Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Květen 2012

Jahodové knedlíky

30. května 2012 v 23:58 | Hanka |  Recepty
Začínají dozrávat první jahody , ty české . I my máme na zahradě pár jahůdek , ale je to chudé . Jahodníky se po povodních ještě nevzpamatovaly tak jak by měly a tak tu chudou úrodu stačí děti s přehledem zbaštit .

Dnes odpoledně jsem koupila malý košíček jahod . Růženka jahody miluje ( a nejen ona ) a tak mě prostě ukecala . Popravdě řečeno, moc práce jí to nedalo . Slíbila jsem jí , že když se vydrží celé odpoledně nehádat a neprat s bráchou , tak , že jim k večeři udělám jahodové knedlíky .
Mám báječný recepr z tvarohového těsta . Těsto se netrhá , ovoce se dobře balí a nerozváří se . Pamatuju si , že když jsem byla malá , maminka dělávala ovocné knedlíky s krupicového těsta . Chuťově bylo vynikající , ale pracné a špatně se balily. Proto jsem zpočátku svého manželství dělala ovocné knedlíky málo , přesto , že taťka je rád .
Až jsem našla v jednom sešitu s receptama na celý rok tenhle úžasný recept . A od té doby to jinak nedělám .

POTŘEBUJEME : 250 g polohr. mouky , 1 vejce , lžíce másla , 150 g měkkého tvarohu, špetku soli a asi 1/8 l mléka . Vše důkladně promícháme , z těsta děláme malé placičky a balíme do nich ovoce . Já dělám ještě jednu malou vychytávku . Protože je ovoce po umytí ještě mokré a špatně se balí , tak jsem ještě každou jahodu obalaila v mouce . Na chuť to nemá žádný vliv a lépe se to balí .
Zabalené knedlíky dáme vařit do vroucí vody a vaříme od vyplavání na hladinu asi 2 min . A pak už jen zdobíme podle vlastní chuti .
V těste není cukr , takže je to vhodi pro diabetiky , pokud si to nepocukruje navrh , tak si myslím , že si může dát také..

Dobrou chuť . Knedlíky jsem nefotila , každý ví , jak vypadá ovocný knedlík .

Moje hlavní výhra

30. května 2012 v 22:24 | Hanka + Věrka |  Zpovědnice
Verunka asi před týdnem vyhlásila na svém blogu soutěž . Nešlo o nic těžkého , šlo o to napsat k výzvě komentář a dokonce nemusela být ani správná odpověď . Už jsem se nějaké podobné soutěže na jiném blogu zúčastnila , ale nevyhrála jsem . No neva , aspoň jsem to zkusila .
A tentokrát se však na mě usmálo štěstí . To se asi už unavená Fortuna na chvíli zastavila na odpočinek .
Dostala jsem jsem moc krásné srdíčko , pečlivě vypracované .

Ten virtuální svět je ale stejně divný . Píšu , píšu , nevím vlastně komu a pro koho , vím , že na druhém konci je také živý člověk ,ale připadá mi neskutečný a jakoby vysněný , asi jako když sledujete film v televizi . Taky víte , že herci jsou lidé z masa a kostí a přece jsou od vás neuvěřitelně daleko a dělí vás víc než jen vzdálenost .

A najednou bum , na stole mi přistane důkaz té živosti , důkaz , že někdo čte moje články a moje komentáře , že ten člověk skutečně existuje , že má také svou milující rodinu , své radosti a starosti , jako každý jiný smtelník .

V Pošťácké pohádce je napsáno , že dopis nemusíme rozdělat a přece poznáme , co je v něm napsáno . Úřední dopisy jsou studené jako led , úplně studí v ruce a čím víc přibývá vřelosti , tím je dopis teplejší .
A víte , že ta pohádka má opravdu pravdu . Fakt , zkuste to . Složenky a dopisy od úřadů opravdu studí . Naopak dopis od kamaráda hřeje . ( No jo , já vím , že už se dneska dopisy nepíšou , ale je to škoda ).

A tohle moje vyhrané a doručené srdíčko je príjemně teploučké a to nejen pro to , že je ušité z látky a vycpané vatelínem . Hřeje pro to , že ušité s láskou . Ne snad k mé vlastní osobě , ale s láskou obecně , protože , kdo má v srdci lásku ten ji dokáže rozdávat i když o tom neví . To neumí každý . To umí jen lidé , kteří ví , co život obnáší , dokázali se s tím popasovat a nezanevřít , lidé kteří nejsou mrzouti a protivové . Takových moc není , to mi věřte .

A teď už vám ukážu , co mi vlastně Verunka poslala , co ušila s láskou její maminka a co já s díky přijímám .




Ano , uhodli jste správně . Co jiného může poslat člověk , jehož srdce překypuje láskou k bližnímu a co je odedávna považováno za symbol lásky .

K tomuto srdíčku bylo ještě přidáno několik čokoládových berušek o které se moje děti svorně rozdělily a maličké mýdélko v celofánu ( snad to je mýdlo , nechtělo se mi to rozdělávat a ničit pěkný obal ).

VERUNKO , MOCKRÁT DĚKUJU A MAMINCE DĚKUJI TÉŽ , ŽE SI S TÍM DALA TAKOVOU VELKOU PRÁCI .

Stará liberecká radnice

30. května 2012 v 16:15 | Hanka + Věrka |  Historie
Tak jsem zase po delší době dostala chuť na cestu do minulosti a zjistila jsem , že na pořadu dne by měla být stará liberecká radnice . Věrka mi nafotila obrázky z knihy ( vlastně ze dvou knih , protože máme doma i samostatnou knížku věnující se pouze radnici - staré i nové ).
Ona i ta nová radnice je už vlastně dost stará ( počítáno z lidského hlediska ) , ale proti té původní je úplná mladice .

Tak tedy , jak už víme , původní liberecká radnice byla spolufinancována Kateřinou z Redernu , která přispěla lvím podílem k její stavbě ( a nejen penězmi ) . Jako vrchnost musela stavbu požehnat ( ano , už tenkrát se muselo žádat o stavební povolení i když v jiné podobě ).
Kdyby souhlas nedala , tak by se snad dodnes liberečtí purkmistři a konšelé scházeli v polorozpadlé , dřevěné rychtě na horním konci dnešní Pražské ulice , protože už nikdy se Liberec neměl tak dobře jako za Redernů . V té době vzniklo nejvíc památek a staveb i když mnohé slouží k jinému účelu než původně , popř. neexistují vůbec .

Stará , renesanční , liberecká radnice byla třetí kamennou stavbou ve městě ( po zámku a kostelu sv . Antonína Paduánského ) a nahradila starou rychtu na horním konci dnešní Pražské ulice.
Za Redernů , kdy vrchnost velmi dbala na rozvíjející se řemesla , rostl hospodářský význam města , měšťané bohatli a ruku v ruce s tímto jevem rostlo i jejich sebevědomí . Záměr postavit radnici , která by nahradila starou rychtu padl už v r. 1589 . Bylo však potřeba přehodnit finance , vybrat dobrého stavitele a řemeslníky , kteří by měli zkušenosti s tak velkou stavbou . Volbu stavitele musela schválit vrchnost a za zpracování plánů a výběr řemeslníků byl stavitel odpověden svým majetkem .
Tehdejší purkmistr a městská rada vybrali italského mistra žijícího ve Zhořelci , Marca Antonia de Lancio a pověřila ho zpracováním plánů . Stavitel muset sám i obstarat řemeslníky a stavební materiál . Plány na stavbu byly předloženy Kateřině ke schválení 11. září 1599 a Kateřina je schválila a navíc přislíbila finanční pomoc .
Základní kámen byl slavnostně položen 2. října 1599 a Kateřina se synem byli pozváni jako čestní hosté .

Kopání základů bylo velmi náročné . Základy měly dvě patra , protože se počítalo se založením sklepa a samozřejmě i s vězením a tajnou chodbou . Dřevo na stavbu pocházelo většinou z panských lesů , cihly byly vypalovány v městské cihelně a kámen pocházel z Jizerských hor .
Práce šly rychle od ruky a už na podzim r. 1602 byla dokovčena hrubá stavba a začala se pomalu zdvihat osmiboká věž , která však neměla vlastní základy a spočívala na části přízemní klenby . O rok později byla stavba slavnostně dokončena . Stavba staré radnice tedy trvala plné 4 roky , což bylo u stavby tak velkých rozměrů poměrně neobvyklé .
Po úplném dokončení stavby si však měšťané z opatrnosti pozvali dva zednické mistry ze Seidenbergu ve Slezsku ( dnes Závidov v Polsku ) , aby udělili své dobrozdání o kvalitě stavby . Oba mistři stavbu schválili a tak mohlo proběhnout konečné vyúčtování . Podle stavebního účtu činily veškeré náklady na stavbu 2876 kop a 45 feniků .
A zde je podrobné rozúčtování na jednotlivé práce .


Přepočet do dnešních peněz po mně nechtějte . Pokud se v tom někdo vyzná , přepočítejte si to sami a dejte mi vědět .
Radnice byla masivní jednopatrová budova do níž se vcházelo ze severu i z jihu a středem přízemí vedla chodba , z níž se vcházelo do výčepu s kuchyní a tajnými padacími dveřmi do tajné chodby , která vedla podzemím do šatlavy ( postavené r. 1604 na Lazebnickém vrchu ) . Z přízemí také vedly schody do patra , kde byla radní síň , sloužící pro městskou radu k poradám a soudům a dobře zabezpezpečená místnost pro lehčí provinilce ( lehké děvy , drobné zlodějíčky a opilce rušící noční klid ) . Jinak pro těžší provinění byla v r.1604 postavena šatlava i s mučírnou na Lazebnickém vrchu , která sloužila až do roku 1894 . Vězni se ovšem museli stravovat na vlastní náklady , nebo na náklady své rodiny . Do šatlavy vedla podzemní chodba , která byla později zasypána pro nevyhovující stav ( hrozilo zřícení stropu ) .



Takto vypadala renezanční radnice , která sloužila libereckým měšťanům téměř dalších 300 let , kdy musela být nahrazena radnicí stávající a zbourána pro katastrofální stav . Radnice nadoznala za celou svou existence žádných generálních oprav a opadávaly z ní drobné stavební prvky a ozdoby a celá budova hrozila zhroucením .
Její osmiboká věž byla však mezi lidem tak oblíbená , že byla opatrně cihlu po cihle rozebrána a znova postavena na právě vznikajícím muzeu, kde dodnes slouží k vyhlídkám .
Na náměstí před radnicí se konaly též vojenské přehlídky a slavnosti , které byly velmi oblíbené především v době před 30. letou válkou .

Tak to je ve stručnosti historie staré liberecké radnice . Pokud někdo navštívil v posledních 10 letech Liberec , možná že si všiml na Benešově náměstí zvláštního obrazce z barevných kostek a zlaceného letopočtu 1603 . To je obrys staré radnice ve svém původním rozměru a rok dokončení . Radnice byla na svou dobu velmi rozsáhlá stavba a pouze velká města jako třeba Praha , nebo Plzeň měla radnice větších rozměrů .

Tajemství

25. května 2012 v 23:35 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Moje mladší sestřenice ( snad se nebude zlobit , že to píšu , pamatovat si to nemůže , možná tak z vyprávění ) byla jediná dcera a vnučka svých rodičů a prarodičů .
Není divu , že z ní byli babička s dědou a prababičkou celí pryč .

Její děda ( z maminčiny strany ) byl řezník . Chlap jak hora , věčně vyhrnuté rukávy u košile , prase dokázal porazit úderem pěsti ( když na to přišlo , jinak to dělal jateční pistolí ) , měl pro jedinou vnučku obzvláštní slabost .
Když přijela s rodiči na víkend , nebo jen na návštěvu , byl z toho celý pryč a hned popadl holku a běžel se pochlubit kamarádům do hospody ( kam taky jinam na vsi ) , jak malá od minule vyrostla .

Jednou , když přijela na prázdniny ( byla malá , asi 2 roky ) se vydali spolu na obvyklou odpolední procházku .
Babička říká , dědku , ne abys tu holku vodil do hospody , je tam plno kouře a vůbec ji nevoď mezi ty ožralý chlapy . Běžte k rybníku krmit kačeny a labutě a pak se vraťte na svačinu , upeču borůvkový koláč . Děda něco zavrčel a babička si to vyložila jako souhlas .
Obešli spolu rybník kolem dokola , poctivě naházeli starý chleba kachnám , labutím a rybám a pak děda dostal chuť na pivo .
Povídá malé , koupím ti lízátko a limonádu , ale nesmíš říct babičce , že jsme byli v hospodě . Neřekneš ? Bude to naše tajemství , strašně moc tajný , jo . Babička by se zlobila a nedala by nám borůvkový koláč .
No , jo dědo , je to moc velký tajemství , souhlasila nadšeně .
Děda samozřejmě sledoval kromě piva také to , že se musí pochlubit vnučkou , jak je ve dvou letech bystrá a jak už pěkně mluví .
Děda slib skutečně splnil . V hospodě si poručil jedno pivo a limonádu a návdavkem k lízátku byl ještě nanuk .

Když dorazili domů , babička se už škaredila , kde ten dědek s tou holkou zase lítá .
Sotva zavřeli dveře , babička už se vyptávala , kdepak že to všude byli .

Babičko , my jsme nakrmili kačenky a rybičky a pak mi děda v hospodě koupil limonádu a lízátko , ale pšššš ( ukázala prstíčkem na rty ) to je naše strašně moc velký tajemství a nesmíš to nikomu říct , protože děda říkal , že by ses zlobila a nedala nám borůvkový koláč .

Babička se tak smála té dětské upřímnosti , že zapomněla i dědovi vynadat , že porušil její zákaz .

Kterak jsme malovali

23. května 2012 v 22:57 | Hanka |  Zpovědnice
Možná se budete divit , ale i v nemocnici se musí občas malovat . Naše oddělení maluje jednou za dva roky a letošní jaro bylo zrovna to malovací .
Díky malování jsme vypakovali pacienty , buď domů nebo na jiné oddělení , těsně před Velikonocemi a veškerý personál si užil nezvykle klidné svátky .
O to větší bugr vypukl , když bylo po svátcích .
Už na Velikonoční pondělí k nám vtrhli malíři , protože díky pondělnímu svátku jsme měli na uklízení jen čtyři dny , tak abychom měly taky nějakého fóra . První den malování jsme tam stejně nebyly co platné , tak si malíři vystačili sami .
Pokud se domníváte , že na úklid se najala uklízecí služba , nebo že veškerý úklid zvládly uklízečky , tak vás rychle vyvedu z omylu .
Všechny sestry místo v bílém , přišly do práce ve starých tričkách a odrbaných riflích , vyfasovaly hadry , kbelíky a mycí prostředky a místo pacientů , myly topení , dveře , parapety , lišty , skříně a jiné příslušenství . Též postele a stolky . Ty se sice myjí i běžně , pokaždé když pacient opustí nemocniční lůžko nadobro ( byť by na něm ležel třeba jen dvě hodiny ) , ale přece jen je něco jiného , když se nespěchá a může se to udělat důkladněji .

Naštěstí malíři neudělali moc nepořádek , malovali , místo pumpičkou jako jiné roky , válečkem , takže to šlo dobře a rychle od ruky .
Legrace bylo , když jsme měly nacpat 28 postelí na čtyři pokoje . Vešly se , ale bylo to na milimetry . Přestěhovaly jsme co se dalo , aby malíři měli co největší volnou plochu .

K mému překvapení přišli muž a žena , malovali stěny a nalakovali i dveře a všechny ostatní lakované plochy .

Tak jsme vesele uklízely , po chodbě se linul charakteristický pach barvy a do toho se občas vyskytl nějaký zmatený , zbloudilý návštěvník , který se dožadoval návštěvy u svého příbuzného a nějak nemohl pochopit , že malujeme a tudíž se žádné návštěvy nekonají a pacienti si léčí své neduhy někde jinde , nebo už se uzdravii a jsou doma .

V pátek odpoledne bylo vše uklizeno , povlečeno a nastěhováno , celé oddělení ještě vonělo čerstvou barvou ( my doufaly , že to do pondělí vyčichne ) a bylo připraveno na přijetí prvních pacientů .
Změna nebyla velká , protože se malovalo stejnými barvami ( zelená , oranžová , žlutá ) , jen v trochu jiných odstínech .

Malíř prohlásil , že až se bude malovat příště , tak se bude muset určitě škrábat , protože napočítal 11 vrstev barvy a že se tedy už vůbec nediví , proč se mu čerstvá malba odlupuje a nechce , potvora držet .

Kdo ví , jestli budova liberecké interny vůbec škrábání pamatuje . Když malujeme každé 2 roky a na stěnách je 11 vrstev barvy , tak se neškrábalo 22 let. To už je pořádná řádka let .

Ne , že bych malování a následný úklid kdovíjak milovala , ale těším se na něj . Je totiž úplně jiná atmosféra , mizí "stavovské rozdíly " mezi sestrami , ošetřovatelkami a vrchní sestrou , v noci se spí ve své vlastní posteli , dá se jít na oběd tehdy , kdy má člověk hlad a ne tehdy , kdy má čas a vůbec je to celé takové jiné . Je možnost realizovat drobné i větší změny , které se nestihnou ( nebo nemohou ) udělat při běžném provozu.

Zato bývá hektický první den po malování , kdy se vracejí naši , jinam odložení , pacienti , nebo pacienti noví , přicházející z domova . To nám je interní ambulance sype jednoho za druhým , protože oddělení , které zrovna malovalo mívá jediné volné lůžka .

Přesto mívám období malování vcelku ráda , už proto , že to je trochu změna .

Vzpomínka na dávný úraz

19. května 2012 v 23:08 | Hanka |  Zpovědnice
Minulý týden jsem měla dvě noční služby . Při té druhé jsme volaly lékařku , že máme nějaké vysoké glykemie , aby nám přišla naordinovat , kolik inzulínu máme dopíchnout .
Lékařka přišla - no přišla , výstižnější slovo by bylo doploužila se - a bylo znát , že trochu kulhá . Všimla jsem si , ale nechtěla jsem se ptát . Zato kolegyňka se zeptala , copak že se jí stalo . A paní doktorka řekla , že spadla do nějaké díry a že má sedřenou celou nohu až na stehno .
SSS , jau , jau , dovedu si představit jak to bolí , před lety se mi stalo něco podobného .


To byly tehdy ještě holky malé , Iva byla asi roční , ještě v kočárku , Věrka tříletá . Bylo to někdy koncem září ,ale byl docela pěkný podzimní den . Měla jsem dlouhou sukni ( naštěstí ) .
Jdeme od kulturního domu k tehdejšímu obchoďáku , který čekala první z celé ředy přestaveb , aby ho ve finále zbourali docela . U jednoho z bočních vchodů byl takový velký sloup , který vypadal jako panák . Neumím to lépe popsat , byl to prostě takový symbol . Jeho základna mohla mít přibližně 40 cm v průměru a vysoký byl asi 10 metrů , možná i víc . A právě tohoto panáka odstranili jako prvního . Zůstala po něm jen neoznačená díra , poměrně dost hluboká .
Já jdu tlačím před sebou poměrně dost těžký kočárek ( kdo pamatuje , tak to byla stará Liberta , kočárek byl těžký sám o sobě a v tom kočárku dítě vážící 15 kg). Věrka poskakovala někde za mnou . Ulice jako vždy plná lidí . Ohlížím se , kdeže mám tu moji cácorku a .....
Kočárek s poměrně širokým rozchodem kol tu díru bez problémů přejel , ale já zahučela přímo do ní až po koleno . S námahou jsem vylezla ven . Samozřejmě , že si nikdo ničeho nevšiml . Odkulhala jsem stranou . Nohou hýbat můžu , zlomená tedy nebude . Sukně taky není roztržená , jen koleno pálí čert . Asi jsem se trochu odřela , to nic nebude . Chvíli jsem stála a odpočívala a předstírala , že čekám na dcerku , která poskakuje okolo .
Chtěla jsem jít dál , ale jak jsem udělala první kroky , bylo mi jasné , že to nebude tak jednoduché .
Zraněné koleno nějak nechtělo poslouchat . Nejen , že pekelně pállilo , ale ještě se podlamovalo .
Vykasala jsem si sukni , abych se konečně podívala , co s ním vlastně mám .
Byla jsem připravená na všelicos , ale co jsem spatřila mě ohromilo .
Měla jsem kůži sedřenou od poloviny lýtka až na stehno , na čéšce dokonce až na kost . Nekrvácelo to . Silonové punčocháče se mi přilepily na krvácející ránu a fungovaly co by obvaz .
Na jednu stranu to bylo dobré , nemusela jsem čekat až to přestane krvácet , ale bylo mi jasné , že sundat si punčocháče až to zaschne nebude jednoduché .
Na nákup už jsem nešla . Vrátila jsem se s oběma holkama domů a na nákup vyslala taťku .
Bez dětí , překážely by mu .
Iva v kočárku naštěstí usnula , nechala jsem jí spát v kočárku pod stromem . Věrka už byla natolik soběstačná , že vyběhla schody sama, dokázala se sama převléct a věnovala se hře , ze které jsem ji předtím vyrušila .

Svlékla jsem si sukni a začala si opatrně svlékat i silonky . Krev se mezitím srazila do strupu . To bude prima . Punčocháče jsem stáhla tak , že už víceméně držely jen přilepené na strupu .
Přemýšlím o dalším postupu . Co bude lepší ?
Nechat punčocháče přilepené a jen je obstříhnout , nebo škubnout ?
Zvážila jsem všechny pro a proti a rozhodla se ...
Zatnula jsem zuby a škub ... okamžitě bylo všude plno krve .
Nastříkala jsem si nohu dezinfekcí a ohně obyčejného se stal oheň pekelný .
Zase jsem čekala až krev přestane téci a jen otírala stékající pramínek krve ručníkem . Konečně se zase udělal strup a noha přestala krvácet.
Zaplaťpánbůh , teď už to bude dobré . Brzo se to zahojí a bude to zase O.K.
.
Ale nebylo . V noci bolela noha tak , že jsem nemohla spát a koleno celé opuchlo .V okolí rány se začal tvořit hnis .
Doprčic , to se muselo stát zrovna mně . Taťka , když ráno viděl jakou mám nohu , tak mi nejdřív strašně vynadal , že jsem to neřešila hned a pak mně sebral ( holky hlídala sousedka ) a dotáhl ( doslova ) na chirurgii . Marně jsem říkala , že to bude dobré , že doktory nemám ráda a že tam prostě nechci . Kdepak nedal si říct .
CHirurg se na nic neptal , poslal mě rovnou na RTG a potom mi bez řečí píchl tetanovku a pak se teprve začal vyptávat , jak se mi to vlastně stalo .
Při bližším ohledání našel dokonce ještě zbytek punčocháčů . A nastalo nové trápení . Musel strhnout strup , vyndat poslední zbytek punčocháčů a ránu vyčistit a na dvou místech to bylo dokonce na stehy . Pak to celé zazelenil Novikovem . Myslela jsem , že vyletím z kůže . Nařídil klid a za týden kontrolu .
Naštěstí potom už se rána hojila " per primam " tedy bez komlikací .
Za týden jsem si odbyla kontrolu , lékař byl spokojen . Otok se pomalu ztratil , vyndaly se stehy , Novikov se dílem oloupal , dílem smyl .
Dodnes mi zůstala jen jizva na místě , kde byla kůže sedřená až na kost .
Od pojišťovny jsem nedostala ani korunu , protože jsem neměla ušlý výdělek ( byla jsem na mateřské ) a na trvalé následky bych měla nárok pouze v případě , že bych byla modelka a jizva na koleni by mi nedávala šanci na slušné nabídky .

Kominík hadr

16. května 2012 v 22:24 | Hanka |  Zpovědnice
Tak jsem byla v pondělí nějak rozjetá .
Vypravila jsem ráno špunty do školy ( zase stylem vrabci z Čech ) , pak jsem šla zkontrolovat , jestli mi klubající se rostlinky na záhonech a v sadbovačích neutrpěly škodu po nočním dešti , pověsila jsem prádlo , protože sluníčko slíbilo , že bude svítit . A najednou bylo 10 hodin a taťka prohlásil , že by si dal kafe .
Usoudila , že by opravdu kafe bodlo a šla ho udělat . A protože bylo opravdu pěkně a dokonce i docela teplo , dali jsme si to kafe na zahradě .
Protože nemám ráda jen tak sedět s prázdnýma rukama , přinesla jsem si misku ořechů , že je budu loupat .

Sedím , piju , loupu a občas se rozhlédnu po zahradě , co mě ještě čeká a nemine ještě udělat .
Najednou moje zraky utkví v koutě zahrady , kde si pěstuju křen a rebarboru . Obě rostliny bohatě kvetou .
Jenže já si nepěstuju ani jednu z nich na květ , ale ne něco docela jiného .
Tak dlouho mě dráždil pohled na to houští , až jsem se zvedla , přinesla nůžky a velice rychle jsem zbavila obě rostliny , jejich okrasy . Rebarboru jsem ještě ostříhala , aby přišla na jiné myšlenky , než vytvářet květy . Hned venku , jsem řapíky ostříhala od listů a oloupala .
Taťko , říkám , při posledním loku kafe , rozhodla jsem se , že umyju sklep . Je sice docela pěkně , bylo potřeba dělat na zahradě , ale když už jsem se na to psychicky připravila , tak to udělám.

Mytí sklepa je kazdoroční , ne příliš oblíbená činnost před začátkem hlavní zavařovací sezóny .
Zavařuju ráda , zavařuju skoro všechno co se vyskytne levně nebo zdarma a taťka se mi občas směje , že jsem schopná zavařit i borové šišky .

Než jsem odnesla ze zahrady všechno , co jsem si tam přinesla , včetně rebarbory , taťka mi vysadil u sklepa dveře a odnesl bedýnky a všechno co by mohlo překážet . Zůstaly mi tam jen poloprázdné police a spousta prázdných sklenic .
Vzala jsem si na pomoc židli , protože jsem malý pívo a na ty horní police ze země nedosáhnu .
Jé , taťko , prosím podej mi smetáček , ať nemusím lézt ze židle . Jenže taťka už je asi v garáži a neslyší . Tak jsem byla donucená z té židle slézt dolů a smetáček si podat sama . Vzala jsem smetáček , ometla všechny zdi a rohy od pavučin , kterých se tam za ten rok nashromáždilo požehnaně . Otřela jsem police , šlo to dobře , protože police jsou potažené umakartem . Když jsem se dostala ke spodním policím , kde jsou prázdné sklenice , zjistila jsem , že mám dilema .
Mám spoustu obyčejných sklenic , které na zavařování nerada používám , ale pořád je schovávám pro strýčka příhodu . Mnohem raději používám sklenice s bajonetovými víčky . Mnohem lépe totiž drží .
Tak a co teď s těmi obyčejnými .
Nechat - vyhodit ?
Nakonec jsem si přitáhla velký bramborový koš , nandala tam sklenice a šup nima do tříďáku . S tím košem jsem šla asi 4 krát . Současně jsem vyhodila i krabici obyčejných víček . Co s nimi . Ještě , že to máme přes ulici . Najednou bylo plno
místa na volně uložené sklenice .

Mrknu na hodinky . Sakra to je hodin . Taťko , musím honem nějaký oběd , aby ses najedl , než půjdeš na odpolední .
Ještě že mám pár uvařených brambor . Oloupala jsem je , nakrájela , osmahla na cibulce a kydla do toho vaničku tvarohu . Ještě jsem na to nakrájela rochu pažitky a bylo hotovo . Brambory s tvarohem , to my mlůžem .

Zavolala jsem Ivu ( která má svaťák a do školy už nejde ) a taťku k obědu . Jíme a najednou se Ivana i taťka začnou strašně smát .
Co je ? Mám snad na nose šmouhu , zašilhala jsem na nos . Kdyby jen jednu , celý obličej mám jako mourovatý , vlasy poprášené jako od popela a sem tam mi z nich visí pavučinka . Ruce jsem si umyla , ale že mám taky obličej , to už jsem si nevzpomněla .
ÁÁÁ zaječela jsem , mrskla jsem lžící do kouta a mazala pod sprchu . Nesnáším pavouky a jejich produkty . Kruci , kde jsem k tomu přišla , nemáme přece katakomby , je to jen jedna místnost .
Když jsem vylezla z koupelny , taťka řekne , nazdar mamčo , už jsem si myslel , že mám doma kominici nebo mouřenínku .

Zavrčela jsem , ha ha ty jsi zase vtipnej a šla si dojíst ty brambory . Nakonec jsme se tomu všichni zasmály . Ale pavouky stejně nemám ráda .

Asi jsem se minula povoláním

13. května 2012 v 21:50 | Hanka + Iva |  Co se děje u nás
Začínám uvažovat o tom , že změním profesi . Buď budu dřevorubec , nebo kat Mydlář .
Proč ? Moc mě to baví se sekerou v ruce .


Plivneme si do dlaní a jseme na to .





A tohle je výsledek mé práce . Na dlani jsem od nezvyklé práce vyrobila puchýř , ale prsty mám všechny . Fakt , počítala jsem je .

Den Matek

13. května 2012 v 21:32 | Hanka + Iva |  Zpovědnice
Že dnes byl Den Matek není třeba připomínat . I zde na blogu to už za dnešek několikrát proběhlo .
A tak chci taky přispět se svou troškou do mlýna a pochlubit se s dárečkama od dětí , které vyráběly ve škole nebo v družině .
Jinak , tyhle u nás nové , svátky moc neslavíme , ale když to do dětí ve škole hustí už celý měsíc , tak jim to přece nemůžu udělat a říct jim , že nic dělat nemusí .
Není třeba čekat na jeden konkrétní den , když chci někomu říct , že ho mám ráda , takže mi tyto svátky ( MDŽ , DEN MATEK , DEN OTCŮ , VALENTÝN apod.) připadají trochu uhozené a zkomercializované .
Nicméně , když už děti s radostí připravily malá přáníčka a hned ráno , sotva jsem otevřela oči , mi je dávaly , tak to přece jen zahřeje u srdíčka . Však také se celý den ptají , jestli se mi líbí a jestli je mám ráda .

A teď posuďte jejich snažení .


To přání nalevo je od Toníka a napravo od Růženky .


Rozevřená přáníčka vypadají , jako by k nám přiletěli motýli .

A ještě se ně mě vrhly a začaly mě pusinkovat , div mě neudusily .

U nás straší

13. května 2012 v 1:25 | Hanka |  Zpovědnice
Tak vám nevím , byl to jen živý sen , nebo u nás doopravdy straší ?

V pátek jsme absolvovali narozeninovou návštěvu u kamaráda . Má sice narozeniny až 10 dní , ale já ostatní víkendy v květnu pracuju , tak jsme se domluvili na tomto pátku .
Nebo spíše jsem to domluvila já a pátek jsem zvolila hned z několika důvodů .
1 . Je to všední den a tudíž doprava vcelku slušná .
2 . Na víkend hlásili velké ochlazení a bylo lépe , když jsme byli v altánu na zahradě .
3 . Na sobotu jsem měla jiné plány .
Kamarádovi to nevadilo , byl po noční a jinou už nešel , já byla též po poslední noční a taťka měl ranní a končil ve 14 hod. Dětem jsem napsala lístek do družiny , aby šly domů po obědě .
Nastal jeden problém . A to s nějakým dárkem . Kamarád sice vždy tvrdil , že nechce žádný dárek , že mu stačí , když přijdeme , ale znáte to , na takovou oslavu nejde přijít s prázdnýma rukama .
Tak co s tím . Nakonec jsem koupila bonboniéru s oříškama ( ty jsou nejlepší ) a protože jako správný chlap miluje uzeniny , tak jsem ještě koupila čabajské klobásky .

V pohodě jsme stihli autobus v půl třetí a do tří hodin jsme byli na místě . Podle mého předpokladu jsme se usadili v altánu . Dostali jsme obligátní kafe a výborný nepečený dort a nakonec bylo ještě kuřátko pečené v alobalu na grilu . Jako vždy jsme se přejedli , Růženka si dokonce stěžovala , že jí bolí břicho , ale protože si stále stěžuje na nějaké bolesti ( o kterých v následujícím okamžiku neví ) , nebrala jsem to v potas a doporučila jí , ať se příště tolik nepřejí .

Odcházeli jsme na autobus až se soumrakem . Na ten , kterým jezdím domů , když mám denní . Už jsme docházeli ke křižovatce , když najednou už frčí proti nám náš autobus . Kruci jede nějak brzy , měl ještě pár minut čas .
Taťka se ho sice snažil stopnout , ale řidič zrovna koukal na druhou stranu . Kdyby nás viděl , určitě by zastavil , jel známý řidič .
Tak a máme na výběr . Buď budeme hodinu a půl čekat na další autobus , nebo jdeme na vlak .
Rozhoduju to . Jdeme na vlak , budeme doma o hodně dřív , než když budeme čekat . Děti frfňaly ( taťka asi v duchu taky , máme to od vlaku dost daleko ) , ale čekat se už nikomu nechtělo .
Do Chrastavy jsme už potom dorazili bez problémů ( ještě že jezdí ty vlaky ) . Ale v půlce cesty z nádraží se poprvé zablesklo a začal se zvedat vítr. O Hrádku se zvedaly hrozivé mraky a hrozilo , že se každou chvilku překulí přes kopec .
Tak pohněte , nebo dostaneme plaváka , popoháním loudaly .
Sotva jsme dorazili domů , začalo boží dopuštění . Bouřka sice nic moc i když to zpočátku vypadao hrozivě ) , ale zato pořádný slejvanec . Z nebe snad nepadala voda , ale hodně tlusté provazy .
Zkonstatovala jsem , že jsme měli pořádnou kliku a svatý Petr určitě s tou průtrží čekal , až dorazíme pod střechu .

Pak už to šlo ráz naráz . Děti vykoupat , jednak byly zpocené po celodenním vedru , jednak se šplouchaly v bazéně a jednak smrděly kouřem . Pravda , do postele sedostaly o hodně později , než chodí spát normálně , ale v sobotu nikam nešly a mohly se vyspat , takže se nic nedělo .
Když zalezla do pelechu i kočka , šla jsemse sprchovat taky . To je nejlepší když už všichni spí a já se můžu v klídku šplouchat a nikdo mně neruší svým věčným ...mamíí , on mě strčil , mamíí , já mám hlad , udělej večeři apod . a nebo ... mamčo , pojď se na něco podívat , to bude takhle dobrý , ne ...
Vykoupala jsem se , vlezla si do postele a potichu si pustila televizi . Zapnula jsem časovač , aby se mi televize sama vypla . Touhle dobou , tak kolem půlnoci se ráda dívám na ČT 24 a obvykle u toho usínám .
Najednou slyším , naprosto zřetelně , jak se otvírají dveře na záchod ( tak zvláštně vržou ) a po chvilce i spláchnutí . No jo , děti , nebo taťka šli na záchod .
Ale jedna věc je velice zvláštní . Neslyším vůbec žádné kroky . To je divné , vždycky dupou jako králíci , většinou mně to probudí . Vylezla jsem z postele a jdu se podívat . Je něco kolem třetí hodiny a všude je absolutní ticho , všichni spí , taťka dokonce lehce chrápe . Jdu se podívat na záchod . Je v tom stavu , kdy jsem ho naposledy opustila já .

Vždycky poznám, kdo tam byl naposledy . Taťka vždy zavírá poklop a dveře jsou pečlivě zavřené , Růženka nechává dveře pootevřené , půlku papíru vymotanou a zbytek je na zemi , Toník zásadně nechává prkýnko nahoře , dveře rozcapené dokořán a někdy zapomíná zhasnout . Jedině holky zavírají záchod stejně jako já , ale ani jedna není doma .

Vracím se do postele a v hlavě mi vrtá myšlenka na strašidlo . Už jednou se mi stalo něco podobného , ale to bylo za bílého dne a byla jsem doma sama a nad hlavou , v patře , jsem slyšela kroky . Ne nějaké dusání , jen takové lehké . Tenkrát jsem sebe sama přesvědčila , že prostě dřevo pracuje ( přece jen bydlíme v roubence ) , ale tentokrát to bylo naprosto zřetelné a byla jsem přesvědčená , že jsem vzhůru ....

Aby tak nějaký duch některého předchozího majitele ...brr , to se budu bát chodit spát .

Tak doteď nevím , co si mám o tom myslet .