Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Červenec 2012

Ideální míry

31. července 2012 v 23:20 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Že ideální míry ženy jsou 90 - 60 - 90 víme všichni . To se za několik desítek let nezměnilo , ale víte jaké jsou ideální míry muže ?

Ne ?

Tak já vám to prozradím . 90 - 60 - 40 .



90 let , 60 milionů na kontě a 40 st. horečky .

Zvířátka na dovolené

29. července 2012 v 22:37 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Před chvílí se mně ptal jeden pacient , zda vím jak jezdí na dovolenou zvířátka .
Čekala jsem nějakou rodinnou story , ale ne . Vyklubal se s toho docela pěkný vtip . Tak ho honem dávám k lepšímu , než ho zapomenu .

Jak jezdí zvířátka na dovolenou.
LIŠÁK - jede s milenkou .
OSEL - jede s manželkou .
VŮL - jede s celou rodinou .
KANEC - jede sám , vždycky se na něj nějaká svině přilepí .

Pro citlivější povahy možná trochu drsný , ale já se zasmála .

Je libo Benátskou ?

28. července 2012 v 4:00 | Hanka |  Zpovědnice
Kdo sleduje , nebo dokonce navštěvuje hudební festivaly ( hlavně asi ti mladí ) ví , že začala Benátská noc .
Hudební festival převážně rockových skupin .
Benátská noc se odbývala několik let ve vesnici Malá Skála v Českém ráji . Letos se poprvé koná v Liberci , ve sportovním areálu ve Vestci.
Nevím z jakého důvodu , snad se pořadatelé nepohodli s majiteli pozemků , ale myslím , že obyvatelé Malé Skály zhluboka oddechly .
Teď si vyznavači tohoto festivalu a tohoto stylu hudby , budou klepat na čelo , jako že jsem vadná , protože samozřejmě , že není nic lepšího .
Jenže pro nevyznavače je to jen pekelný bengál . A že to je bengál pořádný se vám teď pokusím přiblížit .

Samozřejmě , že jsem věděla , že byl festival přestěhován do Liberce , protože se o tom mluví už od Vánoc , kdy se začaly prodávat vstupenky v předprodeji . Samozřejmě jsem věděla i to , že se festival už tradičně koná poslední červencový víkend.
Věděla jsem to , ale nějak mi nedocvaklo , že ten termín už nastal .

Je půl desátý večer a jdeme s kolegyňkou ukládat pacienty na noc , dát jim prášky na spaní a večerní antibiotika a splnit veškerá přání , která se splnit dají ....
Paní si přeje otevřít okno , aby se větralo v noci , kdy už není takové vedro . Dobrá to je splnitelné přání a proto okno otvírám , aby se jí dobře spalo .
Náhle mi praští přes uši nějaký vzdálený , tlumený zvuk , který zblízka musí mít decibely minimálně stratujícího tryskáče .
Paní , ač mírně nahluchlá to slyší taky . Jen to vnímá asi tak , jsko hučení vodopádu . A hned se zajímá co že to je .
Vůbec jsem si neuvědomila kolikátého je a myslela jsem , že to diskotéka konaná pod nemocnicí v Sokolovně .
Až na sesterně mně kolegyně vyvádí z omylu . Bydlí totiž dost blízko a už teď se hrozí jak bude po noční spát . Nijak nadšená festivalem není .
I můj otec , který bydlí dokonce tak blízko , že na stadion vidí mi oznámil , že zvedá kotvy a prchá na celý víkend k svým známým do Děčína . Tam že budou dostatečně daleko od toho rámusu .
Nedivím se mu .

Pokud někdo není vyznavačem tohoto druhu zábavy , tak pro toho je za trest . Od časného odpolene do pozdní noci ( nebo spíše do časného rána ) se střídá jedna kapela za druhou a provozují ten pekelný rámus . Ještě že i členové kapel musí občas spát , tak je aspoň dopoledne klid .

Já sama vyznavačem festivalů a velkých koncertů pod širým nebem nejsem a docela lituju ty , kteří zůstali doma , protože nemají kam utéct . Asi se tenhle víkend moc nevyspí .

Rybízobraní

27. července 2012 v 23:09 | Hanka + Věrka |  Co se děje u nás
Sice zpráva stará skoro týden , ale zatím nebyl čas na uveřejnění ( někdy taky nálada) .

Minulý týden v sobotu , když jsem zase sloužila vlasti a lidem , taťka s dětma taky nezaháleli a u bratra na zahradě natrhali půlku velkého stavebního kbelíku červeného rybízu . Což dělá zhruba 6 litrů.
Když mi to taťka volal , myslela jsem , že omdlím . Dosud jsem totiž rybíz musela nejprve odkuličkovat ( kdo zná , ví že to je práce pro vraha ) a potom teprve jsem z toho něco dělala .
Ale zrovna , když jsem do toho chtěla pustit , objevila se sousedka jako deux ex machina .
Nabídla jsem jí rybíz ( aspoň bych ho měla trochu míň na kuličkování - ať se s tím dělá sama ) a ona si ráda vzala na koláč , protože jí rybízové keře vzala povodeň a nové sázet nechtěla , neb zůstala v celém domě sama .

Když jsem jí řekla co hodlám dělat a jak se mi do toho nechce , nabídla mi takový stařičký " mlýnek " - odšťavňovač na ruční pohon . Že ho má už roky a že s ním dělávala všechno ovoce .
Mám odšťavňovač elektrický , ale nerada ho používám a na rybíz se stejně moc nehodí , protože se rychle zahltí a musí se každou chvíli čistit sítko .
Poslala jsem tedy s paní sousedkou Toníka , aby ho přinesl . Mlýnek byl dost těžký a chudák Tonda se pěkně nadřel . Ale protože není žádný čajíček , mlýnek zdárně přinesl .

Tak jsme tedy s Věrkou mlýnek připevnily na venkovní stůl , opláchly první mísu rybízu a šlo se na to .
Chvilku trvalo než jsme se s tím naučily zacházet , ale když jsme na to přišly , šlo to dobře .


Nabírám rybíz plnými hrstmi .


Ovoce se musí trochu přitlačit , aby se dostalo až do " šneka " .

Občas to šlo trochu ztuha . Když to nešlo a muselo se použít dost síly , dělaly jsme si s Věrkou legraci , říkaly jsme , že rodíme a sledovaly jak leze ven odpad a říkaly jsme " přitlač , už vidím hlavičku ".



Děti samozřejmě musely asistovat , těm aby něco uteklo , zvlášť , když jsme se s Věrkou každou chvilku řehtaly jako pominutý .

Ale kupodivu to šlo s tím mlýnkem velmi rychle a za dopoledne jsme zpracovaly všechen rybíz .

Takže hádejte , co si budu přát k svátku ....

Plněné mušličky

24. července 2012 v 21:57 | Hanka + Věrka |  Recepty
Jsem poslední dobou nějak mlsná . Tak si vymýšlím , co dobrého si uděláme . V mrazáku obvykle mívám nějaké to listové těsto . Tentokrát jsem ale nedělala obligátní štrúdl , ale něco úplně jiného .
Kdysi jsem si koupila takové malé formičky ve tvaru mušliček . Jsou čtyři velikosti . Ty velké se dají použít jako obměna tradičních ovocných knedlíků , ty malé na taštičky .
Mají jednu velkou výhodu . Náplň z nich nevyteče , protože zubatý okraj formičky těsto dokonale uzavře .
Na mušličky potřebujete : balíček listového těsta, hladkou mouku na podsypání , náplň podle chuti ( já použila ořechovou a tvarohovou a rybízem ). Dá se použít cokoliv . Tvaroh , ovoce , ořechy , povidla , mák.
Ořechová náplň byla koupená , ale protože ji bylo málo , do zbytku jsem dala oslazený tvaroh s trochou červeného rybízu .

Vyválíme si těsto ( trochu silnější než na štrůdl ) a děláme formičkou kolečka .


Až sem je to stejné jako s obyčejnou kruhovou formičkou .
Spodní částí vykrojíme kolečko , potom to kolečko přendáme do horní části se zoubkama a naplníme náplní .


Formičku sevřeme a těsto se neprodyšně spojí a náplň nevyteče . Potom formičku zase rozevřeme a hotovou mušličku vyndáme . Jde to dobře .
Pokud nemáme formičku , lze kolečko naplnit , přehnout a kraje zamačkat vidličkou , nebo okraje spojit a " zalepit " vajíčkem .


Takhle vypadají hotové mušličky , které se už jen pomašlují vajíčkem a strčí do trouby .


A takhle vypadají v troubě .


A takhle vypadají úplně hotové . Ještě jsem je obalila v moučkovém cukru ( nemusí to být ).
Šly na dračku a děti mi je braly z pod ruky , ještě horké . Většina z nich nestačila ani pořádně vystydnout .

Musela jsem slíbit , že je zase brzy udělám .

Konečně léto

24. července 2012 v 18:24 | Hanka |  Zpovědnice
Konečně dorazilo léto . A je přesně takové , jak mám ráda . Nevím jak dlouho to vydrží , ale dnes bylo opravdu krásně .
Těšila jsem se na to už od víkendu , když jsem zhlédla předpověď počasí .
A hle , co rosničky předpovídali . Že dorazí od jihozápadu teplá fronta s teplotami přes 25 st. Bude suché a teplé počasí .
HURÁ , konečně dobiju baterky .

Já totiž funguju na solární pohon a pokud je delší dobu zataženo , zima a déšť , jde to se mnou s kopce .
Jsem protivná i sama sobě , nic mě nebaví a pořád bych spala .
A v zimě ?
No to je teprve hrůza . Když svítí sluníčko tak to ještě jakž takž jde , ale jak celý týden sněží , nebo dokonce prší , tak to je katastrofa .
To bych nejraději zalezla do brlohu a spala jako medvěd . Každoročně vyhrožuju , že odletím s čápama do teplých krajin , ale oni mi ty potvory vždycky uletí . Tak holt otravuju vzduch zase doma .

Ale dnes ne , dnes bylo přesně to příjemné středoevropské léto , jaké mám ráda. Hned jak jsem ráno otevřela oči jsem poznala , že dnes bude prima den .
A byl .

Dětičky mi vcelku ochotně udělaly snídani - a dokonce dobrovolně a když jsme všichni posnídali , rozhodly se holky , že bude dnes dostatečně teplo a že pojedou do Hrádku nad Nisou na Kristýnu .
( Kristýna je zatopený pískovcový lom , který už drahně let slouží jako koupaliště ).
A světe div se , dokonce byly ochotny vzít s sebou i své malé sourozence . ( Ale to bude dnes opravdu prima den ) .
Sbalily si své saky paky , udělaly svačinu jako pro dřevorubce ( u vody rychle tráví ) , nezapomněly na nafukovací kosatku , vytáhly ze mně dvě stovky na vlak a na vstupné a už mazali všichni na vlak .
Po cestě ještě vyzvedli Věrčinýho přítele a ve skupince pěti lidí si jeli užívat letního dne .

Já měla najednou čas pro sebe .
Co teď . Ze všeho nejdřív jsem dala vařit brambory a uzenou plec . Zítra jdu zase do práce , tak z toho vyčaruju nějaký jídlo . Tak a teď nějaký životabudič , který mě patřičně nakopne . Ano , chtělo to kafe .
A s kafem k počítači , zjistit co je kde na blozích nového a co mi hezkého píšete .

Po půl hodině jsem dopila kafe , pověsila prádlo a ustlala . Vyhnala jsem kočku , která se už zase válela v peřinách . Samozřejmě , že mých .
Mezitím se dovařily brambory a plec .
Kruci to už je hodin . Honem na nákup . V mých oblíbených potravinách mají jen do tří ( jsou dovolené ) , tak abych stihla nakoupit , do vzdálenějšího Penny se mi ani trochu nechce . Sice tam je trochu levněji , ale vždycky tam utratím víc , než bych chtěla , takže se to stejně vyrovná .
Přišla jsem z nákupu a honem oběd .
Dostala jsem chuť na strúdl . Koupila jsem letní jablíčka , tak jsem si vyndala z mrazáku listové těsto a než rozmrzlo , tak jsem udělala náplň . Dáme si štrúdlík se zmrlinkou po večeři jako zákusek . Taková sladká tečka za krásným dnem .

Děti se ve čtyři přihrnuly z koupání . Počítám , počítám , dopočítat se nemohu . Jedno dítě mi chybí .
Kde jste nechali Věrku ?
Zůstala u Pavla , vrátí se večer , bylo mi oznámeno .

Děti se vrhly do kuchyně a začaly prohledávat hrnce . Já mám hlad , já taky . Mami co máš dobrýho ?
Dostaly plné talíře , vzaly si to na zahradu a potom odfuněly do stanu . Za chvilku přišel Tonda škemrat o nějakou ňamku . Dej mi štrúdl .
Nedám , ten bude po večeři se zmrzlinou . Jéé , ty máš zmrzlinu , ožil synátor . Mám , ale teď nedám . Řekla jsem , že bude po večeři .
Tak mi dej něco dobrýho , škemral .
Dostal sušenky . Pro Růžu taky a pro Ivu , vzpomněl si na sestry .
To snad stačí , rozdělte se .
Protáhl obličej a vyběhl zase ven .

Za chvíli si určitě vzpomenou na večeři a hlavně na štrúdlík , který chladne a čeká až přijde jeho čas .

Zítra už ten den tolik příjemný nebude . Zase musím jít do práce a celý den strávím tím , že budu poslouchat protichůdná přání a rozhodnutí . Ještě , že aspoň svítí sluníčko , to má člověk hned lepší náladu a je to znát na jeho pracovním výkonu .

Sobotní ráno

23. července 2012 v 20:13 | Hanka |  Zpovědnice
Ano , já vím , že už je pondělí večer , že jdu tak trochu s křížkem po funuse , ale některé články musí ve mně " uzrát " , nebo musím mít čas je napsat . A tento patří do té první kategorie .

Po třech dnech volna po nočních , jsem měla víkendovou službu . Den předem jsem uvařila na celý víkend , rozdala úkoly na sobotu a neděli a v pátek večer spokojeně zalezla do postele a usnula .
V sobotu ráno mě probudila kočka , která se občas splaší a skočí mi rovnou na břicho a myslí si , že jí za to budu mít ráda .
Bylo dost brzy , teprve začínalo svítat .
Okamžitě mně naskočila myšlenka , že jsem si zapomněla natáhnout budík . Doprčic , kolik je hodin ?
Bylo půl páté .
Uf , tak to mám ještě hodinu čas , než budu muset vstávat . Ještě , že mně Týna vzbudila , jinak bych chrněla do osmi .
Natáhla jsem si pro jistotu budík , otočila se na druhý bok a ještě chvilku jsem si lebedila v teplíčku .
Budík zazvonil .
Vstala jsem , oblékla se a odešla na autobus . Ještě před odchodem jsem mrkla na venkovní teploměr . Bylo je osm stupňů .
Brrr. To je jako na podzim . Obloha byla dost zatažená , hrozilo , že bude pršet . Ale že je zataženo , to ještě nic neznamená . Zvedla jsem hlavu , abych zjistila , co na to vlaštovky . Létaly dost nízko . Ach jo .
Kromě vlaštovek jsem však viděla i dva balóny . Jeden modrý , druhý žlutý . Neslyšně se vznášely a vítr je hnal směrem na Liberec . Jen jsem na tu dálku nepoznala , zda jsou vyhlídkové nebo meteorologické .
Jenže , kdo by se asi tak krátce před sedmou prolétával v balóně a letěl na obhlídku .

Autobus měl pár minut zpoždění ( kruci , přijdu pozdě , nerada chodím pozdě ). Konečně jsem dojela do Liberce. Docházím k nemocnici a hledám v kapse klíče od šatny . Ale klíče nikde .
Do p ...e , že já je nechala doma na věšáčku . No jo už to tak bude . Uvědomuju si , že jsem si je do kapsy od bundy nedávala a odemkla jsem si dům taťkovými , které vězely v zámku .
No paráda , to je zase dneska den .
Do šatny nemělo cenu chodit i kdybych se do šatny dostala , nedostanu se do skříňky .
Šla jsem rovnou na oddělení . No to všechny koukaly . Přiznala jsem se ke své skleróze .
Naštěstí zbytek rodiny jel do Liberce taky , tak jsem hned žhavila drát a volala Věrce , aby , až pojedou , mi ty klíče přivezli.
Vzbudila jsem jí , chudáka .
Do té doby jsem pracovala ve svých černých kalhotách a v půjčeném bílém triku .
Ještě , že byla sobota a tudíž nikdo z " vrchnosti " , jinak by mi to asi neprošlo tak lehce .

Věrka , asi za dvě hodiny , mi klíče přivezla a já se mohla konečně převléknout do pracovního .
Potom už den probíhal podle obvyklých pravidel , až na to , že mi pořád někdo volal .
Do prkýnka , když jsem doma , to po mě ani pes neštěkne a když potřebuju makat , tak si na mě najednou všichni vzpomenou .
Volal mi taťka , že natrhali u švagrové asi 6 litrů červeného rybízu ( myslela jsem , že mně budou křísit ) a ještě natrhali asi kilo třešní . Pak mi volala Iva , že bude spát u kamarádky v Liberci , potom kamarádka , že má nějakou smutnici a potřebuje si poklábosit o holčičích věcech , potom znovu taťka , ať koupím chleba , až pojedu domů .
Ach jo , kdyby mi aspoň zavoal nějaký neznámý ctitel ....

Už abych byla doma , zase budu mít klid a nikdo mně nebude otravovat po telefonu ...

Vezměme si příklad

21. července 2012 v 23:50 | Hanka |  Zpovědnice
Jsou věci , které nutí člověka k zamyšlení ( popř. k zastydění se ) i po letech .
O čem bude řeč ?
O Romech , či Cikánech , jak chcete , a jejich vzájemné rodinné sounáležitosti .

O Romské komunitě bylo řečeno i napsáno mnohé . Většinou ve zlém . Ale ruku na srdce , jsou opravdu všichni takoví ?

Nebudu zde ( ač bych i chtěla ) rosepisovat , co , kde , kdo udělal nebo neudělal dobrého i špatného . O tom můžeme poklábosit jindy .
Mám teď na mysli úplně jiný příběh a z toho si , myslím, všichni můžeme vzít příklad , neboť je to veskrze pozitivní věc.

Jak všichni ( nebo vetšina ) víte , pracuji už přes 20 let v liberecké nemocnici . Za tu dobu jsem obalena dobrými i špatnými vzpomínkami a nejhrůznějšími příběhy . Poznala jsem spoustu lidí dobrých i špatných , mladých i starých , nemocných i zdravých . Setkávala jsem se a setkávám i s Romy .
Jsou zrovna tak nemocní jako " bílá " majorita , mají i stejné potřeby a city . Zkrátka jsou vcelku stejní jako my všichni ostatní .
Ale jedno mají zvlášť vyvinuté . A to je cit pro rodinu .
Pro někoho obtěžující prvek , protože jsou velmi družní , je jich vždy hodně pohromadě a bývají dost hluční .
Ale pro členy těch rodin to je ráj . Rodina co nikoho nikdy nenechá ve štychu .

Před 10 a více lety jsem pracovala několik let na LDN . Jediné oddělení , kde nikdy není prázdno a volné lůžko je spíše raritou .
LDN už dnes není v žádném případě konečnou štací , dnes je to spíše přestupní stanice mezi akutním lůžkovým oddělením a domovem důchodců . Ano , namítnete , je zde jedna z nejvyšších úmrtností , ale spočítejte si věkový průměr pacientů a jejich často už nevyléčitelné choroby .
Za těch několik let jsme měli na oddělení pouze ( aspoň pokud si pamatuju ) jednoho Roma .
Byl to už hodně starý muž s rakovinou v konečném stadiu , pro kterého jsme už nemohli udělat vůbec nic , jen mu popřát , aby umřel pokud možno rychle a bezbolestně . Říkejme mu třeba pan Laco .

Každý den za ním chodila rodina . Nikdy ne celá , protože by se do pokoje nevešli . Ženské i mužští byli vždy dobře ustrojeni , plné ruce prstenů , ženy na krku tlusté řetězy ze zlata , vždy silně namalované a navoněné těžkou voňavkou .
Kdo chodil opravdu denně , byl nejstarší syn s manželkou a synem a nejstarší dcera s manželem . Ti měli ve všem rozhodující slovo .
Ostatní se střídali v návštěvách . Byli trošku hluční , ale jinak se chovali slušně . Nebyl důvod je vykazovat ven. Nikomu hlučící skupina nevadila , protože ostatní dva dědoušci nevěděli o světě a málokdy za nimi někdo přišel .
Jednoho dne přišel syn pana Laca , že si chtějí vzít dědečka domů . Čím dřív , tím lépe , nejraději ihned .
S tím přáním jsme nemohly jako sestry nic dělat a syn byl odkázán na paní primařku .
Paní primařka důrazně upozornila p. Laca mladšího , že péče o jejich dědečka je náročná a není naděje na uzdravení .
" Mladý " Laco řekl na rovinu , že všichni vědí , že dědeček umře , ale že chtějí , aby umřel doma , že ho v žádném případě nenechají umřít v nemocnici , nebo v domově důchodců . A že udělají všechno , aby dostali dědečka domů .
Dostali tedy seznam toho , co by si měli opatřit , včetně toho , kde to seženou , s tím , že některé nejdražší věci si můžou zapůjčit a vrátit až to nebudou potřebovat .
Mladí si tedy chystali potřebné věci a mladá ošetřující lékařka dostala za úkol napsat propouštěcí zprávu a vše co k tomu náleží .
Po dvou dnech mladí přišli , že už to mají všechno v kupě a že zítra tedy tatínka očekávají doma .
Napsala se sanita a druhý den skutečně starý pan Laco opuštěl nemocniční lůžko , aby ukončil svůj život v kruhu rodiny .

Ať jsou Romové jakýkoliv , smysl pro rodinu jim rozhodně nelze upřít a pokud s nimi chceme vycházet v klidu a míru , musíme je brát , jako všechny ostatní spolusouputníky po tomto slzavém údolí , protože jsou stejní jako my všichni ostatní . A stačí nakouknout " pod pokličku " jejich komunity a pochopíme mnohé ...

Dva lotři

21. července 2012 v 16:05 | Hanka + Věrka |  Zpovědnice
Mám momentálně doma všechny čtyři děti . Už mám po dovolené , takže jsem opět najela do starých kolejí s nepravidelným střídáním služeb nočních a denních .
Nemám ráda noční pokud jsou děti doma . Tedy převážně víkendy a prázdniny .
Rozumněj , ne ty velké , ty se už chovají tiše , ale ty malé. Hlavně Toník je neuvěřitelně hlučné dítě .
A když si zrovna vzpomene škádlit svou sestru - dvojče tak se třese celá chalupa .
V tom se přes den tedy opravdu spát nedá .
Takže když jsem po dovolené zase mazala na noční a chtěla se po ní vyspat , Věrka se nade mnou smilovala a vzala své mladší sourozence na delší procházku , aby mi dopřála aspoň pár hodin spánku .
Chodili jen po okolí Chrastavy ( které je vcelku rozsáhlé , vzhledem k roztahanosti našeho maloměsta ) , ale aspoň děti poznaly i okrajové části svého bydliště .
Poprchávalo , tak jsem myslela , že nikam nepůjdou . Ale to jsem se spletla . Věrka je vyhnala ven i v dešti . Dostaly pláštěnku , gumáky a mazaly ven .

A takovéhle snímky z toho vznikly.



Tady zrovna Růženka mrkla nebo přivřela oči , takže vypadá jako " mongolík " a Toník dělá , že bez své sestry vůbec nemůže žít .

Ale vycházka účel splnila , já se vyspala a vůbec jsem nevěděla kdy odešli a kdy přišli .

Sedm životů

19. července 2012 v 23:13 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Říka se , že kočka má sedm životů .
Pokud to je pravda , tak naše Týna už dva kočičí životy vyčerpala . To co prováděla , když byla mladší , by asi jiné zvíře než kočka nepřežilo .

Život první:
Jedné letní noci , kdy se spí při otevřených oknech a stejně se nemůže vedrem usnout , se naše kočka zbláznila a začala se dožadovat náhlého puštění ven .
Bydleli jsme ještě v Liberci , ve starém činžáku a v prvním patře . Byl to starý dům s vysokými stropy , takže z prvního patra na chodník to bylo dobře 7 - 8 metrů .
Bylo půl třetí v noci a Týna seděla u dveří a fňukala . Na záchod chodila do bedýnky v koupelně , takže tato příčina v tom určitě nebyla . Prostě chtěla za každou cenu ven a dožadovala se toho velmi hlučným způsobem .
Chodila sem a tam . K mojí posteli a ke dveřím . A mňoukala a mňoukala .
Nevím co by se muselo stát , aby mně to přinutilo vstát , vzít klíče , rozsvítit dost hlučné světlo na chodbě sejít po vrzavých schodech , odemknout hlavní dveře a pustit kočku ven .
Dej mi pokoj potvoro , pustím tě až ráno , otočila jsem se na druhý bok a dělala jsem že spím .
Týna po nějaké době přestala chodit sem a tam jako lev v kleci . Konečně se uklidnila , pomyslela jsem si , když v tom jsem v polospánku , uslyšela velmi tlumené - BUCH .
Doprčic , co ta potvora zase vzteky schodila . Měla ( a má stále ) blbý zlozvyk udělat něco , co nesmí , pokud není po jejím .
Vstala jsem , rozsvítila jsem v předsíni a šla se podívat , co zase vyvedla .
Nikde nic , vše bylo na svém místě . Jen Týna nebyla k nalezení .
Nakoukla jsem i do její oblíbené skrýše . Nebyla tam .
Napadla mě neskutečná myšlenka . Nevyskočila otevřeným oknem ven ?
Ale z takové výšky , to snad si netroufne ani kočka .
Prolezla jsem ještě jednou celý byt , prohledala všechny kouty , kočka nikde .
Podívala jsem se i otevřeným oknem na chodník . Nic .
To přeci není možný .
Vzala jsem klíče , rozsvítila jsem dost hlučné světlo na chodbě a po vrzavých schodech jsem sešla dolů k domovním dveřím . Doufala jsem , že při tom nevzbudím nikoho ze sousedů .
Odemkla jsem tak potichu , jak jsem jen dokázala a za dveřmi ...

Za dveřmi seděla Týna , tvářila se přiblble a nechala se ochotně vzít do náruče a odnést domů .
Vzala jsem si ji do postele a nejdřív jsem jí prohmatala všechny končetiny a břicho , jestli nemá nic zlomeného , nebo jí netvrdne břicho , kvůli vnitřnímu krvácení .
Zdálo se , že je v pořádku . Nechala jsem ji ležet v mé posteli a doufala , že si nic neudělala .
Druhý den jsem ji vzala na veterinu , ale ani lékař na ní neshledal žádné známky úrazu .
Chodila jen dva dny jako ožralá a trochu jí to táhlo do strany . Asi si přivodila otřes mozku , který se ovšem na rentgenu nepozná . Jinak ten skok , či pád z okna přežila bez úhony .
Jen dodnes nevím , zda chtěla tak moc ven , že prostě skočila a nebo si jen chtěla sednout na okenní parapet , špatně si vyměřila skok a uklouzly jí nohy .


Život druhý :
Byl dost studený a mokrý listopad a naše Týna si vzpomněla , že chce jít ven . Trochu jsem se podivila , protože v mokru a zimě ven nikdy nechtěla ale pustila jsem jí . Stejně za chvilku přijde , pomyslela jsem si . Vleze jí do kožichu zima a mokro a bude doma na to šup .
Ale nebyla . A nepřišla ani do večera . To bylo divné . Ještě než jsem šla spát , tak jsem se šla podívat , jestli nesedí dole u dveří . Neseděla . Zavolala jsem jí a myslela , že vyleze z křoví , jak často dělávala .
Neslyšela , nebo nechtěla slyšet .
Šla jsem spát . I v noci jsem se probudila a šla se podívat , jestli náhodou nechce jít z toulky domů .
Ale nepřišla . Ani druhý den , ani třetí .
To už bylo na pováženou . Tak dlouho se netoulala ani v létě .
Ještě několik dní jsem ji občas zavolala a doufala , že odněkud vyleze . Dokonce se mi zdálo , že odněkud slyším slaboučké - mňauuu . Ale nevěděla jsem odkud to je a bylo to tak slaboučké , že jsem to přičítala své touze , aby to byla pravda.
Po týdnu už jsem se smířila s tím , že už asi Týnu někdo přejel , nebo že prostě někam zmizela .
Zlikvidovala jsem její WC písek a granule a konzervy dala kamarádovi pro jeho kočky . Holkám jsem řekla , že se Týna asi ztratila a že už domů nepřijde . Obrečely jsme ji všechny .
Po dalším týdnu jsme se chystali jít všichni na nákup do Hypernovy , která je až na okraji Liberce a znamenalo to velký nákup a tedy taťku s sebou , aby nám s tím pomohl .
Ještě jsem jsem něco dovářela a trochu jsem se opozdila . Všichni už čekali venku . Najednou přilítly holky jako velká voda a mami , mami , já vím kde je Týna . , my ji viděly , ale ona nemůže ven .
Vypla jsem sporák , stejně už to bylo hotovo, vlítla jsem do bot a brala schody po dvou .
A skutečně . Týna byla v protějším domě . Předělávali tam sklep a nechali otevřené okýnlo . Týna , koza zvědavá , tam vlezla a už se nedostala ven , protože okno brzy zavřeli , aby jim tam netáhlo .
Co tam jedla a pila nevím , ale asi tam nějaká voda byla , jinak by tak dlouho nepřežila .
Asi už z posledních sil se vyškrábala šachtou pro plyn , držela se těsně u pootevřeného okýnka a zoufala mňoukala . Vytáhli jsme jí ven . Byla celá od pavučin a strašně hubená .
Teď už jsem věděla , že to skoro neslyšné mňoukání , nebylo jen výmyslem mé bujné fantazie , ale že chudák slyšela , že ji volám a chtěla na sebe upozornit .
Vzala jsem ji domů , vykoupala ji ( poprvé a naposledy u koupání držela ) , dala jí do misky trochu právě uvařeného masa a vodu . Zhltala ve chvilce obojí , stulila se v křesle do klubíčka a usnula .
Do Hypernovy jsme šli se značným zpožděním a koupili jí tam nový WC písek , misky a vše co taková toulavá číča potřebuje ke svému spokojenému kočičímu životu .

Od té doby už se nikdy netoulala , ani se nesnažila skákat z okna .
Když šla ven , vždycky se držela u domu nebo v jeho nejbližším okolí a i zde v Chrastavě , kde má úplně jiné možnosti vycházek se drží jen tak daleko , že vidí na dům . Ale dnes už je to stará kočičí dáma , tak se chodí většinou jen vyhřívat na sluníčko na chodník , nebo na svůj oblíbený kámen .