V sobotu ráno jsem končila poslední noční. U předávání služby jsem pomalu usínala.
Honem domů ať si aspoň chvilku schrupnu, než vyrazím na další akci s dětma.
Vylezu ven a až jsem zalkla. Ledový vzduch zaútočil na mé plíce. No, brr. A v tomhle já mám jít s dětma na výlet? No to si musím ještě rozmyslet. Zatímco jsem čekala na autobus a povídala z dlouhé chvíle s jinou paní, která čekala na stejný spoj, mráz mi zalezl nejen za nehty u rukou i nohou, ale i pod bundu a dobýval se mi na na tělo.
V autobusu jsem trochu rozmrzla, ale o to horší byla poměrně krátká cesta domů. Vzpomněla jsem si, že doma bude ještě asi zima. Určitě ještě nezatopili v krbovkách.
Domů jsem dorazila dočista ztuhlá. Na venkovním teploměru jsem zjistila že je venku - 18st.
No tě Bůh a v tomhle půjdeme na výlet? To ho asi odpískám.
První co jsem doma udělala, že jsem si vlezla pod horkou sprchu a nechala si od taťky uvařit horký čaj.
To mě trochu rozehřálo, ale ledový vzduch mě probral tak dokonale, že se mi už ani trochu nechtělo spát.
Děti už byly samosebou vzhůru a okamžitě mně zasypaly tisícem otázek, chtěly mi ukázat spoustu věcí, musela jsem s nima absolvovat nějakou příšernou japonskou pohádku, která pro mě ztrácela smysl a najednou jsem zjistila, že je už skoro 10 hodin.
Volám Věrce, která už od rána byla tam , kam my se teprve chystali. Zjistila jsem , že ten výlet asi budeme absolvovat. Do toho mi volá kamarádka, kterou jsem vyzvala ke společné cestě, a která původně odmítla, že si to rozmyslela, že jí ten její kluk nedá pokoj a že chce za každou cenu jet. No tak dobře, pojedeme, snad to nebude tak hrozné, když budeme převážně vevnitř.
Ze spaní už stejně nic nebylo, tak jsem se dala do přípravy oběda. Měly jsme jíst brzy abychom stihli vlak ve 12,15.
Tak jsme tedy jeli. Nastoupili jsme do vlaku od Liberce a přidali se ke kamarádce a jejímu synkovi.
Hrady , jak je známo, obvykle stojí na ukrutááánském kopci. Stejně tak i Grabštejn. Kluci hbitě běželi do kopce a brzy byli vysoko nad námi.
Nad námi je Grabštejn.
Už je blíž...
...a už jsme skoro na hradě.
Když jsme došli na místo určení, hledali jsme Věrku. Prolezli jsme skoro celé nádvoří. Středověká hrbolatá dlažba, pokrytá vrstvou sněhu pekelně klouzala.
Nechápu, jak se po takovém dláždění procházely komtesky. A což teprve v zimě.
Věrku jsme nakonec našli jak čte pohádky.
Lepší fotku nemám, světlo šlo moc ze strany ( nebo spíše z obou stran) . Všechny jsou dost tmavé a proti světlu. Tahle z nich vypadá tak asi nejlíp.
Šli jsme se podívat na nádvoří. kde se právě odehrávalo představení o zvěstování Panny Marie. Anděl zvěstovatel tam právě prováděl akrobatické kousky. A vypadal docela zmrzle.
Anděl nakonec bezpečně přistál na zemi a hra pokračovala narozením Ježíška, kterého proti zvyklostem neuložili do jeslí, ale do kufru.
...a klanění tří králů.
Potom jsme , opět s Věrkou , převlečenou v dobovém kostýmu, absolvovali prohlídku hradu.
Hrad Grabštejn byl před asi 15 lety ruinou, na jejíchž zdech rostly břízy a tráva.
To co vám teď ukážu, je vydupáno doslova ze země za nesmírného úsilí a vytrvalosti několika lidí v čele s operním zpěvákem Luďkem Velem. Přesto i za těch pár let je na hradě několik zajímavostí.
Vánoce na hradě.
Slečna průvodkyně.
Vstupní hala neboli přijímací salón.
V hradní kapli, zrovna probíhala zkouška na vánoční koncert. Hradní varhany zněly plnou silou a v rámci zkoušky nám zazpívali koledu Narodil se Kristus Pán. Znáte jí celou? Víte že má asi 6 slok?
A nyní jsme se přesunuli do horního, obytného patra.
Fotek je více, ale bohužel kvůli špatnému protisvětlu jsou tak tmavé, že byste z toho nic neměli.
Po prohlídce jsme zamířili do vánoční dílny a děti si v rychlosti mohli vyrobit nějakou drobnost.
Děti by vyráběly ještě dlouho, ale tolik času jsme neměli. Pomalu se chýlil čas k odchodu a ještě jsme se chtěli podívat na nádvoří na tradiční řemesla. K vidění byl i klasický kolovrátek.
A tradiční řemesla na nádvoří.
Mistr kovář.
Mistr kuchař.
Polní kuchyně.
Hořící dřeva byla úžasná, krásně se u nich hřály ruce. A ten pán vpravo , pekl kaštany. MŃam. Ty miluju. Asi jsem koukala hodně žádostivě, protože mi jich ochotně pár dal.
A potom už byl čas k cestě na nádraží. Zapadající sluníčko nutilo trochu pohnout kostrou, protože si neumím představit chůzi z kopce po tmě lesem z hrozného kopce.
V lese už bylo šero, ale když jsme slezli na silnici, bylo ještě docela vidět, ale mráz, který přes den trochu polevil, znovu začal zalézat za nehty.
Poslední rozloučení z hradem z chotyňského nádraží.
Vystoupili jsme v Chrastavě z vlaku a kamarádka se synem pokračovala až do LIberce.
Nastal čas přemýšlet o zcela prozaických věcech jako třeba o nákupu na druhý den a vlastně na celý zbytek víkendu. A taky koupit vínečko pro našeho dědu, ke kterému jsme měli jít v neděli na oslavu narozenin.
Poslala jsem tedy děti domů samotné a mazala ještě na nákup.
Dotáhla jsem domů plnou tašku.
Doma bylo krásně teploučko.
Sotva jsem si dala doma voňavý, horký čaj, padla na mně únava. Podepsalo se na mně nevyspání a celoodpolední courání po hradě. Natáhla jsem na kanape, přikryla se dekou , Týna se ke mně okamžitě přitulila a já usnula jak nemluvně. Ani nevím , kdy a kdo zahnal děti do postele. Ty byly samosebou ještě čilé a vůbec se jim do postele nechtělo. Když jsem se probudila , bylo už všude ticho jako v kostele a na stole jsem měla už vystydlou večeři.
Mezitím přišla domů i naše průvodkyně, která spojila příjemné s užitečným a stavila se ještě u svého přítele, který bydlí v Chotyni, tudíž téměř pod hradem.
Zbaštila co kde zbylo a vrhla se ještě na chvilku na učení.
A v neděli jsme zase mazali odpoledne k dědovi , který slavil narozeniny.
A zítra zase mažu do práce, takže konec idylky.
