdy nevydal .
Jeho duch však pokoje nedošel . Noc , co noc se toulá hluboko v lesích a volá jméno své dávné lásky . Lidem to zní jako velice smutné úpění meluzíny .
Ti dva však nikdy pokoje nedojdou , leda , že by se jejich stíny potkaly přesně v tom místě , kde se vrhli do vody a malý synek se zeptal svého otce " tatínku , kde jsi byl tak dlouho ".
Od smrti tohoto posledního správce hradu , Hamrštejn chátrá . Žádný jiný na jeho místě dlouho navydržel . Ze sna každého budila kvílivá meluzína a za temnách nocí měl každý nový správce pocit , že slyší v okolí hradu tichý pláč .
Nikdy však nikdo nikoho nenašel . Co nových lidí se na Hamrštejně vystřídalo , ale i ti nejotrlejší na hradě vydrželi nejdéle rok .
Dnes už na Hamrštejně nestraší . Lidé přestali věřit na strašidla .

Hádej , hádej hadači podruhé - odpověď

16. dubna 2012 v 20:00 | Hanka |  Zpovědnice
Koukám , že tato hádanka byla o hodně těžší . Nejblíže strávné odpovědi byli ti , kteří hádali bromélie .
Tato rostlina opravdu patří mezi bromélie , ale to je jen čeleď .


Správná odpověď je G U Z M Á N I E .

Momentálně nám kvetou doma tři , ale máme jich celou " plantáž " I v květinářství se dají koupit rozkvetlé .