Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Leden 2013

Sladká dřevíčka

31. ledna 2013 v 16:37 | Hanka + kalendář |  Recepty
Copak asi jsou ta sladká dřevíčka , říkáte si.
Ne, není to cuc na kládě v čokoládě a podobné jiné legrácky i když to tak může na první pohled vypadat.

Já si každoročně s oblibou kupuju do kuchyně receptový kalendář. A protože rádi mlsáme, tak to je obvykle kalendář s nějakýma dobrůtkama. Pokud mě něco hodně zaujme tak to při nejbližší příležitosti hned zkouším.
A na letošním mě hned při prvním prohlížení zaujala právě sladká dřevíčka.

A takhle to vypadá v kalendáři.


A nyní postup a suroviny:
120g polohrubé mouky
120g moučkového cukru
balíček lískových ořechů
4 bílky
1 van. cukr
nastrouhaná kůra z jednoho citronu
malá špetka soli.

Kůru z omytého citronu nastrouháme a smícháme s cukrem a moukou. Z bílků ušleháme tuhý sníh, smícháme s moukou a cukrem a vypracujeme těsto. V receptu se to nepíše, ale já přidala ještě půl balíčku prášku do pečiva.
Těsto nalijeme do vymazané a vysypané formy na srnčí hřbet, poklademe lískovými jádry a ty zlehka vidličkou zatlačíme. Pečeme asi 25 minut při 175 st.
Ještě horký moučník vyklopíme z formy a zabalíme do pečícího papíru a do utěrky. Druhý den ho nakrájíme na tenké plátky a dáme ještě upražit do trouby na 150 st

Takto vypadají moje dřevíčka zatím ještě v srnčím hřbetu. Na obrázku jistě použil kulatou formu, ale tu já nemám, tak jsem zkusila hranatou



A nakrájené na plechu , připravené na pražení.


Asi jsem ty oříšky málo zamačkala do těsta, protože mi " plavou " na povrchu a ne v těstě. Ty oříšky mají vytvářet dojem sukovitého dřeva a při troše fantazie, skutečně vytváří.

A tady jsou dřevíčka už po upražení v troubě.


A tady na misce zvané " velká rybička " připravené ke konzumaci.


Takhle za čerstva to chutná trochu jako tužší piškot s oříškama. Po úplném vychladnutí spíš jako sladký suchar s ořechovou příchutí.
Jen nechápu proč se to má ještě horké balit do pečícího papíru a utěrky, v tom nechat do druhého dne a potom teprve pražit do růžova.
Ale příště tomu jistě přijdu na kloub.
Při prvním zkoušení nějaké ho nového receptu se držím otrocky daného předpisu ( nevím co to udělá ) a až poté zkouším inovace. Ale to, myslím, dělá každá ( i zkušená ) kuchařka.

Bylo to UFO ?

28. ledna 2013 v 23:15 | Hanka |  Zpovědnice
Tak od sobotního rána přemýšlím co to vlastně bylo. UFO, nebo něco naprosto prozaicky vysvětlitelnýho?
Aha, vy nevíte o co jde.

V sobotu ráno mažu na ranní autobus do práce. Sice jsem měla čas, ale schválně jsem šla trochu dřív , protože jsem předpokládala, že to bude dost klouzat.
Odemkla jsem a hned při prvním nádechu mi vnikl do plic ledový vzduch tak prudce , až jsem se rozkašlala. Teploměr ukazoval - 14 st. Naprosto jasný a téměř kulatý měsíc mi osvětloval cestu lépe než pouliční osvětlení. Stejně byly lampy zhasnuté. Nejspíš z důvodu šetření.
Studené ráno jitřilo mou ještě ospalou hlavu a burcovalo myšlenky.
Šlapu stříbrně osvětlenou ulicí, pod nohama mi křupe zmrzlý sníh a rukávy pravidelně a zvláštně šustí, jak se ve zmrzlém vzduchu třou o tělo bundy
Šla jsem spát pozdě a dosud ještě nejsem plně při smyslech, přestože velmi ostře vnímám, že mně mráz štípe do tváří, dere se mi pod čepici a doráží na prsty u nohou i rukou.

Křup, šust, křup , šust. Křupe mi pod nohama sníh a bunda šustí.

Náhle krátký záblesk ostrého bílého světla.
Myslela jsem zprvu , že se mi to jen zdá.byl to jen takový mžik, zlomek vteřiny, navíc schovaný za nejbližším domem.
Za chvilku znovu, blik a blik. Nepravidelně pravidelné , krátké záblesky.
Já snad ještě spím?
Ale ne, v tom mrazu se spát nedá.
Marně pátrám, co to je za záblesky. Pořád jsou schované za velkým domem na rohu ulice.
Dojdu na konec ulice a tam se dopátrám, co to vlastně bliká, říkám si. Marně přemýšlím, co by to mohlo být. Kdyby to byla porouchaná lampa, tak by blikala oranžově a navíc lampy nesvítí, tak nemá co blikat. A že by přes noc instalovali halogen, taky není zrovna pravděpodobné. A navíc, proč by halogen blikal.
Dojdu na konec ulice, přejdu silnici a .... NIC.
Blikací světlo zmizelo. Všude byla mrazivá, stříbrná tma, jen nad Libercem tenoučký náznak svítání.
Sakra co je, mám snad halucinace?
Zastavila jsem se a rozhlížím se. Pořád nic nevidím.
Bylo to schované za tím barákem, něco tam musí být.
Otočím se zpět odkud jsem přišla a ... blik.... blik.

Za rohovým domem v ulici ( no spíš uličce ) nad námi , těsně vedle kostela, ve výšce několika metrů , nepravidelně pravidelně bliká , v krátkých záblescích, ostré bílé světlo.
Překvapeně jsem zůstala stát. ( Ještě, že jsem šla na autobus trochu dřív ).
BLIK....BLIK.
Vidím UFO, nebo se mi zjevuje nějaká nadpozemská bytost a já ( bezvěrec ) ji neumím identifikovat.
HU, otřásla jsem ( ale ne zimou ), rychle pryč, ještě mně to vcucne.
Pokračuju v cestě se zjitřenou fantazií. Co to bylo ?
Na mostě přes téměř zamrzlou Jeřici se ještě jednou otáčím. Ale světlo už vidět není.

V pracovním procesu jsem na ranní zážitek zapomněla a kolegyním nic neřekla, ještě by si myslely, že jsem blázen.
Až dnes při cestě od autobusu jsem si na to světlo vzpoměla.
A dávám pozor jestli blikavku zase neuvidím.
Ale nevidím nic. Jen osvětlený kostel tiše stojí a svítí do tmy . A najednou jsem si všimla, že jedna z lamp, která osvětluje kostel zespodu svítí zářivěji než ty ostatní.
Že by to ono světlo. Sice nebliká, ale co když byla ta zářivka rozbitá a blikala už v sobotu. Někdo si toho zřejmě všiml a nechal ji opravit, takže už jen svítí a nebliká a nestraší rozespalé ranní chodce.

A takhle vznikají pohádky ( a drby).

Ale tohle opravdu není pohádka, nezdálo se mi to , je to fakt pravda.
Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.
A k tomu vám ještě dávám čestné pionýrské.

Strašidelná manufaktura

23. ledna 2013 v 22:36 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Naše Růženka se dala na strašidla. Tedy ne že by je snad chtěla zkoumat, zdy existují či nikoliv , ale prostě si řekla, že když dosud sama žádné neviděla , že si je udělá.
Tohle jsou její poslední výtvory.


Udělala jich už celou hromadu a obdarovává s nimi nejen celou rodinu, ale i všechny spolužáky ve škole i paní učitelku. Asi se líbí, protože pořád chodí stím , že musí udělat ještě někomu a že to nestíhá. Na každém , kam přijdem na návštěvu škemrá kousky látek , doma to je samá nitka, protože to dělá samozřejmě bez obroubení a ty hadříky se jí třepí a padají z nich nitky.

A tady jsou sólo velká strašidýlka ( prý rodiče ).


A tady jsou maličká strašidýlka ( prý jejich děti ).


A tady jsou strašidláci se svou " maminkou ".


Při pozorném pohledu je vidět jak z těch strašidýlek visí nitě ze všech stran.

Pokud by někoho zajímalo jak lze taková strašidýlka vyrobit , nafotíme postup.

Opičáci

23. ledna 2013 v 22:19 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Teď vám ukážu s jakou smečkou usíná Toník. Upřímně řečeno, nechápu jak se do té postele ještě vejde on, ale evidentně vejde, protože ho z ní každé ráno tahám a nacházím ho v posteli a ne na zemi. Mimochodem, kdyby z té postele spadl, pěkně by si natloukl, protože spí na palandě.
A s touhle opičí smečkou, nebo tlupou, spí.


Ta největší , to je vánoční dárek z jeho prvních Vánoc. Bylo mu 10 měsíců a od té dobyji nedal z ruky. Spí s ní doma, pokud někam jedeme, kde jsme přes noc, opice musí jet taky.. Pokud je zralá do pračky, musí za každou cenu do večera uschnout, protože mladý pán bez ní neusne.

Ta malá na konci řady, háčkovaná s červeným T na bříšku, to je dárek od Šavrdy., ty ostatní dvě taky dostal, jednu z nich od Verunky, myslím že tu s těmi červenými pruhy.

A tady už je se svou tlupou sám velký opičák a vůdce té tlupy.


A všechny holky poslušně čekají, až zavelí, že je čas jít do postele.

Moc se jim nechtělo, ani vůdci, ani opičkám.

O prezidentech

21. ledna 2013 v 11:13 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Jedu domů autobusem , řidič má zapnuté rádio a i přes poměrný hluk jsem zaslechla vtípek týkající se obou prezidentských kandidátů.

Karel Schwanzenberk má nejvíce voličů na sociálních sítích, zatímco Miloš Zeman má nejvíc voličů na sociálních dávkách.

Další komentář jsem neslyšela, protože má spolucestující dostala záchvat kašle, ale myslím, že i ten holý vtip i bez komentáře stojí za to.
Jen doufám, že mně teď skalní příznivci obou kandidátů nevypráší kožich. Já sama nejsem příznivec ani jednoho ani druhého, můj kandidát se do 2. kola nedostal.

Co chci, vždyť je leden

21. ledna 2013 v 10:38 | Hanka |  Zpovědnice
Skoro celou noc sněží. A mrzne.
Ale kupodivu nikde žádná aktivita. Ani od silničářů, ani od technických služeb.
Jdu z noční na autobus a sotva vylezu z budovy interny, opře se mi do bundy vítr a mráz mi za chvilku zalezl za nehty, přestože mám rukavice.
V areálu nemocnice je jakž takž sníh odklizen, ale sotva vyjdu za vrátnicí na veřejný chodník, zapadnu do závěje. Sníh je kyprý a suchý, ale přesto se v něm špatně chodí.
Přebrodila jsem tu závěj na silnici.Už se mi jde lépe, ale ani tady není uklizeno. Jen tu závěj už auta stačily rozjezdit.
Ale , ale silničáři nepracují? Nesněží zase tolik, aby nestíhali. Nebo město včas nezaplatilo a oni se rozhodli stávkovat? Možné to je , občas jim ty vzájemné vztahy trochu ( dost ) skřípou.

Brodím se dál závějemi. Světe div se, ani největší a nejrušnější liberecká křižovatka není prosta sněhu!
Ještě že ten sníh je tak sypký, pod nohama cítím kraj obrubníku a držím se ho.
První ranní špička trochu povolila. Ulice se začíná hemžit školáky. Dětem sníh ani v nejmenším nevadí. Naopak, mají z něj ohromnou radost.
Zabočím do jedné, obvykle hodně rušné, ulice ale kromě jednoho toulavého psa a jednoho bezdomovce, krčícího se na lavičce autobusové zastávky, nevidím živé duše.
Až trochu dále jsem zmerčila jakéhosi týpka , jak se opírá o lopatu a baví se s kolegou, který se pro změnu opírá o koště.Oba mají na sobě svítivě oranžovou vestu s nápisem TSML ( Technické služby města Liberce ) . Evidentně je jejich náplní práce odklízet sníh.
Ten dělá to a ten zas tohle a každá práce je nám platná , pracuješ-li poctivě. Jenže tihle dva nepracují poctivě, dokonce nepracují vůbec. Evidentně se spoléhají na to, že sníh časem roztaje.
Procházím kolem nich a žádám je, zda by nemohli proházet v té závěji aspoň úzkou uličku, aby se dalo chodit . Ne kvůli mně, já to dobrodím až na zastávku a nohy mám zdravé. Ale občas musí vyjít ven i důchodci a vůbec lidé špatně se pohybující a také děti, kterým sice sníh nevadí, ale do školy přijdou jako hastrmani a musí v těch mokrých, uplouhaných kalhotách sedět celé dopoledne.
Oba na mně chvíli nevěřícně koukají a tváří se jako bych mluvila japonsky, potom se mně ten s tou lopatou zeptá , cože jsem to po nich chtěla. Opakuji svou prosbu. Je plno sněhu, špatně se v tom chodí, mohli byste, prosím proházet aspoň úzkou uličku?
A co chcete paninko, vždyť je leden, je normální, že je sníh ... dostane se mi odpovědi, a oba zase pokračují v hovoru, v kterém převládá slovník hodící se spíše na pastvu a k dobytku. Za mnohá slova by se nemusel stydět ani dlaždič. Ba co stydět, dokonce by se červenal.


No jo, co vlastně chci, vždyť je leden a je přeci normální že je všude plno sněhu.

Jen by mně zajímalo, co by ti dva dělali, kdyby dostali výplatu OPRAVDU odpovídající jejich vykonané práci.

Okáček

19. ledna 2013 v 23:55 | Hanka |  Pohádkový svět nejen pro děti
V jednom lese se jednou brzy na jaře narodilo medvídě . Bylo maličké, huňaté, mělo malý, vlhký čumáček a moc zvědavé oči . Sotva se začalo batolit kolem mámy, chtělo všechno vědět .
Zpočátku se ptalo jen na to co vidělo kolem sebe. Moc toho nebylo. V hluboké jeskyni pod kořeny stromů byla tma a medvídě vidělo jen svou velikou mámu a kořeny starých borovic, které se tlačily shora.
Jak čas ubíhal, jaro pokročilo a máma medvědice usoudila, že je čas vyvést mládě ven na sluníčko.
Nejprve vylezla z jeskyně sama, rozhrnula křoví, které rostlo hned u vchodu do jeskyně, důkladně se rozhlédla, jestli někde nečíhá na jejího miláčka nějaké nebezpečí. Když zjistila, že je čistý vzduch, začala volat malého zvědavce k sobě jemným mručením. Medvídě nevědělo, co po něm máma chce a tak se medvědice vrátila k mláděti a postrkováním mu dávala najevo, že si přeje, aby jí následovalo ven z jeskyně. Medvídě brzy pochopilo a vesele se rozběhlo za mámou. Proběhlo vchodem do jeskyně, prolezlo křovím a zůstalo stát....
Zalilo ho velké množství světla a tepla. Ostré světlo ho oslnilo, vzduch zvláštně voněl, větřík mu čechral kožíšek, svěží, jarní travička ho šimrala do tlapek.
Všechno bylo nové a neznámé.
Medvědice tiše stála vedle svého mláděte a čekala až se vzpamatuje z nového zážitku. Stála a vzpomínala, jak před mnoha lety taky takhle stála, překvapená z množství světla a nových vjemů.

Za chvíli se medvídě vzpamatovalo, ale zato dostalo strach. Tolik neznámých věcí!
Mami, co mě to hřeje, co mi to běhá v kožíšku, co to cítím! Já se bojíííím!!!

Medvědice méďovi vysvětlovala tiše a trpělivě, co to je všechno kolem.
Že to, co hřeje je teplé a životodárné slunce, to co mu běhá v kožíšku že je vítr, cítí vůni rozkvetlých květin a stromů, vůni vody a vůni země po jarním dešti.
Medvídek se brzy přestal bát a zvítězila jeho zvědavost.
Kulil oči na svět tak dlouho až mu nikdo neřekl jinak než Okáček.
Všechno nové ho náramně zajímalo. Nové vůně, nová zvířata, nové chutě.
Pomalu přestával pít mámino mlíčko a začal ochutnávat taky jiné věci. Mladé jehličí a listy stromů, trávu, nejrůznější hmyz, hlemýždě, mravence. V létě zachutnaly Okáčkovi jahody a maliny, borůvky a jiné lesní plody. Nejdříve ho učila máma poznávat jedlé plody a šťavnaté listy, ukazovala mu, kteří brouci jsou jedlí a kteří chutnají hořce, jak nejlépe chytit co nejvíce mravenců aniž by měl v tlamičce suché jehličí, v létě a na podzim ho učila chytat ryby v potoce.
Drobné rybky Okáčkovi moc chutnaly, ale moc špatně se chytaly. Byly rychlé, mrštné a hlavně kluzké. Dalo moc práce chytit rybku. Méďovi se to vůbec nevedlo. Ale už tu byla máma s pomocí. Ukázala mu jak nejlépe vyhodit rybku z tůňky na břeh.
Po několika marných pokusech se to Okáčkovi přece jen povedlo. Ale ouha , rybka byla rychlejší než nemotorné medvídě. Tak dlouho se na břehu mrskala, až se jí podařilo sklouznout z vysokého břehu potoka zpět do tůňky.
Okáček nespokojeně zamručel, rozběhl se k mámě a lítostivě skučel. Máma ho polaskala, dala mu napít a lehla si na zem do měkké trávy. Okáček se stulil k ní do klubíčka a usnul. Medvědice dobře věděla, že po prvních, marných pokusech se časem přece jen dostaví úspěch a potom už malého nemotoru nic nezastaví v lovecké vášni.

Rok navlékal dny a týdny na šňůrku času a teplé léto se pomalu chýlilo k podzimu. Okáček za těch několik měsíců vyrostl a už ani zdaleka nepřipomínal vystrašené, maličké medvídě, které na jaře opustilo temnou jeskyni.
Nebyl ještě tak velký jako jeho máma, ale už bylo znát, že z něho vyroste statný medvěd s velkýma, zvědavýma očima.
Listy stromů se pomalu začaly zbarvovat do žluta a červena a medvědice začala pomýšlet na návrat k jeskyni, kde opět chtěla ztrávit zimu.
Před zimním spánkem bylo potřeba se pořádně vykrmit, aby tělo mělo dostatek tukových zásob po dobu zimy.
Medvědice chtěla Okáčkovi ukázat ještě jednu pochoutku, po které se dobře a rychle přibývalo na váze. Byl to med lesních včel. Medvědice věděla o jenom včelím hnízdě vysoko v dutém stromě.
Zavedla tedy Okáčka na místo. Vylezla na strom a Okáček zvědavě koukal, kde se v mámě vzala ta mrštnost se kterou šplhala nahoru. Medvědice začala šátrat v dutině. Rozzlobené včely se na ni vrhly. Ale kdepak. Její hustý kožich nepropustil jediné žihadlo. Jen když dostala píchanec do čenichu, ohnala se po včele a rozmrzele zabručela. Ale výsledek stál za to. Z dutiny vylovila velikou plástev medu a shodila ji dolů pod strom. Okáček už věděl, že to co mu nabídne máma, může bez obav zbaštit.
Nová, neznámá pochoutka tolik voněla!
Opatrně ochutnal.
To byla lahoda!
Slaďoučký med medvíděti tolik chutnal.
Medvědice s Okáčkem pečlivě vylizovali každou medovou komůrku, aby ani troška té dobroty nepřišla nazmar.
Brzy zbyla jen prázdná plástev. Bohatá podzimní nabídka způsobila, že mladý méďa i stará medvědice brzy náramně ztloustli.
I podzim už hodně pokročil. Ledový vítr se proháněl krajinou, spadané listí se co chvíli točilo v prudkých vírech, aby o kus dál zase přistálo na zemi. Mezi studené dešťové kapky se začaly míchat neméně studené sněhové vločky a medvědice usoudila, že je nejvyšší čas vydat se zpět do jeskyně.
Medvědice si dobře pamatovala cestu zpátky. Vždyť v té jeskyni už ztrávila nejednu zimu a přivedla na svět několik medvíďat.
Brzy přišli k jeskyni. Medvědice bez otálení prolezla křovím, ale Okáček se ještě zastavil a ohlédl zpět jako by si chtěl zapamatovat krajinu, kde ztrávil své nejranější mládí.
Ještě tuto zimu a následující rok ztráví Okáček se svou mámou, ale příští zimu už ho máma s sebou do jeskyně nevezme a jemu nezbyde nic jiného než se pustit sám do života. Jeho mohutná máma dá příštího jara život dalšímu maličkému medvídkovi, který bude na svět koukat stejně udiveně jako on.

Dobrou noc méďové, ať vás nic nevyruší ze zimního spánku.

Rázně sobě vykračujme

13. ledna 2013 v 0:20 | Hanka |  Zpovědnice
Dnes se konal 40.ročník Chrastavské šlápoty.

Toník se na to těšil už od Nového roku. A když zjistil, že se Šlápoty zúčastníme, protože mám zrovna volný víkend, tak už se nemohl dočkat. Ročník loňský Tonda absolvoval s Věrkou, protože já byla zrovna v práci a jít jsem nemohla.
Loni šli trasu 10 km, letos jsme šli jen 7, také proto, že s námi nakonec šla i lenoch Růženka. Zato s námi nešla Věrka, která je zrovna v Olomouci a pilně studuje na zkoušky.

Ráno jsme sice trošku zaspali, start byl do 9 hodin a my v půl teprve vstávali, ale nic se nestalo. Ten brzký start platil hlavně pro ty, kteří chtěli jít delší tratě, aby se taky stihli včas vrátit.
My už krátce po 9 hodině stáli u startu a zapisovali se k pochodu. Startovné bylo vcelku symbolické. Děti do 15 let 15 Kč, dospělí 30 Kč. Vyplázla jsem tedy 60 korun, dostali jsme kartičky, kam jsme dostávali razítka na kontrolách a chutě vykročili směr Bílý Kostel nad Nisou.


Trasa vedla zatím známými místy. K čističce odpadních vod nedaleko chrastavského nádraží.


Až sem byla trasa chronicky známá. Ta oranžová budova za stromy je nádraží, které všichni dobře známe. Prošli jsme viaduktem pod tratí ...


.... a vstoupili pro nás do neprobádaného území. To dítě v zelených oteplovákách s modrýma bobama je Toník.

Dostali jsme se do chrastavské průmyslové zóny. Jsou tam budovy většinou otřískané, některé dosud používané jako tovární haly nebo sklady. V některých přízemních oknech se svítilo, jako důkaz, že výroba běží i v sobotu.
Tato část Chrastavy se nazývá Barandov.




Tyto budovy stály pravděpodobně již na začátku 20. století a dodones jsou používané.
Nedaleko stojí pár obytných domů, zřejmě pozůstatek bývalé dělnické kolonie.



Tato část se opravdu nazývá Barandov a lidé zde bydlící ji mají psanou i v adrese. Takže pokud byste se někdy setkali s adresou Barandov, Chrastava, pak vězte, že to není vymyšlené, ale je právě tady.


Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Ale kdo ví, třeba to byli zrovana majitelé daného pozemku.

Dále jsme překročili řeku Nisu (ano, opravdu Nisu, ne Jeřici, ta se vlévá do Nisy o kus dál, ale tam dnes nepůjdeme) a pokračovali do Bílého Kostela.


Toto je řeka Nisa v Chrastavě. V pozadí je železniční viadukt a kousek za ním je soutok Nisy a Jeřice.


Chrastava, jak je vidno, těsně sousedí s Bílým Kostelem. Nikdy bych nevěřila, jak je Bílý Kostel ( místními zvaný Bílák ) velký. Nebo spíš roztahaný kolem řeky a jakéhosi náhonu, táhnoucí se jedním směrem až k Chrastavě, druhým směrem přes dálnici na Děčín až k železničnímu přejezdu. A tato velká vesnice, má sice fukční kostel, ale ne kostel farní, nemá svou doručovací poštu ( jen podací ) a školu jen první stupeň. A k lékaři také musí jezdit do Chrastavy nebo do Liberce , či Hrádku nad Nisou.

Po nevzhledném Barandově nám učaroval venkovský vzhled prvních chalup Bílého Kostela.



Drůbeži zima evidentně nevadila. Ani ovcím, které jsme potkali o kus dál.

A takové krásný potůček tam někomu teče přes zahradu.


Dále jsme pokračovali podél Nisy.


Řeka Nisa v Bílém Kostele.

Dál jsme pokračovali vcelku nezajímavou cestou přes železniční přejezd, zamávali zrovna projíždějícímu vlaku a dočkali se odezvy od strojvedoucího v podobě krátkého zatroubení a mávnutí rukou na pozdrav.

Za Růženčiného brblání , že jí bolí nohy jsme se doplazili ( opravdu výstižné, že doplazili, předběhli nás i důchodci s holemi ) až na první kontrolu.
Zde jsme obdrželi první razítko, děti pojedli sváču a napili se .


A zde se stala nepříjemná věc. Toto je poslední fotka, protože baterka začala stávkovat. Asi se v zimě rychleji vybíjí, či co. A to jsem baterky vyměnila, ještě před začátkem , protože ty mrchy ( baterky ) mi už párkrát vypověděly službu, když jsem to nejmíň potřebovala.
Je to škoda, protože ta zajímavější část pochodu nás teprve čekala.

Po svačině a odpočinku jsme se vyšplhali do kopečka na Panenskou Hůrku. Bývalá hornická osada s romantickým jménem se dnes změnila na velice malebnou osadu ( převážně ) chalupářskou. Ale pěkně opravené domy, kaplička a udržovaná cesta dávaly znát, že se lidé o své okolí dobře starají.
Děti sjížděly každý sebemenší kopeček nadšeně na bobech a zde se svezly opravdu parádně. Od starého hřbitova až do samotného srdce Panenské Hůrky je cesta pěkně z kopečka, takže frčely jako o závod a brzy se mi ztratily z očí.

Na Panenské Hůrce byla další kontrola, kde jsme kromě razítka dostali i teplý čaj.
Dál jsme už pokračovali zase nezajímavou cestou lesem, přeskočili nějaký bezejmenný potok a vraceli se zpět do Bílého Kostela a do Chrastavy.


Toto je kostel, podle kterého má celá vesnice své jméno. Opravdu je zářivě bílý. Proti zasněženému okolí to není tak vidět, ale v létě kostel opravdu přímo svítí v zeleni.

A znovu jsme se napojili na stejnou trasu , okolo chalupy se slepicemi, přes most přes Nisu a Barandov zpátky do cíle.


Růženka se těch pipek nějak nemohla nabažit.


A tam kde všechno začalo, také všechno končí.
7 kilometrová trasa nám trvala i se zastávkami čtyři hodiny.
Teď se zdatní turisté začnou smát, ale my nešli na čas. Šli jsme na malý výlet. Nekoukali jsme na to zda nám to dlouho trvá či nikoliv a čas v cíli nebyl nikým omezen. Důležité bylo, že jsme došli a neztratili jsme se někde v lese mezi Bílým Kostelem a Panenskou Hůrkou.

V cíli jsme dostali pamětní list a keramickou plaketku. Kontrolní lístek s razítky jsme si mohli nechat.
Vyfotila jsem až doma, když jsem si vyměnila baterky a mohla konečně pohodlně fotit a nebyla odkázána na milost a nemilost vrtošivých baterií.



Tak nashledanou na příští Chrastavské šlápotě.

Já jsem prezident

5. ledna 2013 v 16:17 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Příhoda stará více než 20 let, když byl synovec, kterému je dnes už skoro 25 let, ještě batole a mluvil tak , že mu bylo sotva rozumět.
Tenkrát byl prezidentem vcelku čerstvě Václav Havel a jeho jméno bylo skloňováno ve všech pádech a připomínáno při každé příležitosti.
Vnímavé dítko sice nevědělo o koho jde, ale brzy si to dalo do souvislosti. Dvouapůlletý prcek sice netušil kdo že to je prezident, ale brzy přišel na to , že to je po mámě a tátovi ta nejdůležitější osoba na světě, když se o něm pořád mluví, vojáci mu salutují a dokonce si s ním podává ruku i generál, kterážto osoba se mu líbila asi ze všeho nejvíc. A vůbec on se přece jmenuje skoro stejně. Jakým způsobem si sesumíroval vlastní příjmení s Havlovým a co se dělo v jeho hlavičce nikdo neví, ale když byl u zápisu do školky, kam měl v září nastoupit , tak na otázku paní ředitelky jak se jmenuje, se postavil hrdě, skoro do pozoru a pyšně řekl : JÁ JSEM HÁVA, PREZIDENT.

Tuto drobnou příhodu mi včera večer připomněl taťka, když přinesl ze schránky volební lístky k prezidentské volbě.

Tak ani nevím, zda mám být pyšná na to , že mám v rodině ( skoro ) prezidenta.

Tak na rozjezd

4. ledna 2013 v 15:27 | Hanka |  Zpovědnice
Tak a je to tady.
Co prosím?

Všední dny.

Přežili jsme ve zdraví konec světa a humbuk okolo něho, potom ihned poté následující Vánoce ( i s hektickými přípravami ), pár klidnějších dní na vydechnutí po svátcích a nadechnutí před dalšími.
Tyto dny nebyly tak úplně všední.Ti šťastnější měli dovolenou, jak nařízenou , tak tzv na dobrání. Některé menší obchůdky měly taky zavřeno, takže jsme si mohli nechat o některém druhu zboží jen zdát ( ne každému se chce běhat po super a hypermarketech ). Pak přišel bujarý Silvestr a následně Nový rok, kdy se mnozí budili s nakřáplou a bolavou hlavou a přílibem pro všechny budoucí oslavy a Silvestry , že už nikdy více a poznáním že méně je opravdu více.

Nastaly dny všední a obyčejné.
Další rok , tentokrát s pořadovým číslem 2013 pomalu nabírá obrátky....

Ono se v přísloví říká , že jak na Nový rok, tak po celý rok.
Děsím se toho, aby tomu tak nebylo.

Jěště v neděli 30.12. jsem byla v práci. Jednak jsem zaspala, takže místo povolených a tolerovaných 7,30 jsem přišla ( no spíš přílítla jako čarodějnice na koštěti ) skoro o hodinu později.
Prostě a obyčejně jsem zaspala.
Probudilo mně svítání. Bylo skoro 7,15 a tou dobou už autobus, s odjezdem z Chrastavy v 7,00, pomalu dojížděl do Liberce.
Napadla mně pouze nepublikovatelná slova.
Jednou rukou zapínám počítač ( abych se podívala , jak mi jede nějaký spoj do krajského města ), druhou rukou beru telefon a hledám číslo do práce.
Vychrlila jsem jsem omluvu a že přijedu hned jak to nejdřív půjde.
Tak pohni, budem jen ve třech ozvalo se na druhé straně. Kruci, zase se tam něco pos... A já se těšila po dlouhé době jen na krátkou službu. Bylo mi jasný, že pokud budem jen ve třech ( obvykle jsme ve čtyřech a jedna ve 14 hod. končí a ostatní jsou až do 19. Tentokrát jsem měla mít jen do 14 hod. já), zkysnu v práci do večera.

Jízdní řád mi prozradil, že mi jede za 20 min. vlak a další autobus až 9,30 .
Zatím jsem byla stále v noční košili a na nádraží to je od nás necelé 2 km.
První myšlenka byla, to nemůžu stihnout. Nejsem oblečená ani umytá.
Druhá myšlenka byla, že to prostě musím aspoň zkusit.
Naházela jsem na sebe letmo posbírané spodky i svršky, v rychlosti na sebe chrstla trochu studené vody, abych aspoň viděla na cestu a už jsem letěla, že by mi to mohl závidět i Zátopek.
Světe div se, vlak jsem opravdu stihla. Sice za cenu totálního vyčerpání, ale stihla.

Nedělní služba probíhala tak jako obyčejně, nestalo se nic zvláštního až na to , že jedna z kolegyň frkala a nebylo jí zrovna dvakrát a druhá ( místo které já musela být do večera ) ráno při cestě do práce měla nehodu a skončila s otřesem mozku a šokem na ambulanci jablonecké chirurgie.

Večer jsem se sotva doploužila domů. Padla na mě taková těžká únava. Chvíli horko, chvíli zima. Začala jsem pokašlávat. Už v práci jsem si odpoledne zobla Paralen a trochu se mi ulevilo.
Ale doma mně malátnost a střídání horka a zimy ( ne klasická zimnice) přepadly znova. Oproti zvyku jsem zalezla do postele hned.
Zjistila jsem , že doma Paralen nemám ( no jo , kovářova kobyla ) a zalitovala, že jsem si nevzala aspoň jedno platíčko z práce. Uvařila jsem si tedy pořádný kotel čaje a zalezla.
Noc byla příšerná. Zimu brzy vystřídalo vedro, ale jen na chvilku. Vypitý litr čaje dělal své a každou chvilku běhala ven, přičemž jsem samosebou zase prochladla a vše se opakovalo. Všechno mě bolelo a nemohla jsem usnout.
Ve tři hodiny jsem si vařila nový půllitr čaje a byla dokonale probuzená. Tupá malátnost mně sice přešla, ale jinak nic moc. Uvažovala jsem dokonce ( a to se mi ještě nestalo ), že vstanu, ustrojím se a budu dělat nějakou tichou práci, ale zima v nočně prochladlém domě mně od té myšlenky brzy odradila. Zalezla jsem zpátky do vyhřáté postele, přitáhla si k sobě kočku ještě blíž ( prý vytahujou nemoci ) a snažila se usnout.
Asi se mi to podařilo, protože mě probudily děti, ať jdu vstávat, že už je 9 hodin a za hodinu přijede děda ( můj otec ) a přiveze naši babču ( tchýni ), která s námi měla trávit Silvestra.

Bylo mi lépe. Vyběhla jsem z postele, nasnídala se a mazala ještě pro nějaké drobnosti do krámu, než odpoledne zavřou.
Jenže stejný nápad měla snad celá Chrastava. Fronta na košíky, fronta u salámů, fronta u pokladny. Děs, běs.
Naštěstí děda s babi na palubě auta měli taky trochu zpoždění, takže jsem o nic nepřišla.
Dali jsme si všichni kafčo, slupli zbytek vánočního cukroví, děda se rozloučil, že musí ještě na nákup a zase odfrčel domů.
Babi si chvilku hrála s dětma , pak se začala nudit a přehrabovala mi košík s prádlem na spravení a chytil ji amok.
Dej mi nějakou jehlu , nitě a hříbek , já ti tady spravím nějaké prádlo, pravila babička nesmlouvavě.
Hmm, to by mohla, napadlo mě tak trochu vypočítavě. A protože mamince se neodmlouvá a tchýně je taky maminka, dala jsem ji , co požadovala a šla s Věrkou dodělat oběd a pomazánky na večer. Když jsem volala babičku k obědu, měla spravenou už hromadu ponožek, přišitá dvě poutka u ručníků a právě došívala utrženou kšandu k montérkám.
Věrka se odpoledne rozloučila, protože chtěla trávit Silvestra s přítelem a já dodělala pro babičku štrúdl bez cukru, jednohubky , šneky z listového těsta , dala chladit pro nás víno a pro děti džus.Taťka mi od sousedky vyškemral několik tablet Ibuprofenu , který taky obsahuje paracetamol, takže mi sice bylo po něm hrozně horko, ale mohla jsem fungovat.

Silvestrovský večer byl takový jako každý rok, ani jsme nic jiného neočekávali. Babička , já a děti jsme šli spát brzy po půlnoci, jen co zhalsy poslední světlice ohňostroje, rozeslali pár sms k novému roku přátelům ( někteří stihli i odpovědět ) a potom zalezly do kanafasu. Taťka se šel ještě projít , ale do hodiny byl zase doma, s tím , že je venku zima a že jde taky spát.
Noc byla lepší než ta předešlá, ale stejně to nebyla žádná sláva.
Na Nový rok jsem akorát uvařila oběd ( měla jsem naloženou svíčkovou ), vyprovodila babičku na autobus a šla si lehnout, protože jsem měla už 2.1. zase jít do práce. Den po zdravotní stránce žádná sláva. Dokonce jsem k večeru měla sto chutí napsat své nadřízené , že nepřijdu, ale pak jsem si řekla, že to zkusím, že to nejhorší už asi bude za mnou a abych nebyla zbytečně doma.

Ráno jsem nastoupila do práce sice ne fit, ale trochu schopnější než jsem byla předešlý den. Až na občasné záchvaty kašle a kýchavice se to dalo přežít.
Po jednom takovém záchvatu , kdy jsem nevěděla jestli dřív kýchat nebo kašlat se mně jeden z mladých lékařů zeptal, jestli nemám prasečí chřipku. Podívala jsem se nechápavě na něho a zjistila , že si dělá srandu, jen jsem nevěla jak k tomu došel. Na můj tázavý pohled odpověděl , že mám " prasečí očka ". Měla jsem chuť kopnout ho ( taky ze srandy ) do zadku, ale už jsem neměla sílu.
Po pohledu do zrdcadla jsem zjistila, že vlastně nebyl zase až tak daleko od pravdy.
Napuchlé, červené oči i nos silně připomínaly prasátko. K tomu si představte zpocené, na čelo přilepené vlasy už silně volající po zásahu kadeřníka. Pohled pro bohy.

Dnes už viróza jen doznívá a až na občasné noční záchvaty kašle mi je vcelku obstojně, ale je mi jasné, že si tělo vše pamatuje a jednou mi to všechno vrátí i s úrokama.

Jak na Nový rok, tak po celý rok.
Doufám, že se tomto případě pranostika nenaplní.