Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Listopad 2012

Párky v listovém těstíčku

30. listopadu 2012 v 23:10 | Hanka |  Recepty
Párky v listovém těstíčku máme moc rádi. Je to relativně rychlé a levné jídlo. Z necelého kila párků a balíčku listového těsta se nají 6-8 lidí, podle velikosti porcí.
Potřebujeme : párky podle toho jaké máme rádi a balíček listového těsta.



Pokud máte dlouhé párky jako já, je lépe je překrojit napůl.
Lépe se to balí , je menší spotřeba listového těsta a získáme více porcí.Ale nutné to není.

Listové těsto vyválíme na placku silnou asi jako na štrůdl. Nakrájíme na přiměřeně velké dílky. Do každého dílku zabalíme nožičku ( půlku nožičky ) párku.



A toto je výsledek . Zabalené, připravené na smažení.


Na rozpálené pánvi smažíme do růžova ze všech stran. Teplotu raději snížíne na polovinu.


POZOR jde to velice rychle . Musí se velmi dobře hlídat, abyste nedopadli takhle:


Naštěstí nám to moc nevadí a tak jsme si za chvilku pochutnávali.


Vhodná příloha je bramborová kaše . Kdo má rád, může jako pochutinu přidat kečup, horčici, křen, kyselé okurky ( nebo jinou kyselou zeleninu), čerstvou zeleninu nebo salát.
Dobré chutnání a žádné povídání.

Výsledek mé ( skoro ) celoroční práce

30. listopadu 2012 v 22:43 | Hanka |  Háčkem , jehlicí a pod.
Už je to uděláno, už je to hotovo...
Co?
Adventní kalendář pro Toníka a Růženku.

Začala jsem v únoru a dnes kompletně dokončila, naplnila a zavěsila na okna. Vždyť zítra už je 1. prosince a tudíž čas rozdělat první dáreček. Do Vánoc chybí 24 dní a děti samozřejmě už jsou celé nedočkavé.
A proč jsem začala tak brzy?
Pytlíků jsem dělala 48, nemůžu pořád jen háčkovat, musím taky chodit do práce a starat se o rodinu a ne pokaždé je chuť a čas na ruční práce. Myslím, že jsem to vystihla dobře a dokončila právě včas.

Předcházela tomu všemu vééélká hromada vlny.


Toto je jen malá kupička. Některé jsem dodělala, některé jsem použila vícekrát.

Polotovary v různém stadiu rozpracování.



A konečně výsledek. Co steh ( a očko ), to originál.


První polovina před naplněním a zavěšením.


A hotovo. Naplněno, pověšeno.Pro Růženku...


...i pro Toníka.

Poslední dvě fotky jsou bohužel trochu tmavé. Dopolední světlo, i přes stažené žaluzie udělalo své a upravovat fotky neumím.
Ale snad je to aspoň trochu patrné, co z toho vzniklo.

Goro-bílý pes

27. listopadu 2012 v 22:47 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Ne nejde o pejska ze známého starého filmu. Tenhle pejsek je fenka a ne pejsek, ale je tak úžasně bílá, že mě jiný název ani nenapadl. Je to fenka našich známých.
Zpočátku je plachá a štěká na každého návštěvníka, ale jak se osmělí a přijde si návštěvu očuchat a přijme ji svou, je milá, přítulná a nechala by se neustále drbat. Jmenuje se Sabina.A je to špic ( tedy snad ). Snad si to dobře pamatuju. Nevyznám se příliš ve psech . Dokážu s určitostí říct jen to , zda se mi líbí či nikoliv.
A tahle se mi líbí ( i když strašně moc pouští chlupy).


Fotka je trochu mázlá, ale je to jediná, která trochu vyšla. Všechny ostatní jsou rozmazané. Sabina totiž chvilku neposedí, pořád je v pohybu. A uznejte, že takový objekt zájmu se velmi špatně fotí.

Sabina má ještě kamaráda. Je to taky špic, ale jiný. Vypadá jako miniatura lva.


Stejný problém. Pejsek v neustálém pohybu, rozmazaná fotka. Ale jeho lví hříva je dobře patrná.

Mami, já mám hlad

27. listopadu 2012 v 21:35 | Hanka |  Recepty
Blíží se 18.hodina. Děti před půl hodinou přilítly z kroužku ( protože v jejich případě se nedá říct, že přišly ) a už jdou šmejdit do lednice. Nechala jsem je ať si vezmou jogurt a jablko k svačině.
Jenže neutekla ani půl hodina a Tonda jde šmejdit zase.
Mazej od té lednice, bude večeře.
Ale já mám hlad.
Tak ho hlaď, neumřeš , než udělám večeři.
Růženka slyšela řeči o jídle a mami, já mám taky hlad. Za chvíli taťka volá z obýváku, mamčo, kdy bude večeře.

Chytla jsem se za hlavu, pro mě za mě, snězte si mě třeba s chlupama.
Měla jsem v plánu dělat americké brambory ( což je u nás dosti oblíbené jídlo ) a salát.

Je to nenáročné jídlo a hlavně poměrně rychlé.
Tedy pokud si včas vzpomeneme rozpálit troubu na plno.
Potřebujeme na ně brambory, sůl, trochu sádla nebo oleje a koření na americké brambory. A samozřejmě poměrně velký pekáč nebo plech.


Dobře omyté brambory nakrájíme i se slupkou na kostky a šup s nima do pekáče vytřeného sádlem nebo olejem.
Posypeme kořením na americké brambory ( lze použít i grilovací ) a ještě trochu osolíme. Nezapomeneme důkladně promíchat.


A šup s celým pekáčem do rozpálené trouby.


Ó pardón, trochu mázlá fotka, ale to asi dělá ta horká trouba. Fotila jsem to několikrát, ale tahle z nich vyšla nejlépe.

Než se brambory upečou, připravíme salát. Já dělala hnedle tři.
Z kysaného zelí s mrkví a proužky nakládané papriky, rajčatový s cibulkou a majonézou a pro děti klasický, jablko s mrkví.


Iva už to nevydržela a chodila mi užírat.


Než jsem ji odehnala , dopekly se mi brambory . Vůně pečených barmbor, přilákala všechny hladovce a chodili mě bombardovat otázkama, zda už to jídlo konečně bude. A co bude.
Když zjistili, že americký barmbory, musela jsem rychle vyfotit aspoň tohle.


A už mi to brali pod rukama.

Každý spolkl svou porci a Tonda s taťkou se dotazovali, jestli je ještě na přidání.
Když si uděláš, tak bude.
EEEE, ale já mám ještě hlad.
Tak si dej salát, stejně byl k tomu salát na zpestření chuti, aby sis neztěžoval, že máš k večeři jen brambory.
A jaký je salát.
Neštvi mě. Máš tady hned tři. Stačí si vybrat.
Tonda k rajčatovému a zelnému jen čuchnul a ohrnul nos . Čekala jsem , že řekne FUJ, ale on dobře ví, že když řekne o jídle fuj, že vzápětí přiletí pohlavek. Nesnáším, když se řekne o jídle fuj, pokud to člověk ani neochutnal, nebo ochutnal, ale nešmakuje mu to.
Zato na jablečno-mrkvový se vrhnul tak vehementně, že Růža protestovala, aby jí tam taky trochu nechal.
Taťka, který už mně zná nějaký ten pátek, se zvedl a šel si ještě ukrojit chleba a namazal si ho máslem a domácí hořčicí a k tomu dojedl rajčatový a zelný salát.
Naštěstí má kachní žaludek. Tuhle kombinaci sníst já , bude mi zaručeně dva dny špatně.

Nevykecá jen to co neví

18. listopadu 2012 v 22:21 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Dneska zase Růženka perlila.

Dopoledne se hádala s Tondou, že byl na počítačových hrách o 5 minut déle než ona, potom tahala kočku ( která nošení v náručí přímo nenávidí a nechá se pochovat pouze na malou chvilku a to výhradně ode mně ) .Týna okamžitě začne mňučet a vzápětí se ozve " nech tu kočku na pokoji ! ".
Při obědě se ptám , děti, co máte v plánu odpoledne?
Iva zareagovala- které děti ?
Všechny , říkám.

U nás to je totiž tak , dvojčata jsou děti a velké dcery jsou holky. Jednoduché, jasné a všichni ihned vědí o kom nebo s kým se mluví.

Iva okamžitě . Já budu mýt zase kuchyň.

Iva se totiž dobrovolně ujala vánočního úklidu kuchyně.To je činnost, kterou já přímo nenávidím a nechávám si to až nakonec.

Tak to jo, odsouhlasila jsem její činnost. Tak to jsi z venkovní akce omluvená.
Zablýsklo se radostně v očích a děti protáhly zklamané obličeje.
A co budeme venku dělat? Ptal se zvědavě Toník.
Táta si přivezl dřevo, tak mu ho pomůžeme uklidit.
Na obou bylo vidět, že se jim do akce dřevo ani trochu nechce.
Taťka se ozval, že mu vadí ta velká mezera, co je mezi vrátkama a živým plotem, že se nám probíhají po zahradě cizí psi a rozčiloval se na jejich páníčky.

Po obědě jsme vypili kafčo a taťka vyrazil ven , že si něco připraví na tu velkou mezeru a že jí ucpe, aby ti psi nemohli probíhat jak se jim zachce.
Dopekla jsem bublaninu k svačině a vydala se taky ven s dětmi v patách.
Vylezu ze dveří a myslela jsem , že omdlím. Díru sice zatarasil, ale jak.
Vedle branky si trůní staré, rezavé plotové pole ( bůh ví na kterém smetišti to sebral ). Branka sice není zdaleka nová, ale tohle byla vážně hrůza.
Neovládla jsem a vyjela, TOHLE nemyslíš vážně ! Okamžitě to dej pryč a když to zrovna odvezeš do sběru, tak to bude to nejlepší, co s tím můžeš udělat.
Začal prskat jako starý , nevrlý kocour.
Já se na to vys...u, tak si to udělej sama. Udělala bych si už dávno , normální dřevěný plot, jenže to neumím.
A jestli si myslíš, že když zatarasíš tuhle mezeru, že se psů zbavíš, tak to jsi na velkém omylu.
Podívej se jak daleko jsou ty keře od sebe, tady by se protáhl i mamut, nejen pes. Tak stluč pár obyčejných prken a udělej normálně plot. Provizorní, ale aspoň bude dřevěný a ne nějakou hrůzu ze smetiště, nebo kdes to sebral.

Vztekle popadl pole, které se mu v ruce skoro rozpadlo. To ho rozzuřilo ještě víc.
Šel do garáže, které neslouží k ustájení nějakého dopravního prostředku, ale jako skladiště čehokoliv a začal vyhazovat ven dlouhá prkna, která měl původně určená k rozřezání a spálení.
Zavolal si Tondu, aby mu šel s nima pomoct.
Kde máš to dřevo, které jsme chtěli uklízet? Rozhlédla jsem se, ale viděla jsem pouze jednu velkou káru naloženou dřevem. To v té káře je všechno? Myslela jsem , že toho bylo víc.
No to už jsem si uklidil do garáže.
A nechceš to vyrovnat do kůlny, nebo k baráku?
Ne, proč, brzo to stejně spálíme a budou zase kárky volné ( máme kromě velké káry , ještě dvě malé drátěné ).
Růža se hned toho chytla. Tak já jdu domů.
Ne, ne, kdepak, co tam budeš dělat, nudit se , sedět u televize nebo počítače.
Dojdi si pro nůžky, ostříháme ty odkvetlé kytky a doděláme přípravu na zimu.

Tak jsme s Růženkou stříhaly a stříhaly.
A kluci? Kluci dělali, světe div se, opravdu dřevěný provizorní plot. Od vrátek, přes celou délku živého plotu až k vratům garáže.
Tak jsme všichni řádili na zahradě až do půl pátý.
Potom už i mně bylo zima a bylo na práci špatně vidět. Bylo dnes pod mrakem celý den a dalo se předpokládat, že bude brzy tma.
Říkám klukům, že jdu udělat svačinu a že je potom zavolám.
Uvařila jsem čaj s citronem, nakrájela bublaninu a ještě pár krajíců chleba a jablka.
Chlapííí, svačinááá.
Byli doma než bys řekl švec.
ÁÁÁ, tady je teplíčko. Tak šup, umýt ruce.
Ve chvice zmizela bublanina i chleba s pomazánkou.
Taťka šel dodělat plot a Tonda se zdejchnul za kamarádkou.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, objevil se u nás děda. Růženka se hned na něj vrhla.
Dědooo, cos mi přinesl?
Dostala velký trs banánů a pro každého čokoládu. Hned se do ní pustila.
Pak si utřela pusu rukávem a bez jakékoliv návaznosti sděluje dědovi, že to trutnovské pivo ( Krakonoš ) jí ale vůbec nechutnalo. Já mám raději Kozla nebo to si kupuje táta tady u nás, sděluje znalecky.
Děda na mně vrhnul zděšený pohled, který měl znamenat, jak to, že ta holka pije pivo!
Potom začal přednášku o tom, že děti po pivu hloupnou.
Hele dědo, Růža si asi dvakrát cucla od táty a upřímně řečeno nevím, co ji na tom pivu chutnalo, protože víckrát už nechtěla a teď ani Bohouš doma pivo žádné nemá.
A myslím, že i ty jsi ucucával ze džbánu , když si chodil tátovi do hospody pro točený. Myslím, že není dítě, které by neochutnalo pivo, když to doma vidí.
Raději rychle otočil řeč na to proč vlastně tak neočekávaně přijel.
Ano, myslela jsem si to dobře, přijel vyzvídat Ježíška. Ale pořád to tak divně točil. Asi nechtěl dětem brát iluzi o dárkách od Ježíška. Tak to pořád tak divně splétal, až i Růža pochopila o čem je řeč.
A razantně povídá, hele dědo, já už přece dávno vím ( ví to asi rok ) , že dárky nenosí žádný Ježíšek. Holky mi to ve škole řekly, že dárky dává máma a táta a já už pro ně taky něco mám, ale to je tajemství, to ti neřeknu. A jestli chceš vědět , co bych chtěla k Vánocům já, tak bych chtěla boby a Tonda taky ( boby se totiž loni rozpadly stářím- jedny byly ještě po mně a ty druhé dostala Iva , když jí byly asi tři roky).
Děda koukal jako tele na první sníh a já dostala nekontrolovaný záchvat smíchu.
Tak dědo, a máš to , řekla jsem , když už jsem zase byla mocna slova.
A co ostatní, chtěl vědět děda když se taky vzpamatoval. Napsala jsem mu to na papír i s příslušným komentářem.

Děda dopil kafe, nabral si brambory a jablka, rozloučil se zase odfrčel domů, že prý má službu na venčení jejich Žofinky.

Falešné karbanátky

17. listopadu 2012 v 19:54 | Hanka |  Recepty
Dnes jsem zjistila, že jaksi nevím co mám dělat k obědu. Čas oběda se povážlivě blížil a já pořád nevěděla co budu vařit. Bylo skoro 11 a já měla jen uvařené brambory ve slupce.

Situace se komplikovala tím, že jsme odpoledne měli jít na návštěvu. A doprava o víkendu? Darmo mluvit!
Museli jsme jít dva kilometry pěšky na vlak, protože mezi 11 a 15 žádný autobus nejede.

Napadla mně sekaná. Je to rychlé a všichni to mají rádi.
Jenže tu doma nemám. Tak jsem na sebe hodila bundu a mazala do obchodu. Stejně jsem potřebovala koupit pár drobností.
Jenže sekanou neměli.
Co teď, jediný nápad se v okamžiku rozplynul.
Napadlo mně ještě, že bych mohla koupit obyčejný salám a buď ho jen opéct, nebo udělat placičky.
Tak se začal pomaličku rodit nápad udělat falešné karbanátky.
Obvykle, jak se mi hlavou mihne nějaký nápad, který za to stojí, začnu ho rozvíjet a skoro vždy se z toho vyklube něco užitečného.
Ve chvilce jsem věděla co budu dnes vařit.
Koupila jsem kromě salámu ještě tvrdý sýr a už jsem věděla na co to použiju.
Doma jsem zjistila že mám ještě dost času na to, abych salám nastrouhala a udělala falešné karbanátky.

Takže na ně potřebujeme:
obyčejný měkký salám
tvrdý sýr
vařený brambor ve slupce
strouhanku
koření podle chuti ( já dala tymián )
vejce


Množství upravíme podle počtu strávníků.
Salám, sýr a brambor nastrouháme na hrubém struhadle. Přidáme koření, vejce a trochu strouhanky. Sůl není třeba, salám i sýr jsou slané dost.
Vše smícháme dohromady.


Uděláme karbanátky, obalíme ve strouhance.


Usmažíme je na oleji nebo na sádle, přidáme brambory nebo bramborovou kaši, na talíři přidáme oblíbenou zeleninu nebo zeleninový salát a máme dobrý a levný oběd hotov do půl hodiny.

A takhle to vypadá hotové na talíři.


Dobrou chuť.
Nám chutnalo.

Přežily !!! Tedy snad

16. listopadu 2012 v 21:02 | Hanka |  Zpovědnice
V září jsem dostala od souseda kanadské borůvky.
Že prý je nechce, že mu málo plodí a že by je stejně vyhodil.
Tak jsem se hned toho chytla a hned, že si je vezmu, když je chce vyhodit. Když z toho nic nebude, můžu je vyhodit já. Chci kolem plotu dát ovocné keře. Je to jižní stanoviště a slunce tam svítí celý den. Uvidíme. Když se chytnou , dobře, budeme mít čerstvé borůvky. Když ne, tak vykopat je můžu vždycky.
Domluvili jsme se už v červenci. Vím, že ovocné keře a stromky všeho druhu se mají sázet na podzim, nejlépe do poloviny října, aby před zimou stihly zakořenit, proto jsem " netlačila na pilu " a trpělivě čekala až je přinese, nebo vzkáže, že si mám pro ně přijít.
Stalo se tak v půlce září. Bylo ještě teplo a slunečno. Jednoho dne jsem přišla domů z práce a děti mi řekly, že tady byl jeden pán a přinesl nějaké roští.
Roští?
Jo.
A kde je?
Někde na zahradě.
A co jste s tím udělaly?
Nic. Někde to položil a šel.
Jenže i teplém září je v půl devátý už tma a kde já budu potmě rejdit po zahradě a hledat nějaké roští, když ani nevím, kde je. Nějak mi nedocvaklo, co by to mohlo být za roští. A proč mi nosí nějaký cizí chlap roští.

Toto se stalo v pondělí. V úterý jsem byla zase celý den v práci. Volno jsem měla ve středu a měla jsem v plánu něco dělat na zahradě. Na milé roští jsem za ty dva dny docela zapomněla.
Vzala jsem hrábě a motyku a najednou jsem si všimla nějakých povadle vypadajících keřů v počtu pěti kusů.
Byly bez kořenového balu , zaschlé lístky schlíple visely z usychajících větviček.
Kruci borůvky !!!!!!!!!!
No nazdar. Dva dny na slunci, bez balu a bez vody. To už je asi nezachráním.
Rychle jsem je strčila do lavoru s vodou. Snad aspoň se některé z nich vzpamatují.
Odpoledne, když jsem nakrmila hladovou rodinu, která se mi postupně seběhla na oběd, jsem se vrátila na zahradu. Vzala jsem krumpáč a lopatu, vykopala díry, zasadila borůvky a zasypala je kompostovou hlínou. A důkladně zalila.
Děj se vůle Boží. Buď přežijou zimu a na jaře obrazí, nebo prostě skončí na jednom z jarních táboráčků.
Upřímně řečeno, příliš šance jsem jim nedávala.

Dnes jsem šla do kůlny pro dřevo a koukám jako blázen. Na jednom z keříků borůvek se něco bělá.
Sakra, co to je. Šla jsem se podívat blíž... a nestačila se divit. Ten největší keř vypadal, že snad kvete. To se mi snad zdá? Ale ne, nezdá. Opravdu to vypadá jako květy.
Posuďte sami, jsou to květy nebo ne ?


Šla jsem se podívat i na ostatní keře. Kvetou taky, ale ne v takové míře. Mají tak dva-tři květy na celý keř, ale i to známka života. Jsem ráda, že jsou tak životaschopné, ale je mi jasné, že první zima je vždy sázka do loterie, zda se nové keře ujmou nebo ne.
První bitvu tedy borůvky vyhrály, ale jestli vyhrály i druhé kolo, to se uvidí až na jaře.
Každopádně budu o nich na jaře referovat.

Pošťák zvoní dvakrát

16. listopadu 2012 v 14:08 | Hanka |  Zpovědnice
Podřimuju po poslední noční, je skoro poledne. Iva si ohřála včerejší guláš, s tím že nebude čekat až něco uklohním, že za hodinu jede na celý víkend pryč. Sedla si ke mně na gauč a v tom ... bimbam, bimbam.
Zvonek . Nemáme totiž klasický zvonek, ale gong.
Kruci, kdo to je . Na děti nebo jejich kamarády je ještě brzy.
Hele, Ivo to bude asi pošta. Sice nevím, co by kdo mohl posílat , ale každou chvíli něco chodí od stavebního úřadu, protože konečně po dvou letech zpevňují břehy Jeřice a prý musí dát vědět o provádění stavebních prací všem, kdo kolem té řeky bydlí.
Ano, čekala jsem poštu, ale až tak v pondělí, nebo v úterý, neboť mi bylo včera večer meilem oznámeno odeslání zásilky ze Zlína.
Iva byla ve chviličce zpátky a v ruce drží velkou obálku.
Na, podává mi ji. To je pro tebe.
Podívám se na adresu a jéééé... Ivčo, podej mi nůžky . Teď ti něco ukážu.
Neochotně se zvedla a přinesla nůžky.
Opatrně jsem rozstřihla obálku. Koukej, to je nádhera.
Jéé, to je pěkný, od koho to máš a to jsou nějaký provázky nebo nitě či co?
Prohlíží si obsah obálky vysypaný na stole.
Ne, to je paličkovaný.
Moooc pěkný . A co s tím budeš dělat?
Uvidíš, něco dám na stromeček, něco do okna.

A teď jste určitě všichni zvědaví jako čerti cože mi to vlastně přišlo a od koho.

Přišlo mi, přišlo. Od babičky Evičky ( babi Maňasová ) předčasný Ježíšek.
A teď vám taky ukážu co mi poslala.


A ve skutečnosti to vypadá ještě líp než na fotce. Heč !

Babičce Evičce jsem obratem potvrdila meilem převzetí zásilky, aby se nestrachovala, zda vše v pořádku dorazilo a tímto článkem jí ještě jednou děkuju.

Praštěný Tonda

14. listopadu 2012 v 9:34 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Je úterý. Jsem v práci.
Obvykle si beru mobil s sebou do kapsy, ale tentokrát jsem si nějak nevzala a nechala ho v tašce.
Dokončili jsem všechny obvyklé ranní procedury s pacienty a je malá chvilka klidu na vydechnutí před dalším kolem maratonu.
Kruci , kolik je hodin?
Koukám na hodiny ( protože hodinky na ruce mít nesmíme ).
To je teprve půl jedenáctý ? Myslela jsem , že je víc. To jsme to dneska zvládli nějak rychle.
Kde mám telefon? Má mi dát vědět kamarádka, která pracuje o patro výš, zda bude moci jít se mnou na oběd.
V kapse ho nemám. Přehrabuju se v tašce.
Už ho mám. 3 nepřijaté hovory ? A neznámé číslo ? Pořád stejné. Kruci to zase otravujou z pojišťovny, abych si zase uzavřela nějakou " vylepšenou " pojistku. Kašlu na ně. Ať si zavolají znova, když se jim bude chtít, stejně je pošlu kamsi.
Jenže stejné číslo volá v zápětí znova.
Prosím , zvedám telefon. Úmyslně se nepředstavuju. Ten kdo mi volá, buď ví komu volá, nebo ho to stejně nezajímá.

Paní Hávová ?, ozve se v telefonu ženský hlas.
Ano, prosím....

Volala Toníkova třídní učitelka. Že prý měl Tonda ve škole úraz a že ho odvedla domů , kde ho předala Ivaně. ( Ještě, že byla doma, jinak bych musela naklusat z Liberce já ).
Že prý vrazil hlavou do tabule a tekla mu krev . Jinak nic vážného, hlava ho bolí jen v místě úrazu, nezvrací, hlava se mu nemotá. Přesto doporučila Ivě, aby s ním došla k lékařce.

Volám Ivě.
Řekla mi, že jsou už skoro u doktorky.

Za chvíli mi volá zpátky. že už jsou hotovi, že lékařka na Tondovi nic neshledala, jen doporučila klidový režim.

Jenže to by nesměl být Tonda. Ten a aby vydržel chvilku v klidu. Čerti s ním šijou.

Když jsem přišla večer domů, zjišťuju, co se vlastně stalo.
Růža mi řekla, že toho moc neví, že byla někde jinde, Tonda mi řekl, že prostě šel a tu tabuli prostě přehlédl.
Prosím tě , jak jsi mohl přehlédnout tabuli ? Ta je fakt lehko k přehlédnutí ! Taková velká plocha.
Já nevím, prostě jsem šel a najednou jsem do ní vrazil.
Ach jo, ty se jednou zabiješ.
Nahnala jsem děti do postele a doufala, že má můj praštěný syn dostatečně tvrdou hlavu na to, aby přežil ve zdraví všechny budoucí srážky a nejen s tabulemi.

Toník je dnes v naprostém pořádku, ráno šel do školy a ani hlava ho nebolí, jen v místě srážky ji má trochu citlivější.

Přišlo mi meilem - moře za Ještědem

13. listopadu 2012 v 21:33 | Hanka + Iva |  Zpovědnice
Podívejte se, jak se my Liberečáci máme, i moře máme za Ještědem.


Tenhle nádherný letecký snímek mi přišel meilem. Ta budka v popředí je horní stanice lanovky a je z liberecké strany.
Druhá strana - Jablonec nad Nisou a Český Dub se utápí v inverzi. Úplně vzadu jsou vidět nejvyšší vrcholky Krkonoš a při pozorném pohledu vidíte i parašutistu, jak se vznáší kolem Ještědu.
Musí to být poměrně čerstvý snímek, protože dcera Ivana, když byla nedávno se svým přítelem na výletě na Ještědu ( prý šli pěšky pod lanama lanovky ! ), tak prý takový výhled měli. Z liberecké strany krásně a slunečno, ze strany druhé bílá peřina.