Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Říjen 2012

Jak to bylo s pekárnou na jablíčko

29. října 2012 v 21:41 | Hanka |  Zpovědnice
Teď jsem akorát " vrátila " od Marušky -Fukčarinky. Píše o tom jak si rozpéká v pekárně jablíčko a jak úžasně to voní.
Má pravdu , opravdu to úžasně voní a ještě úžasněji chutná. A mně okamžitě napadlo , že pekárnu máme také a že má dokonce i svůj příběh.
Takže Maruško , díky za námět.

Loni před Vánoci jsem v jednom stánku s keramikou narazila na pekárnu na jablíčka a hned jsem měla jasno o dárku pro naši Věrku. Miluje takové věci.
Jenže jsem neměla u sebe požadované čtyři stovky. A už ani čas. Za 15 minut mi jel autobus a už jsem neměla čas vracet se k bankomatu a zase zpátky. A kartu tam nebrali. Tak jsem nákup pekárny odložila až na příští cestu do Liberce.
Jenže když jsem příště navštívila stejný stánek , zjistila jsem , že pekárnu už nemají. Zeptala jsem starší příjemné paní , zda nemá jinou pekárnu. Říkala , že momentálně nemá , že měli jen jednu a tu dnes ráno paní šéfová poslala nějakému známému. Že to málokdo zná a tak je mají na objednávky. Dobrá , tak jsem ji tedy objednala. Paní řekla , že zavolá paní šéfové , aby jí objednala, že to je ruční výroba dělaná na objednávku. A že se mám zeptat za tři dny.
Tak jsem tedy po noční oželela svůj obvyklý spoj a šla se informovat na moji pekárnu. Byla tam jiná paní , mladá ale stejně příjemná jako ta předchozí. Hledala v záznamech a řekla , že tady nic nemá. Že paní šéfová je v zahraničí a vrátí se až za další dva dny. Nechala jsem tedy na sebe kontakt a řekla , že až bude pekárna k odebrání , aby mi dali vědět.
Čekala jsem další týden , než se mi paní šéfová ozvala , že mám pekárnu připravenou.
Hned druhý jsem běžela do stánku s keramikou a opravdu jsem měla pekárnu připravenou k odebrání.

Pečlivě zabalenou pekárnu jsem tedy strčila do igelitky a protože jsem na autobus měla ještě dost času , mazala jsem ještě do Tesca na nákup.
Ale kéž bych raději zlámala obě nohy.

Předtavte si předvánoční Tesco. Všude plno lidí s velkými vozíky , regály narvané k prasknutí , všude nemožně třpytivé řetězy a nad tím vším se vznáší gigantický Santa se svým sobím spřežením . A aby té Ameriky nebylo málo , z reprodukroru se linou tóny Rolniček v americkém podání.
Protočila jsem panenky - copak jsme v Americe? Copak aranžéři neumí udělat vkusnější výzdobu než tuhle kýčovitou hrůzu?
Znechuceně se prodírám uličkami. Nakoupila jsem potřebné a raději budu mrznout na zastávce než tohle. Jdu k pokladnám.
Najednou se přede mnou objeví velmi korpulentní důchodkyně a jako tank se řítí v protisměru.
Sotva jsem uhnula , aby mně nepřeválcovala.
Nejsem zrovna párátko a když je potřeba tak mám i dost prořízlou papulu , ale občas je třeba ustoupit před přesilou.
Přimáčkla mně k regálu se zeleninou. To by mi tolik nevadilo , ale klepla jsem s igelitkou s pekárnou o regál a zaznělo to nějak divně. Probůh , snad se nerozbila!!!
Honem k pokladně a pryč.
Za pokladnami nebyl nátřesk o nic menší. Vybrala jsem si klidnější kout a zjistila jak se věci mají.
Bohužel moje podezření se potvrdilo.
Spodní miska pekárny byla na kusy.
Proklela jsem tu tlustou bábu nejhoršími kletbami , které znám.
Nicméně situaci bylo třeba řešit.

Někdo mi poradil , že se keramika dá slepit tavnou pistolí. Dobrá zkusím , mohlo by to držet a mohlo by to i do budoucna vydržet žár svíčky.
Tak jsem to hned druhý den zkusila , abych zjistila , že tudy cesta nevede. Vůbec to nešlo . Tak jsem tavnou pistoli mrskla zpátky do krabice a sáhla po ovědčeném lepidle Herkules.
Stálo to tedy mnoho trpělivosti , jednotlivé střepy se musely dost dlouho držet než lepidlo zaschlo , ale nakonec se to podařilo.
Při lepení mě napadlo s ironií sobě vlastní , že Věrce dám pekárnu v tom stavu v jakém je , ať si ji slepí tak , jako lepí v laborce starověké hrnce a balíček pojmenuju " dárek pro archeologa " - to totiž studuje, ale nakonec mi to připadlo přece jen blbý.
Pekárna se mi podařila nakonec slepit , Věrce jsem přiznala barvu a dostala ji už před Vánocema.
Dorazila mně odpovědí , že by jí ty střepy nevadily a ještě mi vytkla chyby , které jsem při lepení udělala.
Doprčic , pro dobrotu na žebrotu.

Ale pekárna fungovala a funguje dodnes ,přestože při bližším pohledu jsou vidět její " válečné zranění ".

Tak to je příběh naší pekárny na jablíčko.

Sněhové zpravodajství z právě uplynulého víkendu

28. října 2012 v 23:08 | Hanka |  Zpovědnice
Tak právě skončil poslední říjnový víkend.
Před týdnem jsme ještě seděli u posledního letošního táboráčku a pekli buřtíky a než se sešel týden s týdnem , skočili jsme rovnýma nohama do zimy. Pravda, trochu předčasně a budeme doufat , že nám aspoň trochu prosluněný podzim ještě úplně neskončil a nepředal předčasně vládu Ledové královně.
Ještě před týdnem nikdo nevěřil , že od středních poloh bude sněžit a mrznout a ejhle ono sněží nejen v polohách středních , ale i v nížinách, kde často neznají sníh ani v lednu.

Minulý článek jsem končila tímhle ilustračním obrázkem:


Jenže jak jsem zjistila hned druhý den, tudíž v sobotu , tak zase tak moc ilustrační nebyl.
Z pátka na sobotu celou noc sněžilo a ráno to vypadalo takhle:



Na fotkách to moc vidět není , ale sněžilo dál a foukal vítr , který vytvářel úplné záclony bílé mlhy. Přes den nemrzlo , ale v noci zřejmě ano.
Celý den bylo velice nevlídně a tak děti ani neměly zájem courat venku.

Když jsem šla večer do práce , tak jsem neodolala a ještě jsem udělala pár zasněžených fotek.
Bylo to ještě úpřed změnou času , takže po páté hodině bylo ještě docela vidět.
Je to zvláštní pocit . Na stromech je ještě plno zlatého listí , kvetou ještě poslední odolné květy a najednou to zasype sníh.


Tady mně zaujal ten strom , který ze sebe setřásl sníh a zlatavou hlavou dává jasně najevo , že na zimu je ještě čas, že teď je u vlády měsíček Říjen.


Zlaté stromořadí jen o kousek dál a v pozadí budova chrastavského nádraží.

V noci sice přestalo chumelit , ale zato přituhlo. Ale protože se utišil i vítr , zima nezdála tak strašná.
Když jsem ráno dorazila domů , moje zahrada vypadala takhle:




Děti byly nadšené , že sníh vydržel a hned že půjdou zkusit , zda jdou stavět sněhuláci.


Byli ze sněhu nadšené , já už méně.


Rošťák Tonda se po mně snaží hodit kouli. Jenže se nějak netrefil a koule se rozplácla o dům.


Možná , že ti sněhuláci přece jen nakonec půjdou udělat!

Nečekala jsem až toho sněhuláka postaví a zalezla jsem do postele. Ani nevím , kdy přišli domů.
Myslím , že byli rádi , že si vyběhli užít první sníh , protože odpoledne vypadala zahrada takhle:



Tak jsem jen zvědavá , co přinese ten víkend příští.

První poslové zimy

26. října 2012 v 23:14 | Hanka |  Zpovědnice
Tak se rosničky přece jen nespletly.
Už týden meteorologové straší se sněhem a dokonce s mrazy.
Ale myslím , že jim to málokdo věřil.
Já taky moc ne. Hlásili , že v noci ze čtvrtka na pátek přijde silná studená fronta , která ukončí inverzní ráz počasí , přinese zpočátku vyjasnění až na polojasno , ale během dne opět přibývání oblačnosti až na zataženo s přeháňkami , od středních poloh sněhovými.
Bum , to se povedlo. Takhle týden dopředu hlásit sníh dokonce už od středních poloh. HA , HA.
Myslím , že tohle nebo něco podobného si myslelo spousta lidí ( aspoň co jsem slyšela ).

Jenže ouha , předpověď se opravdu vyplnila do posledního puntíku.

V noci se opravdu citelně ochladilo , ráno u nás byly pouhé 2 st. Obloha se vyjasnila a vykouklo po dlouhých , zamračených třech dnech zase sluníčko. Teploměr rázem povyskočil o další 3 stupně.
Jenže už brzy odpoledne se začaly stahovat těžké a hrozivé mraky. Při odpolední kávě jsem zaregistrovala několik neposedných sněhových vloček.
Děěětííí sněěžííí !!!
Jééé, udělaly.
Už budou Vánoce , jak sněží , tak už budou brzo , volal natěšený Tonda.
ZamračenýZamračenýZamračený Protáhla jsem obličej úplně stejně jako tenhle smajlík-mračoun.
Ne , že bych neměla ráda Vánoce , ale ten kolotoč kolem Vánoc a dohadování se s kolegyněma o vánoční a silvestrovské služby , tak to bych si klidně odpustila a vychutnala si pouze tu krásnou atmosféru.

Opravdu spadlo pár vloček , ale ani nezůstaly ležet , hned to tálo a zbyly z nich jen křišťálové korálky na trávě. Ale už to byly přece jen první poslové zimy.
Kdo ví jaká bude letošní zima? Někdo říká , že bude krutá a odhaduje to podle toho , že kočky hodně žerou.
Pokud bych to měla posuzovat podle žravosti naší Týny , tak by zima ( a pořádná ) musela být celý rok. Protože jí chutná a nejraději by se krmila od rána do večera.
Tak se necháme překvapit , s čím se svatý Petr vytasí. A pokud bych si mohla vybrat , tak bych prosila zimu spíš mírnější s teplotami tak kolem -5 st. přes den , trochu sněhu , hlavně přes Vánoce a prázdniny. Občas by se mohlo trochu sněhu přisypat , aby ta bílá nádhera vydržela pěkně kyprá a potom zase trochu bledého zimního sluníčka , aby se sníh jiskřil a vynikla tak něžná ( i když trochu studená ) krása zimní krajiny.

Takže na závěr , páni meteorologové a paní meteoroložky klaním se před vámi . Týden dopředu předpovědět počasí a ono to skutečně vyjde , tak to jste se museli hodně hluboko zahledět do té vaší křišťálové koule.
Ale poděkování si nechám až na jaro , až budete předpovídat zvyšující se teploty v důsledku teplé fronty nad Atlantikem a vyjasňování oblačnosti až na polojasno. Pak budu nadmíru spokojená a bude vám patřit můj dík.

A jeden ilustrační snímek.


Když to takhle půjde dopadneme brzo tak jako na té fotce.

Chlebová polévka

24. října 2012 v 14:20 | Hanka |  Recepty
Řeším každodenní problém. Co k obědu. Nevadí mi uvařit skoro cokoliv , ale vymyslet to . To je věda.
Úplně slyším svoji maminku , když se mně před léty ptala , co má uvařit k obědu. Hlavně o víkendu , v týdnu jsem chodila do školní jídelny.
Pravidelně jsem dávala odpověď za kterou bych dnes vraždila. Já nevím , uvař co chceš.

Uvařit a zhuntovat u toho peněženku , není umění , na trhu dnes běžně dostanete i to co kdysi bylo nedostatkovým či silně podpůltovým zbožím , nebo se nám o tom mohlo dokonce i zdát. Jen na to mít.
A to já nemám , tak vybírám z toho co mám doma nebo co je pro mě dostupné.

Tak jsem dnes řešila opět problém , co k obědu. Měla jsem v plánu těstoviny s tvarohem a sypané perníkem. Je to rychlé , je to levné a je toho hodně , takže ideální pro mou početnou a hladovou rodinu.
Ale co k tomu. Těstoviny jsou hladové a kostka tvarohu to moc nezachrání.
Tak nastalo horečné hledání v lidových receptech.

CHLEBOVÁ POLÉVKA!!!

Čtu suroviny. To mám , to taky, to ne , ale dá se to nahradit nebo vynechat.
Hmm ještě jsem ji nedělala , ale mohla bych to zkusit.
A zkusila. Děti ji nechtěly ( ale ony na polévky nikdy moc nebyly ) , ale taťka se oblizoval až za ušima. Lehce navinulá a použité suroviny v ní byly dobře cítit a hlavně hodně sytá.

Takže na chlebovou polévku potřebujeme:
- několik plátků staršího chleba
- masový vývar nebo vývar z kostky
- houby
- cibuli
- sůl , pepř podle chuti
- bylinky podle chuti
- česnek
- 1 vejce
V podstatě vše děláme podle chuti a podle množství porcí. Kdo rád polévky , doporučuju udělat větší množství , neboť se jistě po ní zapráší.
Do vývaru dáme hrst hub a necháme chvilku vařit ( asi 10-15 min ). Potom nakrájíme na kostičky několik plátků staršího chleba a přidáme k houbám. Osolíme , opepříme. Se solí opatrně , chleba sám je slaný. Necháme provařit a občas kvrdlačkou rozmícháme. Přidáme bylinky a necháme ještě chvilku povařit. Já dala tymián, libeček a hrubě nasekaný kmín.
Před koncem varu rozvařený chleba pořádně rozkvrdláme, vypneme sporák a do horké polévky rozklepneme jedno vejce a přidáme nahrubo nasekaný česnek. Nakonec přidáme pažitku nebo petrželku. Kdo má rád kyselé polévky , může přidat lžíci octa a trochu kysané smetany. Polévka potom chutná trochu jako kyselo.
Polévka je hodně hustá a hodně sytá.

Naši předkové zkrátka věděli jak se levně a dobře najíst.



Dolehl na mě podzim

24. října 2012 v 11:13 | Hanka |  Zpovědnice
A už je to tady.
Co?
Žádná revoluce . Jen moje každoroční podzimní " deprese ".
A proč je deprese v úvozovkách ?
Protože skutečná deprese je dlouhodobý chorobný stav, který neléčený může ve finále skončit i sebevraždou. Ale nejsem psychiatr. Pokud nějakého znáte, zeptejte se ho na definici deprese.
U mě by se to dalo definovat spíše jako lenora , blbá nálada nebo nebo prostě vstávalazadkemnahoru.

A jak se to projevuje?
Nechutí dělání čehokoliv , pokud už něco dělat musím , vrčím , jsem protivná a mračím se na celý svět , zvýšenou chutí na cokoliv k jídlu , ale na sladké zvlášť. Stejně jako když se zvíře připravuje na zimní spánek a tak slupne cokoliv poživatelné , ve snaze udělat si co největší tukové zásoby. Jenže to je přesně to , co já nepotřebuju.
Právě teď bych potřebovala příliv energie , abych zvládla začínající předvánoční maraton , jak doma , tak v práci.
A ukládání tukových zásob ? No tak to už vůbec ne , protože ty já mám na rozdávání.
Nemá někdo zájem o takových 20-25 kg. Zdarma k mání.

Už třetí den je u nás inverze. minulý víkend byl nádherný. Slunečný a poměrně teplý ( tedy na polovinu října ).
Ale tím to skončilo. V pondělí ráno jsem se probudila , vylezu ven , že si přichvátnu na autobus do práce ...a bum , spadla jsem do hrnce s mlékem.
Obrazně samozřejmě. Vlhká , studená mlha se srážela na všem co bylo studenější než ona. Připadala jsem si jako v prádelně. Obtížně jsem nasála vlhký , hutný vzduch , který se dal skoro krájet. Na nějaký kvalt nebylo ani pomyšlení. Naštěstí i řidič autobusu měl podobné problémy , na mokré silnici a v husté mlze mohl jet pouze krokem , takže v důsledku měl autobus zpoždění a neujel mi.
Doufala jsem , že se během dne ta protivná mlha zozpustí a sluníčko vykouzlí další pěkný den.
Ale kdepak . Sluníčko jakoby úplně zapomnělo vstávat. Tma a vhlko, vlhko a tma. Celý den. Stromy v nemocničním parku jako by se vznášely v mlžném oparu.
Ale to mi bylo ještě docela fajn. Nabuzená slunečným , volným víkendem s ( zatím ) dostatečně nabitými baterkami jsem se vrhla do roboty. Byla jsem sama spokojená , jak mi to jde všechno pěkně od ruky. Mylsela jsem hurá , letos se depka nekoná.

Ale to jsem se tedy pořádně spletla. Hned v úterý , opět mlha a tma , drobný deštík a zpoždění autobusu .
Jdu ze šatny a první výtah mi ujel , další byly vysoko.
Konečně jeden dorazil. Z výtahu se vykolébali dva důchodci , jeden děda starší než druhý. Ten mladší vylezl , rozhlédl se a ...tady to taky není!
Co hledáte ? ptám se .
Ale ty odběry , odpoví ten mladší.
Tak pojďte , já vám řeknu , to je v prvním patře.
Natlačila jsem dědu zpátky do výtahu. Na ovládacím panelu bylo zmáčknuto všechno co šlo. OD S1 až po 8 .
NO NAZDAR.
To bude doba , než se někam dostanu. Kdyby to šlo , tak snad zmáčknou i mezipatra. Při každém zastavení výtahu se dědové hrnuly ven.
JÁ VÁM ŘEKNU, KDY MÁTE VYSTOUPIT. třikrát jsem to opakovala. Když vystoupit měli , tak nic. Stáli jako přikovaní.
Musela jsem přidržet výtah , aby jim zase neodjel o patro výš.
Konečně vystoupili.
Tato ranní drobná příhoda , kterou bych normálně dávala k dobrému pro zasmání u ranní kávy , odstartovala mou podzimní depku.
Přišly žákyně na praxi a začaly vyrábět zmatky. Při obědech jsem už docela ztratila přehled. Doufala jsem že všichni dostali to , co měli dostat. Protože i když nějakou botu udělá žákyně , odpovídám za to já, protože to je moje kompetence .
Nechtěla jsem být hnusná na lidi , protože ti nemohou za to , že já mám blbou náladu.Tak jsem třískala vším co mi přišlo pod ruku.

Přišla objednaná paní na příjem a najednou se zjistilo, že vlastně nemá udělanou rezervačku a tudíž ji nemáme kam uložit.
Padlo rozhodnutí - přestěhujeme. Tak jeden mladý kluk , který přišel z JIPky ( čekalo se na stěry , zda není infekční a tudíž byl na uzavřeném pokoji ) se stěhoval mezi dva naprosto schopné a soběstačné muže. Ptám se ON UŽ NENÍ INFEKČNÍ? Odpověď - to neřeš.
Stěhovala jsem všechny ty kbelíky , které patří na infekční pokoj a brblala jsem , že jim nebudu vysvětlovat , proč najednou nesmí z pokoje. A že to největší šaškárna , kterou jsem tady zažila.

Jen pro informaci , pokud se ruší infekční či režimový pokoj , což je jedno a to samé , tak pokoj se musí kompletně a důkladně vydezinfikovat Persterilem, dobře vyvětrat a potom by měl bý ještě 12 - 24 hodin uzavřen , podle druhu infekce.

Pokoj byl sice vydezinfikován a vyvětrán , ale paní tam byla umístěna už za půl hodiny . Šaškárna.

Ve finále byl onen " infekční " kluk těsně před večeří propuštěn domů.
Pěnila jsem jako teplé pivo.
Já po něm odchod řešit nebudu , ať si to udělá kdo chce , když mi to ani neumí říct a já se to dovídám až od pacientů při večeři.
Padla 19. hodina , vzala jsem tašku a šla .
No , počkej , Hankooo !!!
Dej mi pokoj , mám doma malý děti samotný , musím nakoupit a musím stihnout autobus. Nemůžu si dovolit jet domů až v devět.
Naštěstí doma bylo vše v pořádku , děti byly umyté a po večeři.
Bylo půl desátý a já už byla v posteli. Rekord pro mně , která běžně chodí spát o půlnoci i déle.

Ještě se divíte , že na mně dolehla podzimní deprese. Já funguju na sluníčko, to jsem potom schopná úžasných věcí. Ale jak je delší dobu pod mrakem , dojdou mi baterky.

Dnešní odpoledne

20. října 2012 v 23:17 | Hanka |  Zpovědnice
Na dnešní den jsem byla domluvená s kamarádkou , že jí navštívíme.
Zabili jsme dvě mouchy jednou ranou. Jednak jsme byli pozváni na 7. narozeniny jejího syna , jednak " zkolaudovat " nový byt , který zdědila po babičce a kompletně zrakonstruovala.

Vyrazili jsme něco po 11 hodině z Chrastavy do Liberce. Vzhledem k nádhernému počasí , jsme měli v úmyslu jít od autobusu pěšky až na Králův Háj . Není to zase příliš velká vzdálenost , pokud se jde zkratkou přes přehradu a ne městem.
Počasí bylo opravdu výstavní. Pravděpodobně jeden z posledních , krásných , teplých dnů letošního podzimu. Co víc si přát.

Na hrázi přehrady jsme nebyli sami . Spousta lidí měla také v úmyslu udělat si procházku v krásném dni. Líbily se mi barevné stromy na pozadí tmavých smrků a zrdcadlících se na hladině vodní nádrže.


Ta dřevěná bouda je klubovna místního vodáckého oddílu Posseidon.


Liberecká přehrada není žádný velký zázrak a své nejslavnější období už má dávno za sebou. Nicméně byla postavena v jako zadržovací nádrž a ochrana proti záplavám. Na Harcovském potoce je to už druhá přehrada , která byla postavena ze stejného důvodu. Zklamala dosud jen jednou a to v r. 1958 , kdy se velká voda přehnala celým dolním centrem Liberce. Přehrada na Harcovském potoce byla prý v té době poměrně plná , za což mohlo mokré jaro a první červencové přívalové deště udělaly své. Přehrada nestačila vodu zadržovat a voda se valila náhradními výpustěmi a dokonce i přes korunu hráze.


Tady se na hladině zrdcadlí jedna z přehradních věží.


Růženka se moc toužila vyfotit na hrázi.


Ještě jednou hráz přehrady ze začátku lesoparku. Lesopark začíná dost prudkým kopcem , ale když se člověk vyšplhá až nahoru čeká tam velice pěkné zákoutí.
Nechybí tam malé skalky...


...příjemná posezení ...


...houby ( v tomto případě václavky )...


...tajemné rokle...


... ani hra stínů a slunce.



Příjemná procházka.

A toto už je cíl naší cesty.


Domácí paní...



...její maminka...



...a její syn . Jediný chlap v rodině a dnešní oslavenec.




A domácí mazlíček.



Jiřík dostal takový dort...


...ač nepečený , byl opravdu lahodný a lehoučký.

A takovýhle mají výhled z okna.



Domů jsme se vraceli až se soumrakem , kdy se krásný podzimní den zvolna měnil v chladný večer , kdy se na polích a loukách pomalu zvedaly mlhy a sluníčko se ukládalo do růžových peřinek. Končil jeden z posledních teplých a velice příjemných , podzimních dnů.

Fotky nejsou nijak upravovány a mám na foťáku nařízenou automatiku. Barevný rozdíl dělá opravdu jen to z jakého úhlu byla fotka pořízena a kde zrovna stálo slunce. Toť jen malá poznámka na závěr.

KNL

18. října 2012 v 4:46 | Hanka |  Historie
Včera jsem slíbila rozluštit zkratku KNL. Babi Maňasová měla pravdu , opravdu se pod zkratkou skrývá Krajská nemocnice Liberec. Ovšem ta se tak jmenuje až po zavedení Liberce jako kraje.
Začneme pěkně od začátku. Povíme si něco o historii a vývoji nemocnice a proložíme to několika fotkami ze současnosti.

Vše začalo ve 40.- cátých letech 19. stol. Rozvíjející se město a bohatnoucí měšťané začali postrádat vlastní zdravotní ústav. Těch několik lékařů a babek kořenářek už nestačilo pokrýt rostoucí potřebu zdravotní péče obyvatel tehdejšího Reichenbergu. Město uspořádalo sbírku , která vynesla dostatek peněz na zřízení vlastního špitálu. Nemalou měrou se na sbírce podílel i majitel panství.
1.4.r.1848 se smýšlené stalo skutkem a byla slavnostně uvedena do provozu Štěpánská nemocnice na okraji tehdejšího Liberce na tzv. Skřivánčím poli při cestě do Harcova.
Dnešní nejrušnější a nejsložitější křižovatka na Šaldově náměstí byla pouhou polní cestou a odbočkou na Jablonec nad Nisou, s vyježděnými kolejemi od těžkých povozů.
Nemocnice měla jen dvě oddělení - interní a chirurgické. Zpočátku byla vydržována z darů a nadací. Až do r. 1859 v ní konali bezplatně službu liberečtí lékaři a ranhojiči a o nemocné se staraly ( taktéž bezplatně ) řádové sestry Boromejky ( řád sv. Františka Boromejského ).
R. 1859 se nemocnice stala státní institucí a dostávala státní podporu. Za to ovšem musela zajišťovat zdravotní péči nejen pro Liberec , ale i pro Frýdlant a vůbec celé liberecké panství.
Byly vybudovány dvě , na svou dobu , rozsáhlé budovy s okolním parkem , či zahradou.
Interní pavilon ( na úplném počátku sloužil i pro chirurgii ) měl 2 patra a malou zvonici.
Takto vypadá dnes.


Ještě pohled z druhé strany.


V suterénu byly : prádelna , kuchyně , sklady a lednice.
V přízemí : ambulance - sloužící pro obě oddělení , byt domovníka , návštěvní místnost a zpočátku i chirurgie mající 16 lůžek ve 4 pokojích. Do 2 let byla dokončena i samostatná budova chirurgie a ta se potom odstěhovala tam.
V 1. patře byla ústavní kaple a interní lůžkové oddělení , které mělo 6 pokojů po 6 lůžkách.
V druhém patře středního traktu byly mansardy , sloužící pro léčbu " prominentů " a budoucí možné rozšíření nemocnice.
Dnes v budově " staré interny " sídlí virologické laboratoře a část technického zázemí.
Vybavení pokojů bylo velmi prosté a dnešní , někdy dost rozmazlení pacienti , by se asi divili.
Na pokojích byly prosté dřevěné postele, na lůžku byl slamník nebo matrace a podhlavník. Na přikrytí sloužily vlněné deky, podložené prostěradlem. Noční stolek sloužil pro dvě lůžka. Dále stůl , židle a litinová kamna.
I tehdy už se vybíraly " regulační poplatky ". Za 1. třídu to byla zlatka denně, za třídu druhou 40 krejcarů a za třídu třetí 20 krejcarů. Jaký v tom byl rozdíl ve vybavení pokojů , to si bohužel vůbec nedokážu představit. Ale velké rozdíly v tom asi nebyly.


Toto je chirurgický pavilon dnes. Někde v těchto místech by měl být vystavěn heliport. Upřímně řečeno , vůbec si to nedokážu představit. Heliport je však nutný a nemocnice musí ( aspoň ) začít se stavbou do konce roku 2013 , jinak chirurgie přijde o statut traumacentra. Dosud totiž pacienti , kteří jsou přepravováni vrtulníkem , musí být z letiště v Růžodole , kde vrtulník musí přistát, přepraveni sanitou . Což představuje vzdálenost asi 4,5 km. A tím se ztrácejí cenné minuty , které ovšem mohou být často často rozhodnout mezi bytím a nebytím.

Postupně se nemocnice rozšiřovala o nová oddělení a počet lůžek i ošetřovatelského a lékařského personálu stoupal.
Po 2.sv. válce v r. 1946 měla nemocnice kapacitu už 719 lůžek. To už nemocné neošetřovaly jeptišky , ale civilní sestry.

Pavilon staré interny musel být pro havarijní stav akutně uzavřen v r. 1970. To už stará budova měla na svém kontě 132 let služby a několik stovek tisíc ošetřených pacientů.
Nový pavilon interních oborů ( PIO ) se začal stavět r.1971 a dokončen byl r. 1979. Má 10 pater a 423 lůžek.
Je to klasická panelová stavba 70.- sátých let. Dodnes jí někteří staří pacienti , kteří pamatují ještě internu starou , říkají nová interna , přesto že už dávnio není nová a její chátrající části ( jako třeba balkony ) hlasitě žadoní o opravu.


Zde je dobře vidět klasický panelák , opršená omítka a " fuky " mezi panely.


Zdálky vypadá trochu lépe. Tady je také vidět " tunel " , který spojuje internu s chirurgií. Ty dvě budovy jsou spojeny tunelem jako pupeční šňůrou a jedna bez druhé nemůže samostatně fungovat , přestože mezi personálem obou oborů " zuří " odvěká rivalita. Tunel překonává poměrně velký výškový rozdíl. Takže začíná na interně v přízemí ( P ) a na chirurgii ústí ve třetím patře. Nebo naopak ,jak chcete. Z tohoto pohledu se zdá , že ústí tunelu je je výš než v přízemí , ale nedejte se mýlit výškovým rozdílem. Celá nemocnice stojí v poměrně velkém svahu a jakýmisi terasami překonává výškový rozdíl. Ty dvě patra pod tunelem , jsou ve skutečnosti suterény ( S1, S2 ).


PIO z druhé strany.

Aby se pacienti a návštěvníci vyznali ve spleti budov , dostal každý pavilon orientační písmeno a byl vytvořen orientační plán a směrovky.



Hezky barevně popsáno , ale stejně si myslím , že v tom mají lidi trochu " hokej ". Ani se nedivím. Nebýt znalá prostředí , bloudím taky.

A teď některé pavilony.


Toto je nejdůležitější část - mzdová účtárna.Mrkající Smějící se.


Druhá nejdůležitější část - stravovací provoz a závodní jídelna. Smějící se


Tomuto pavilonu je lépe se zdaleka vyhnout , to je onkologie.



Kam jsme se dostali vidíte na horním snímku. Ano psychiatrie. Občas není nad to se zbláznit.



Hřiště pro děti před psychiatrií. V pozadí gynekologie a porodnice. Zde se narodily všechny moje děti. Ty větší ovšem ještě ve staré porodnici. Tento pavilon je už ovšem zrekonstruován a rozšířen.


Zde časem skončíme všichni . To je prosektura , nebo-li patologie , či pitevna. Budova ovšem v sobě skrývá i ústavní knihovnu a přednáškový sál.


A tato jedovatá zelená , která se při jinak šedých budovách vyjímá jako lilie na smětišti je ústavní lékárna. Čerstvě opravená s novou fasádou.


A tuto částečnou exkurzi zakončíme stejnou fotkou jako minulý článek. Ta vykukující budova v pravo je budova ředitelství. Chtěla jsem vám ji ukázat celou , protože se stavebně značně odlišuje od ostatních a vypadá moc pěkně , ale zjišťuju , že se mi nenahrály všechny fotky , které jsem vyfotila. Zamračený

A na úplný závěr si ukážeme ještě poslední podzimní fotku , vyfocenou v areálu nemocnice.


Zamřížovaná psychiatrie.

Dnes má nemocnice kapacitu 973 lůžek na 46 odděleních v akutní i následné péči a některé vysoce specializované obory ( neonatologie , iktová jednotka , spinální jednotka ) slouží polovině republiky jako spádová oblast.
R. 2010 KNL získala akreditaci a je tím pádem jediná akreditovaná nemocnice v kraji.

Podzim nad Libercem

17. října 2012 v 10:00 | Hanka |  Zpovědnice
Myslím že neukazuji nic nového, podzimními fotkami se již chlubily mnohé z vás.

Já sama mám ráda podzim pouze tehdy pokud zrovna neleje jako z konve a člověk na každém kroku nečvachtá v loužích. Pokud se z nebe valí odporná břečka , která smíchaná se smogem a prachem z ovzduší , teče člověku za krk a ani sebedůkladnější boty neochrání člověka od toho , aby neměl mokré a studené nohy. BBBRRR. Tak to fakt nemusím.

Tak jsem si jednou v náhlém a občasném záchvatu inteligence přibalila s sebou do práce foťák a fotila jako o život všechno , o čem jsem si myslela , že by mohlo být nějak přínosné pro charakteristický podzimní článek.
A nefotila jsem jen podzimní motivy , ale to co jsem fotila navíc si ukážeme v příštím článku.


V takovém barevném koberci se brouzdám při cestě do práce. Ale je tam jedna zrada. Pokud je to listí mokré , pekelně klouže. Pod ním jsou žulové kostky , zvané kočičí hlavy , kterými jsou v Liberci dlážděné všechny zapadlé u a vedlejší uličky a ty kloužou i samy o sobě . A to víc, pokud na nich leží mokré listí.
Jen škoda , že ten krásný barevný kobereček vydrží jen pár dní. Jak seschne už není vůbec krásný a vypadá asi takhle.


Nad tím vším kralují vzrostlé stromy. Zajímavé je , jak se druh od druhu liší nejen vzrůstem , tvarem koruny a listů , ale na podzim i barevností listů. Některé listy zůstávají do posledka zelené a potom opadnou , některé se zbarví do žluta , jiné hýří všemi barvami podzimu. A některé ( duby ) neopadají vůbec. Celou zimu šustí na větvičkách uschlé hnědé listí , aby spadlo až na jaře , v měsíci zvaný duben ( proč asi ?) .
Ale právě javory , ti králové podzimu , hýří barvami a jsou vděčnými objekty k focení .




Ocelové nebe pozdního odpoledne , barevné listy a v pozadí soutěží o přízeň fotofrafů lidký výtvor. Jak typické pro podzimní snímek.


Květy podzimu ( koukám trochu mázlé , pod nohama se mi pletla jedna moc drzá toulavá kočka a měla jsem co dělat , abych ji nezašlápla ).



Podzimní fotka v KNL.
Tím si dělám " oslí můstek " k článku příštímu. Co je zkratka KNL si vysvětlíme příště. Ale dost možná , že na to přijdete samy , pokud si uvědomíte , kde pracuju.

Přeju všem pěkný den . Rosničky hlásí krásný a relativně teplý den. Kdo může určitě toho využije k odpolední procházce.

Co mi přišlo meilem - O eutanázii

13. října 2012 v 17:06 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Další legrace mi přišla meilem a opět se týká jak jinak než mužů a žen.

Ženatý muž říká kolegovi :
Včera večer jsme s mojí ženou vedli trošku hlubší rozhovor o různých životních situacích. Přišla řeč i na eutanázii. K tomuto tématu o volbě mezi životem a smrtíj sem poznamenal: Nechci abys mě nechala žít v takovém stavu, kdy bych byl závislý na přístrojích a živen tekutou stravou z nějaké flašky. Kdybys mě někdy takhle někdy viděla , vypni ty mašiny, které mě udržují na živu....
KOLEGA : A co ona?
MUŽ: ONA ???!!! Ona vstala, vypnula televizi i počítač a vylila moje pivo do záchodu.

Přišlo mi meilem aneb nová řada seriálu Kdo přežije

9. října 2012 v 23:29 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Od mé bývalé spolužačky ( několikrát zklamané životem i muži ) mi přišla tahle legrace. Ale možná když se nad tím zamyslíte tak to vlastně tak úplně legrace není.
Ale fakt je , že jsem se tomu dlouho smála.

Hledají se účastníci nové reality show.

- 6 ženatých mužů bude na 6 týdnů odvezeno na ostrov, každému z nich bude svěřeno 1 auto a 3 děti.
- Každé dítě bude provozovat 1 sport a k tomu hrát na 1 hudební nástroj. Na ostrově není žádný fast food.
- Každý muž musí: postarat se o své 3 děti , udržovat svůj dům v čistotě a v pořádku , dělat s dětmi domácí úkoly , vařit , prát a platit všechny příchozí účty z omezeného rozpočtu.
- K tomu všemu musí každý muž stanovit každý týden stanovit rozpočet na potraviny
- Každý muž si musí zapamatovat narozeniny všech příbuzných a známých a každému z nich včas poslat přání ( ale nikoliv e-mail ).
- Každý z mužů také musí vzít každé ze svých dětí na očkování , zdravotní prohlídku u zubaře a k holiči. Také musí neplánovaně s každým dítětem alespoň jednou navštívit pohotovost.
- Také musí péct koláče a chystat občerstvení pro návštěvy.
- Každý muž je odpovědný za dekoraci přiděleného domu, vysazování a udržování zahrady a květin.
- Muži budou mít přístup k televizi pouze tehdy až budou všechny děti spát a všechny domácí práce jsou hotové.
- Dále muži musí :
každý den nosit make -up
holit si nohy
zdobit se šperky
nosit stylovou , ale nepohodlnou obuv
vytrhávat si obočí
a udržovat hezké nehty na rukou i nohou.
- Během jednoho z těchto 6 týdnů budou muži trpět příšernými bolestmi zad a břicha a mít nekontrolované výkyvy nálad, ale ani jednou si nepostěžují a nebudou zanedbávat své povinnosti.
- Každý muž musí chodit na rodičovské schůzky a také brát svoje děti do parku nebo na hřiště.
- Každý večer číst pohádky a každé ráno jim nachystat snídani a svačinu do školy.
Na konci 6.týdne bude všem mužům dán test a ti musí prokázat znalost následujícího:
- datum narozenin každého z dětí
- výšku a váhu každého z dětí
- velikost oblečení a obuvi každého z dětí , také porodní výšku a váhu a čas jejich narození
- oblíbenou píseň , oblíbený nápoj a jídlo , oblíbenou hračku , čeho se nejvíce bojí a čím by jednou chtěly být až vyrostou.
Každý týden děti vyřadí z ostrova jednoho muže v závislosti na jeho výkonnosti a poslední muž vyhraje jedině tehdy , když i po tom všem bude mít chuť na intimní chvíle se svou manželkou.

Pokud poslední muž nevyhraje , může hrát tuto hru znovu a znovu po dalších 18 - 25 let.
A nakonec si za to vysloužit hrdý titul MÁMA !