Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Srpen 2012

Autobusové hlášky

31. srpna 2012 v 21:08 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Tak zas frčím na noční .
Venku leje a nudí mně pozorovat krajinu jednak notoricky známou , jednak za hustou záclonou deště a tak se rozhlížím kolem sebe . Řidiče neznám , buď je nový nebo jezdí jinou trasu . Autobus je polepený nejrůznějšími nálepkami a nápisy .
Zkusím citovat :
- Otři nožku o rohožku ! - Zní to něžně a prosebně ale zároveň je to příkaz.

- Lyže nedávejte do sítí nad sedadly ! - V končícím létě to zní trochu jako špatný vtip .

- Připravte si drobné a zřetelně nahlašte cílovou stanici , nárok na slevu hlaste předem a prokazujte se jen platným průkazem na slevu . - Asi mají řidiči špatné zkušenosti . Cestující platí velkými bankovkami , oni musí vracet a študáci často huhňají a není jim pořádně rozumět.

A nakonec opravdový vtip : Polovina národa vidí budoucnost růžovými brýlemi a ta druhá polovina nemá na drogy peníze .

Takové a různé jiné hlášky jsou vylepené v linkových autobusech v libereckém kraji .
Až pojedu jiným autobusem , zkusím si zapamatovat zase jiné hlášky .

Všude dobře doma nejlépe

28. srpna 2012 v 23:09 | Hanka |  Zpovědnice
Tak už mám sviště zase doma .
Přijeli o den dřív než měli původně přijet , ale v podstatě o nic nepřišli. Měli by odjíždět až zítra dopoledne , takže by je stejně čekala jen večeře , balení a ráno snídaně .
A proč přijeli o den dřív ?
Protože jsem trdlo a špatně jsem si to načasovala a nenapsala si na 29 . srpna volno . Takže jsem nafasovala denní službu a když jsem si svůj omyl uvědomila , bylo pozdě a prohodit to nebylo s kým , protože jsou pořád ještě dovolené .
Tak jsem si myslela , že by mohl pro ně dojet taťka s dědou . Jenže když jsem spočítala celkový dojezdový čas , tak by to taťka nestihnul na odpolední .
Tak co teď , babo raď . Tak jsem vymyslela , že zavolám do ozdravovny a dohodnu se s vrchní sestrou , jestli by tedy děti nemohli vypravit už den předem . Unesli jsme se , že by to bylo schůdnější řešení . Ani děda nic nenamítal .
Tak jsem zavolala a domluvila se .

Dětem jsem napsala ještě poslední dopis , aby vůbec stihnul dojít a rovnou jsem jim napsala , že pojedou domů už v úterý .

Vyjeli jsme z Chrastavy už brzy po obědě , třebaže jsme je měli vyzvednout až kolem 16. hodiny .
Raději trochu dřív , usnesli jsme se s dědou . Někde v serpentinách a vesničkách za Malou Skálou potkáme traktor , tam ho moc rychle předjet nepůjde a už máme problém .
A dobře jsme udělali . Potkali jsme nejen traktor s valníkem , ale i několik autobusů , které vypadaly jako když odjely z muzea .
Přesto jsme přijeli do Pece pod Sněžkou ještě s půlhodinovým předstihem . Děti už čekaly a přivítání odpovídalo třítýdennímu odloučení . Vrhly se na mně , div mně nepovalily . Měla jsem co dělat , abych ten nápor lásky ustála .

Na zpáteční cestě to už tak rychle neodsýpalo . Toník si po cestě četl nějaký komix, a i přes to , že dostal kinedril , tak si " vyrobil " parádní kinetózu Muselo se stavět hned pár kilometrů za Pecí .
Vydýchal se , vzala jsem ho za ruku a šli jsme se podívat k malé chatičce na vršku . Ani jsme tam nedošli , protože Toník na cestě uviděl malou žabku . Chytli jsme jí , že ji ukážeme i Růžence . Když se podívala na žabku taky , pustili jsme ji na svobodu .
Procházka Toníkovi pomohla a mohli jsme jet zase dál .
Druhá zastávka byla na Krkavčí skále za Semilama . Toníka začala honit mlsná . Tak jsme zastavili , děti zbaštily svačinu , dokonce se rozdělily s dědou , který už měl taky hlad a pokračovali , pak už bez přestávky až domů .

Sotva jsme dorazili domů , děti se hned běžely přivítat s kamarádama . Na mně zbylo vybalení tašek . To bylo ovšem velice jednoduché . Vysypala jsem všechny věci na jednu hromadu , vybrala z té haldy pláštěnky a jiné věci , kterým by praní moc dobře neudělalo a zbytek jsem bez přebírání , co je čisté a co ne , odnesla rovnou do koše na prádlo .
Děcka přiběhly z venku a hned mi začaly ukazovat , co všechno si přivezly domů . V okamžiku byla doma spoušť jako po zemetřesení .
Rozkramařený to měli za vteřinku , ale uklízeli to dvě hodiny .
Toník " padl za vlast " kupodivu dřív než Růža . Růženka chtěla počkat na taťku až přijde z odpolední , ale taky to nevydržela . Usnula pár minut před tím , než přišel .

Akce a reakce

28. srpna 2012 v 0:49 | Hanka |  Zpovědnice
Po přečtení posledního článku u Apokalipsíka ( mám ho v oblíbených , u kterého jsem mimochodem moooc nasmála ) , mně napadlo že se mi podobným způsobem jako on podařilo vyvést z míry jednoho nejmenovaného lékaře . Dnes už to mohu uveřejnit , protože už nežije a oba jsme se nakonec pobavili .

Je to už nějaký ten rok zpátky , to jsem ještě neměla dvojčata a ani se na nich nepracovalo , jsem sloužila mimo jiné i na LDN . Často s námi sloužil jeden lékař .
Byl to takový ten lékař staré školy, se specializací na kožní lékařství , co dokázal všechno , od porodu , přes operaci žlučníku či slepého střeva až po dětskou pohotovost , kterou taky občas sloužíval . Přitom to ještě nebyl žádný stařec . Lehce nad horní hranicí středního věku , ale do věku seniorského mu taky ještě dost let chybělo .
Byl docela na ženský ( upřímně řečeno , nevím co na něm viděly ) , kouřil jak fabrika a alkohol mu taky nebyl tak úplně cizí .
Ale do práce , či služby nikdy nepřišel pod parou .
A byla s ním i docela legrace , často jsme se navzájem všelijak vyváděli z míry najrůznějšími způsoby .

Jednou jsme ale všechny sestry chytly od pacienta svrab . S tím měl ale málokdo zkušenosti ( taky kdo by se s tím chlubil , že ) .
Ale zaměstnavatel s tím nechtěl nic mít a jako chorobu z povolání nám to neuznali . Mohla jsem tvrdit , že to je svrab jak jsem chtěla ( potvrdili mi to tři lékaři nezávisle ne sobě - ale nebyli zaměstnanci nemocnice ) , bylo mi to houby platný .
A tady mně můj známý lékař poprvé zklamal . Jako jeden z členů komise , která hodnotila co je choroba z povolání a co ne . Tvrdil , že moje svědící vyrážka mezi prsty a viditelné chodbičky zákožky svrabové není svrab chycený od pacienta , ale prachobyčejná alergie na prací prášek .
Hádala jsem s ním .
Říkám , doktore jaktěživo jsem neměla alergii na prací prášek , 20 let peru ve stejném prášku a na vůbec žádné alergie jsem nikdy netrpěla a netrpím , tohle vykládejte holubům .
Utřel mně slovy , že alergie se může projevit kdykoliv v průběhu života a vůbec dřív jste taky byla panna a už nejste .
!!!!
No tohle to je ale drzost , urazila jsem se . A takhle před celou komisí .
Počkej , já ti dám , když sis chlapče takhle pěkně naběhl na tu pomyslnou kudlu , tak já s ní ještě trhnu , pomyslela jsem si . On totiž nevěděl , kdy jsem se narodila .

Ušklíbla jsem se a říkám . A tedˇvám doktore něco řeknu . Budete se divit , ale já panna jsem a budu až do smrti i kdybych měla 10 dětí .
Zatvářil se nechápavě .

No , víte já se narodila ve znamení PANNY .
Otočila jsem se na podpadku a hrdě odkráčela středem .

Koukal jak péro z gauče , ale stejně mi to bylo houby platný , náhrady za nemoc z povolání jsme se stejně nikdy nedočkaly .

Až po letech se mi přiznal , že o té záležitosti se svrabem dobře věděli , ale měli nakázáno , neuznat to . A představení se musejí poslouchat .
Omluvila jsem se mu za tu dávnou odpověď přede všema a dočkala se otcovského políbení na tvář .

Co všechno je možné

25. srpna 2012 v 22:45 | Hanka |  Zpovědnice
Na tenhle článek mně přivedla Šárka ( Šavrda ) když psala k Verče komentář o pizze .
Prý u nich dělají pizzu s lentilkama a rybičkama . BBRR .
Světe div se , ještě nikdo je nežaloval za zkažený žaludek . Buď si ji nikdo nekoupil ( a tudíž mu nebylo špatně ) , nebo nikoho nenapadlo to udělat .
Kdysi jsem četla jaké absurdní soudní spory se občas vedou v Americe .
A kupodivu , tam je nikdo za absurdní nepovažuje , dokonce prý navrhovatel ( žalobník Smějící se ) spor vyhrál .

U nás se to stát nemůže , protože by to normálního člověka nenapadlo a taky kdo má dnes tolik času a peněz aby vedl dlouhé, drahé a hlavně zbytečné soudní spory .
Ale v USA je možné vše , je to přece země ( skoro ) neomezených možností .

A co třeba šlo ?
Soudní spor č. 1
Tak například jedna chovatelka drahé výstavní kočky žalovala výrobce jedné značky mikrovlnky , že v návodu není napsáno , že výrobek není určen k sušení zvířat .
Ona totiž svou číču před výstavou vykoupala a protože kočička špatně snášela fénování , dala ji vysušit do mikrovlnné trouby v domnění , že svého miláčka nebude tolik stresovat a celý proces urychlí .
Kočka samozřejmě sušení nepřežila , navíc zničila mikrovlnku a majitelka dostala hysterický záchvat a podala žalobu k soudu . Kupodivu paní soud vyhrála a firma musela chovatelce vyplatit náhradu škody .
No , napadlo by vás sušit zvíře v mikrovlnce ?

Soudní spor č. 2
Jeden muž žaloval firmu provozující fast food , že není nikde uvedeno , že časté pojídání hamburgerů a pití přeslazených nápojů vede k poškození zdraví a vyčítal svou monstrózní obezitu provozovně , kde téměř denně stravoval po celých dlouhých 20 let . Samozřejmě , že si kromě obezity " vyrobil " i cukrovku , vysoký krevní tlak a následně infarkt , žaludeční vředy a jiné civilizační choroby .
Ale nevěděl , že všechny tyto choroby jsou z nevhodného stravování .Překvapený
A co myslíte , vyhrál soudní spor ?
Vyhrál . A firma mu musela na své náklady zajistit specialistu na zdravou výživu a lázně .

Soudní spor č. 3
Jeden muž žaloval prodejnu sportovní a trekové obuvi po neúspěšné reklamaci obuvi z důvodu poškození podlahové krytiny v luxusní restauraci podrážkami bot , protože v návodu k použití není uvedeno , že se nejedná o boty vhodné do společnosti . Boty byly určené do vysokohorského terénu , měly hrubou podrážku s ostřejšími hroty , aby v horách neklouzaly a zmíněný muž si je vzal na sebe už předem , protože hned po luxusní párty v nejlepším podniku ve městě , odjížděl na vysokohorskou výpravu , tak aby se nemusel přezouvat .
No napadlo by vás vzít si ke kvádru pohory ?
A aby byl absurdistán dovršen i tento muž soudní spor vyhrál a prodejna musela zaplatit položení nové podlahové krytiny ve zmíněné restauraci .

Tak co si o tom myslíte ?
A fakt jsem si to nevymyslela i když to tak možná vypadá .

Chudí rytíři

23. srpna 2012 v 22:22 | Hanka |  Recepty
Při minulém receptu na Chuďasovy řízky někdo v komentáři poznamenal , že by se to dalo nazvat Chudí rytíři .
Nevím , zda ten někdo četl odpověď , ale Chudí rytíři je naprosto jiný recept a možná někoho překvapím , ale on opravdu existuje a je to dokonce moc dobrá svačina , nebo rychlé a levné pohoštění třeba pro dětské návštěvníky .

Na chudé rytíře potřebujeme :
1 veku
skořicový cukr
1 - 2 vejce
trochu mléka
kompot podle chuti ( nejlepší jsou broskve nebo ananas )
ušlehaná šlehačka
lístky máty nebo meduňky na ozdobu ( nemusí být )

Veku nakrájíme na plátky , nebo koupíme krájenou , do každého plátku veky vetřeme skořicový cukr po obou stranách , vejce si rozšleháme s trochou mléka a poskořicované plátky veky rychle namočíme v rozšlehaném vejci ( pozor , nesmí se rozmočit ) a prudce smažíme v rozpáleném oleji . Pořádně hlídáme , jde to rychle a veka se nesmí připálit , je potom hořká . Osmažené plátky veky rozdělíme na talířky , poklademe kompotem a dozdobíme šlehačkou a lístky máty nebo meduňky . Šťávu z kompotu použijeme na polití plátlů veky , nejsou potom tolik suché a křupavá kůrka v kombinaci s lehce rozmočenou střídkou ve šťávě je moc dobrá .
MÁTE - LI VÍCE STRÁVNÍKŮ , KUPTE VEKY DVĚ , NEBO NA VÁS NEZBYDE .

Tak nějak na měkko

23. srpna 2012 v 16:07 | Hanka |  Zpovědnice
Je teplé odpoledne pozdního léta , dopíjím odpolední kávu a strááášně se mi nechce nic dělat , přesto že vím , že na mě kývá z každého kouta nějaká ta práce .
Ale mně se nic nechce dělat . Jsem podivně na měkko , každá blbina , která mě jindy nechává zcela chladnou , mi vhání slzy do očí .
Nemám moc ráda tyto stavy a tak ty pálící oči raději přičítám před chvílí dovařenému guláši .
Jsem v podstatě sama doma , taťka si dává popracovního šlofíka , takže mně neruší mluvením a kočka Týna někde randí s kocourama nebo se rozvaluje na zápraží .
Tak od počítače občas mrknu z okna .
Na pravé straně se však moc pěkný pohled z okna nenaskýtá .
Na nízkých skříňkách si to trůní kytky , které přímo žadoní o zalití a odpolední sluníčko svítí přímo do neumytého okna , které ovšem umýt nemůžu , protože bych musela přestavět pokoje , abych se k němu dostala . Ani za oknem není nic moc výhled .
Koukám na cihlovou napůl rozbořenou zeď , která stojí jen silou vůle , protože jí předloňská povodeň dala co proto , naše oprýskaná zeď přístavku a okap mířící přímo do septiku . Za cihlovou zdí sousedovic dům s malým balkonkem v prvním patře .
To z okna na levé straně je výhled o něco lepší .
Tudy koukám do zahrady , na napůl vyschlou řeku , která před dvěma lety způsobila takovou spoušť a do protějšího parku s roubenkou , která se jmenuje Führichův dům .
Na zahradě se suší prádlo a na spodní zahradě ( která sice není naše , ale my se o ní tak trochu staráme ) dozrávají jablíčka . Čerstvě posekaná tráva dává znát , že se o zahradu v rámci možností snažíme starat .
Před sebou mám na stole v igelitovém pytlíku vlnu , která mi připomíná , že mám hodně co dohánět , protože jsem si rozdělala více věcí najednou a nějak to nestíhám dodělat .
Dětem , které se příští týden vrací z ozdravovny domů , jsem slíbila dodělat spoustu věcí , ale opět zjišťuju , že jsem nějak ve skluzu . Snad mi prominou , že to ještě není hotové . Tři týdny tak rychle utekly , že jsem se ani nestačila cítit nějak sama , nebo opuštěná celým světem .
Já vůbec jsem ráda sama . Nevadí mi ticho a klid maloměsta má na mě spíš pozitivní vliv .
Nikdy jsem netoužila bydlet v velkém a rušném městě , ač jsem se ve městě narodila a téměř celý svůj dosavadní život prožila v krajském městě .
Můj ideál života je spíš na samotě u lesa , než v centru velkoměsta , jenže problém osamělého života v náruči přírody je v tom , že nemáme auto ( a asi nikdy mít nebudeme ) a nějak se musím dopravovat do zaměstnání a děti do školy .
Své udělala i moje lenost chodit za nákupy do několik kilometrů vzdálené vesnice .
Takže když jsme začali snít svůj sen o vlastním bydlení , bylo malé město v blízkosti města krajského s celkem obstojnou dopravou , vcelku dobré řešení .
Teď už ale opravdu musím jít něco dělat . Srdíčko jsem si vylila a cítím se o něco lépe . Líp se ťuká do klávesnice než hovoří s někým konkrétním . Můžu lépe formulovat své myšlenky . Odjakživa jsem se lépe vyjadřovala písemně , než ústně a ústní zkoušení u tabule bylo vždy pro mně trestem .
Takže všechny mé věrné čtenáře a návštěvníky zdravím a jdu dělat něco užitečnějšího než si veřejně vylévat srdce na sociální síti .
Všem kdo trpělivě dočetli až sem , děkuji za trpělivost .

Chuďasovy řízky

19. srpna 2012 v 20:48 | Hanka |  Recepty
Občas se stává , že máme zrovna hluboko do kapsy , ale rodina chce jíst stále . Nebudeme plýtvat a vyhazovat starší chléb ( neboť na chleba se těžko vydělává Smějící se ) , ale uděláme z něj dobrou a levnou večeři .

Potřebujeme :
sudý počet krajíců chleba ( tenčí plátky )
na kolečka nakrájený měkký salám ( třeba Godhaj )
plátky tvrdého sýra
hořčici
kečup
Vejce , hl. mouka , strouhanka - na trojobal
olej na smažení

Krajíce chleba si sestavíme do dvojic , jeden krajíc namažeme kečupem a druhý hořčicí . Na každý krajíc chleba dáme na kolečka nakrájený salám a na jeden krajíc z dvojice plátkový sýr a přiklopíme druhým krajícem . Každý dvojkrajíc rozřízneme na půl , aby se nám to dobře smažilo a nerozpadalo se to .
Potom obalíme klasicky v trojobalu a smažíme po obou stranách jako řízek .
Podáváme se zeleninovým salátem .
A DOBROU CHUŤ .

Jemný vaječný likér

19. srpna 2012 v 20:31 | Hanka |  Recepty
Tento likér dělávala moje babička hned ve dvou verzích . Jednu pro dospělé ( s alkoholem ) a druhou pro nás děti ( bez alkoholu ) . Měla jednu výhodu , chovala slepice, které ji zásobovaly česrstvými a levnými vejci . Dělávala ho převážně na Vánoce , nebo na Silvestra a my se sestřenicí se o něj praly. Ale ona měla výhodu , bydlela přímo u zdroje .

Tak tedy na likér potřebujeme :
500 g mouč. cukru ( dávám méně , ale kdo má rád hodně sladké , tak může dát celých 500 g ).
8 žloutků
2 balíčky van.cukru
1 1/2 plechovky Tatry ( nebo 1/2l plnotučného mléka , ale Tatra je lepší )
1 1/2 -2 šálky rumu ( pro děti bez alkoholu jen dát více mléka )
Množství alkoholu lze upravit podle toho , jak hodně chcete mít likér alkoholický .
Vše se dá do mixéru a asi 5 min. mixujeme . Potom nalijeme do čisté ( nejlépe skleněné ) lahve a dáme dobře vychladit . Do lahve s likérem můžeme přidat vanilkový lusk .

Dělala jsem ho několikrát , přesně podle tohoto ( babiččina ) receptu , přesto se mi nikdy nepodařilo udělat ho přesně takový jako ho mívala ona . A nebo se mi změnily chutě .

Stránky z historie Liberce - soumrak bohů

19. srpna 2012 v 16:39 | Hanka |  Historie
Tak jsem zase po delší době dostala chuť zabývat se historií . Musela jsem se podívat , kdeže jsme to vlastně skončili .

Zjistila jsem , že pro Liberec nastal soumrak bohů , protože po smrti Albrechta z Valdštejna , který zemřel bez potomků ( jediný jeho syn zemřel ve věku 2 měsíců ) , připadl Frýdlant a Liberec hraběti Matyáši Gallasovi .
Nastiňme si zde stručně jeho životopis .

Matyáš Gallas se narodil 16.9. 1584 v Tridentu . Pocházel ze slavného tyrolského rodu Castelliů z Campa a celý svůj život i kariéru spojil s událostmi třicetileté války .
Sloužil nejprve ve španělském vojsku , potom ve vojsku katolické ligy ( od r. 1618 ) . V r. 1629 vstoupil do císařských služeb , kde postupoval v generálských hodnostech až byl r.1634 jmenován polním maršálkem a velel císařskému vojsku .
Dva roky předtím byl povýšen do hraběcího stavu . Byl i prezidentemdvorní císařské rady .
Bojoval úspěšně , vyhrál několik bitev až do r.1634 . Potom se od něho válečné štěstí odvratilo a ztrácel jedno území za druhým ( ztratil Lotrinsko i Burgunsko ).
Úspěch proti švédskému generálu Banérovi v Pomořansku ( r. 1637 ) byl jeho posledním . Rok na to musel s decimovanou armádou ustoupit až do Čech a vzdal se vojenského velení .
Ještě dvakrát , po těžkých porážkách císařského vojska , převzal nejvyšší velitelskou funkci ( 1643 a 1645 ) ale zase ji po ústupu před generálem Torstenssonem ze severního Německa a po neúspěšné výpravě do Bavorska a Falce složil a krátce na to ve Vídni 25 . 4 . 1647 zemřel .

O svá panství se málo staral , protože byl téměř neustále na válečných výpravách .
Ale přesto propůjčil postřihačům právo založit si vlastní cech a obstaral libereckému soukenickému cechu císařský diplom , který jim umožňoval neomezeně nakupovat vlnu a měli zaručenu volnou dopravu .
Po své smrti zanechal dvě nezletilé děti za něž spravoval majetek hrabě Václav z Waizenhofenu a panský správce rytíř Štěpán Rathmüller z Rathmühllu

Jak měl Liberec ( a celé území patřící Valdštejnovi ) za Valdštejnova života klid od válek , tak si jich již nedlouho po jeho smrti užil měrou vrchovatou .
Přes Liberecko táhly střídavě saské i švédské oddíly a v jejich chování nebylo příliš rozdílů , zda patří ke spřátelené nebo nepřátelské armádě . Následovalo rabování , kontribuce , znásilňování , vybíjení dobytka , vraždy , vypalování osad . Tyto válečné hrůzy trvaly dlouhých devět měsíců . Aby toho nebylo málo , přidal se hned následujícího roku mor , který přinesli do Čech vojáci .
Pod ochranou Švédů se pokusil o návrat na svá panství Kryštof z Redernu . Chvíli se zdálo , že se začalo blýskat na lepší časy , neboť několik přeživších pamětníků si ještě pamatovalo " zlaté časy " vlády Redernů .
Ale Kryštof se dlouho netěšil z návratu na svá panství . Když koncem následujícího měsíce Švédové odtáhli , zdržoval se ještě několik týdnů na Frýdlantě a potom musel definitivně opustit zemi a za necelý rok na to zemřel .

V březnu 1641 dorazily na Liberecko první císařské oddíly , které se neustále obmněňovaly .Liberec , jako pomezní město trpěl z obou stran . Švédové se usadili ve Zhořelci a podnikali odtud dlouhé nájezdy , při nich vyplenili svijanský zámek a zapálili Český Dub . V září r .1642 padl do rukou Švédů i Frýdlant. Když v dubnu r. 1643 táhla švédská vojska přes Zhořelec k českým hranicím , umístil jejich velitel předvoj přímo do Liberce . Libereckým sládkům přikázal , aby navařili hodně piva a zásobovali jím jeho markytány . Hlavní voje dorazily do Liberce 24.4. a zdržely se tři dny . Aby město nebylo vyrabováno a zapáleno zaplatilo 3 590 zlatých . Ale k rabování přes všechny sliby přece jen došlo . Výpalné musel složit Liberec nejrůznějším vojskům ještě dvakrát .
Švédy vytlačil za hranice až majitel zdejšího panství hrabě Gallas a v lednu r. 1644 přesídlil s celým dvorem do Liberce .
Na uvítanou dostal od libereckých měšťanů krávu , vykrmenou ovci , tele , 12 slepic, jednoho kapouna a 2 vědra vína .

Gallas si v Liberci krátce odpočinul a potom nařídil měsťanům utvořit domobranu , kterou tvořilo 235 bojeschopných mužů rozdělených do čtyř stráží .

R. 1644 přinesl úlevu od vojenských strastí , ale už rok následující byl ve znamení návratu Švédů , kteří ovládli celé severní Německo a horní Lužici . A protože to je z Liberce do Lužice jen skok , obávali se liberečtí opětovného vpádu Švédů .
Na kostelní věži se střídaly hlídky , aby včas upozornily na blížící se nebezpečí . Na Strážním vrchu nad Vratislavicemi ( dnes čtvrť Liberce ) byly instalovány kovové tyče , na které se mělo tlouci při případném nebezpečí .
Mnoho obyvatel uprchlo do lesů , cenné věci byly zakopávány .
Švédové postupovali proti proudu Nisy . Grabštejnská posádka se jim vzdala, Chrastava byla vypleněna . Do Liberce dorazili Švédové v den výročního trhu ( 11.9 ) . Považovali Liberec za nepřátelské město a podle toho se i chovali . Kdo neuprchl včas , toho zbili , zabili nebo znásilnili , domy vyplenili a nakonec celé město zapálili .
Grabštejn zůstal až do konce třicetileté války obsazen švédskou posádkou , která podnikala loupežné výpravy čím víc do kraje , protože okolí hradu už jim nemělo co nabídnout . Zanedlouho obsadili Švédi i frýdlantský hrad a ten už zůstal v jejich držení až do konce třicetileté války .
Vyčerpaní obyvatelé halasně přivítali vestfálský mír ( 24.10.1648 ) , který ukončil zatím nejničivější evropskou válku , ale Liberecku příliš klidu nepřinesl .
Švédské oddíly nikterak nehodlali opustit zemi , dokud nedostanou dostatečnou peněžitou náhradu . Během listopadu a prosince nebylo dne , aby přes Liberec či jeho okolí netáhlo vojsko některé z válčících stran .
Poslední velký pluk protáhl Libercem ještě v říjnu následujícího roku a menší skupinky vojáků tudy procházely ještě v listopadu .
Frýdlanský hrad byl předán gallasovskému správci Rathmühlerovi až 7.10.1650 .

Výsledek dlouhé pustošivé války , která Habsburkům nepřinesla kýžené ovládnutí Evropy , byl strašlivý .
Celý kraj byl zpustošen , počet obyvatel klesl na třetinu , stát bez poškození zůstal pouze každý šestnáctý dům .

Jak vidno , historie je jeden dlouhý krvavý román a závěr třicetileté války byl pro liberecko ( a všechny postižené země též ) zničující . Přesto se život nezastavil a šel dál svým tempem .
Po třicetileté válce se měl Liberec a okolí poněkud lépe ( i když byly roky , kdy to zase nestálo za nic ) až do začátku 30 - cátých let 20. stol. ) , kdy se začal rozmáhat fašismus a Liberec jako vícenéně německé město v tom nebyl vyjímkou .

Zde to bude bez fotek , neboť kniha k této kapitole žádnou nenabízí . V kapitole příští si odpočineme od válek a podíváme se na to jakými profesemi se zabývali obyvetelé tehdejšího Liberce v druhé polovině 17.stol .

Jak taťka s Věrkou honili uprchlíka

17. srpna 2012 v 23:26 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Při občasných debatách s holkama v práci jsme taky tuhle narazily na téma zvířata .
Snad každá má ( nebo aspoň měla ) doma nějakého domácího mazlíčka .
My samosebou také .
Naší Týně je už 13 let a tudíž pamatuje téměř všechny , které kdy prošli naší domácností . Ale nikdy z nich nebyla příliš nadšená , by dokonce by se dalo říci , že dělala vše proto aby se jich zbavila .
Kotě - nalezence , kterého jsme se ujali v domění , že si budou s Týnou hrát jsme po týdnu museli věnovat kamarádovi , protože ho pronásledovala tak důkladně , že se nemohlo ani v klidu vyspat a v noci tajně žralo zbytky , které nechala Týna v misce .
U klece s křečky seděla a číhala a když vylezli se snažila dostat se do klece .
Když u níás byla nějaký čas teta , když jí předělávali kompletně koupelnu , tak si vzala s sebou svého psa a andulku .
Psa se Týna snažila vystrnadit usilovným syčením a kočičími nadávkami a kydž se jí to nepovedlo , tak uraženě zalezla do svého úkrytu a tam celou dobu trucovala .
Anduláka Pepu jsme postavili na vysokou lednici , aby k němu nemohla kočka . Co se jednou nestalo . Týna vyskočila až na lednici a milého Pepu málem sežrala .

Ale o Týně dnes psát nechci .

Mívali jsme ( tedy holky měly ) křečky . Jednoho klasického , zlatého , který umřel stářím , ve věku asi 3 1/2 roku a po ně, dva džungeráky - sourozence , kteří však bohužel skončili neslavně - v kočičím žaludku .

Jeden z džungeráků měl velice toulavou povahu . Jak se pokaždé dostal z klece , to nikdo neví . Byla to klec specielně určená pro malé hlodavce .
Křeček utekl celkem dvakrát .
Když utekl poprvé tak měl ještě vcelku štěstí .
Věrka mi vyprávěla , jak to celé bylo .
Měla jsem noční ( to jsem ještě dělala na LDN ) a ráno mi bylo divný , že je kočka zamknutá v koupelně .
Když přišly holky odpoledne ze školy domů , Věrka mi řekla , jak večer s tátou honili džungeráka .

Holky už byly v posteli , když tu najednou volá taťka Věrku , ať honem zavře kočku do koupelny . Když se tak stalo , šla se podívat , proč je vlastně tolik povyku . Taťka klečel u obývákové stěny , šťoural se za ní pravítkem a nadával jak špaček .
Na otázku , co tam provádí , řekl , že křeček utekl z klece a když ho chtěl chytit , zaběhl za almaru a že se ho pokouší dostat ven . A tak , když už byla Věrka vzhůru se o to pokoušeli oba .
Snažili se ho dostat ven nejrůznějšími způsoby . Např. silným foukáním , děláním rámusu , nebo pošťuchování pravítkem . Nic z toho nebylo dostatečně účinné , aby to vypudilo křečka z jeho bezpečné skrýše .
Když už ho tam chtěli nechat , celí zoufalí , co tomu řeknu až přijdu domů ( mobily tenkrát ještě nebyly , aby mi zavolali co se vlastně stalo - teda možná že byly , ale já ho ještě neměla ) , napadlo Věrku , že křečci milují piškoty a mléko .
Spásný nápad . Věrka hned běžela pro piškot a na víčko od zavařovačky nalila trošku mléka .
A světe div se .Netrvalo ani pět minut a milý tulák ucítil svou oblíbenou pochoutku . Zapomněl na všechnu opatrnost a šel za svým mlsným jazýčkem . Hned po něm skočili a dopravili i s piškotem zpátky za mříže .
Jenže když bylo po honičce , na milou kočku zapomněli oba .

V kolik jsi šla zpát ? zeptala jsem se , když Věrka své vyprávění skončila .
Asi ve čtvrt na jedenáct .
Pááááni a jak jsi ráno vstávala , nezaspaly jste ?
Tvrdila , že ne .