Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Květen 2013

Pozvánka pro všechny, kdo o to stojí

31. května 2013 v 22:31 | Hanka |  Zpovědnice
Haló, haló,
na vědomost se dává,
že u nás bude konat velká sláva.

Jídla a pití co hrdlo ráčí,
současnost s historií ruku v ruce kráčí.

Sportovní klání bude všady,
I dívek krásných bujné vnady.

Hudby, tance, zábavy po libosti,
pro děti i pro babičky,
pro kluky , holčičky, tatínky i maminky.

Ať se děda nermoutí,
zkrátka přijedou k nám s poutí.

Zvu vás všechny , zblízka , z dáli,
všechny , kdož by o to stáli.

A ty velké sobotní boje,
zakončíme ohňostrojem.

Chrástavské slavnosti, budou Chrástavské slavnosti!!!
Od pátku 7.6. odpoledne do neděle 9.6. do 16.hod.

Nejlepší program bývá tradičně v sobotu od 9 hodin.
Zájemci mohou zhlédnout též ukázku ročníků předcházejících na www.chrastava.cz. Po naběhnutí stránek hledejte v levém sloupečku kolonku Chrastavské slavnosti.

Dopis kamarádce

29. května 2013 v 0:52 | Hanka |  Zpovědnice
Moje milá Anežko,
na několik dní jsem se odmlčela. Potřebovala jsem si trochu utřídit myšlenky a Ty , myslím, také.
Došla jsem k názoru, že naše vzájemné rozladění bylo vlastně jen vzájemné nepochopení.
Nejprve já špatně dešifrovala tvou blokaci mých komentářů a způsobilo to ve mně bouři už tak zjitřených citů.
Vím, že Ty o tom nemůžeš nic vědět, ale já Ti to povím, možná Ti to přispěje k pochopení proč se tak stalo.
Mou rodinu obchází strašidlo rakoviny. To je snad to jediné , čeho se opravdu bojím. Moje maminka zemřela v necelých 47 letech právě na rakovinu. Je to sice už 26 let, ale přece jen... Čím víc se já sama blížím k jejímu věku, tím víc si to uvědomuju. Ne, neboj, já sama jsem zdravá , ten strašák je trochu vedle, ale přece jen je to rodina.
Potom se přidalo pracovní vytížení ( hlavně hodně nočních, které mi normálně nevadí, spíš je mám raději než denní, ale teď mi nějak dělají potíže) a nakonec to dorazilo deštivé a studené počasí, které tak nemám ráda.
Od všech starostí a také k regeneraci mé psychiky,jsem utíkala k blogu. Tak trochu " na pokec " a především k Tobě, kde to vždy jen zářilo optimismem , vaší vzájemnou láskou a neuvěřitelnou pílí. Vždycky jsem se podivovala a trochu i záviděla, kde berete tolik energie.
Jenže bohužel, Ty jsi měla zrovna období, které Ti také moc nepřálo.
Chtěla jsem přispět svou troškou do mlýna. Vím, byly to nevyžádané " rady". Ale je to tak trochu moje choroba z povolání, kde se víceméně ode mně ty rady čekají.
Omluvila jsem se Ti a zdálo se , že je vše v pořádku. Požádala jsem Tě o drobnou službu a bylo mi vyhověno. Poděkovala jsem Ti a pozvala vás všechny na pouť, která se u nás bude konat za necelé dva týdny. Bývá to atrakce pro široké okolí, jezdí sem lidi z celého kraje.
Myslela jsem , že by se Ti mohlo líbit a zároveň to bylo gesto podané ruky na usmířenou.
Proto ty dvě tak rozdílné zprávy během krátké doby.
A nyní přišlo nepochopení gesta z Tvé strany. A dokonce snad to vyvolalo i Tvou nevoli. To mně moc mrzí a rozhodně jsem se Tě nechtěla nijak dotknout.
Měla jsem takovou radost, že jsi zase v pořádku a těšila se , že snad opravdu přijedete. Je to už skoro rok, co jsme se viděly. Moje děti by Ti kupovaly maličké dárky na každém kroku. A věř, že já ten krok udělala a ten dáreček jsem Ti opravdu koupila. Prozradím Ti. Koupila jsem hrneček s Tvým jménem. Chtěla jsem koupit hrneček i Tvé mamince, ale neměli s jejím jménem. Zkusím to za týden až dostanou nové zboží, třeba už ho mít budou.
Tak se na mně už nezlob.
Víš, já jsem stará ošoupaná vrba a vidím denně život z té nejpodstatnější podstaty, Ty jsi křehký kvítek a Tvůj svět je mi občas dosti vzdálený. V té Tvé křehkosti je však zároveň velká síla. Dokážeš jí lidi k sobě připoutat. Možná to nevíš, ale je to tak.
Ať už si budeš myslet cokoliv a ať budeš chtít se mnou mluvit nebo ne, jedno si pamatuj. Mám Tě ráda a vždycky , za každých okolností, Ti budu držet palce, aby se Ti dařilo co možná nejlépe a pokud to bude třeba , budu se za Tebe prát s kýmkoliv.

PS: To pozvání na pouť platí.
Hanka.

Slova dobrá i špatná

26. května 2013 v 2:15 | Hanka |  Zpovědnice
Vylezla ( opravdu vylezla , ne vystoupila ) jsem z autobusu, sotva pletu nohama ( noční mně poslední dobou nějak zmáhají ) pomalu , div že za sebou nevleču kabelku za ucho po zemi , a přesvědčuju sama sebe že je opravdu, ale opravdu potřeba dojít do krámu aspoň pro chleba. Nerozhodný
Neochotně se vleču na náměstí do samošky a znechuceně koukám, kolik tam je zase po ránu lidí. Copak v Chrastavě nikdo nepracuje? PřekvapenýNeměla jsem na nic náladu, chtělo se mi spát...
Najednou za sebou slyším : " sestřičko, sestřičko" ! Nejprve to ani nevnímám, ale když se volání ještě několikrát opakuje, zaregistruju nezvyklé oslovení v mém bydlišti a v civilu.
Ohlédnu se a vidím starší ženu na invalidním vozíku. Žena na mě mává , evidentně šťastná, že mě poznala a že jsem se otočila. Připadá mi povědomá, ale nějak se nemůžu rozpomenout kdo to je. Ale žena se připomíná.
Já jsem Nováková, ležela jsem u vás v nemocnici asi před 2 lety, na prvním pokoji.

Mravenci v kredenci a jiná havěť

18. května 2013 v 5:20 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Přišla jsem včera ráno domů z noční v obvyklou dobu , krátce po 8 hodině ranní.
Přivlekla jsem i tašku s nákupem , protože jsem věděla, že se mi docela určitě nebude chtít běžet během dne do obchodu pro proviant.
U vrátek se chci podívat do schránky, jestli už náhodou nebyli letákoví roznašeči rychlejší než já.
Nebyli, schránka byla prázdná.
Tedy vlastně ne tak docela. Jak jsem zaklapla víko , tedy spíš jsem ho nechala s lehkým bouchnutím spadnout, něco na mně zlověstně zabzučelo. Připomínalo to vzdáleně startující vrtulník.
Zpozorněla jsem.
Položila jsem tašku s nákupem na asfalt a znovu opatrně otevřela poklop schránky.
Navrchu nebylo nic. Kouknu tedy opatrně dovnitř.
BBBZZZ!!!

Sluníčko nějak nefunguje

17. května 2013 v 1:25 | Hanka |  Zpovědnice
Tak nějak jsem bez nálady.

Kdo ke mně chodí pravidelně, ví, že funguju na solární pohon. Sluníčko mně nejen dobíjí baterky, ale i zlepšuje náladu. Pošmourné podzimní dny a dlouhé zimní večery nejsou nic pro mně.
Ale poslední dobou se tento až dosud spolehlivý solární motor zadřel.
Marně pátrám po příčině.

Jak se to projevuje?

- Cítím se permanentně unavená, chce se mi spát v každou denní i noční dobu ( nebo že by to byla jen lenost ?).

- Rozhodí ( a mnohdy důkladně ) mě každá blbost. Mnohdy i věta ( nebo čin ), myšlený úplně nevinně mě přivede do varu ( kde je můj čarodějnický smysl číst mezi řádky a odhadnout situaci podle sotva znatelných příznaků ?).

- Jsem nervově labilní , jsem schopná být naprosto flegmatická a obratem ruky hystericky ječím kvůli blbosti.

- Mám pocit, že mi všichni házejí klacky pod nohy a dělají schválnosti ( vím, že to není pravda a že je chyba ve mně, ale nějak nejsem schopná sebe sama přesvědčit, že blbá jsem já a ne ti druzí ).

- Nic mě nebaví, přesto že ještě nedávno jsem pospíchala na zahradu, abych využila jarního sluníčka na zušlechtění záhonů všeho druhu, zasazení květin, které mají teprve přijít do země a vůbec plno jiných příjemných věcí.
Ještě nedávno jsem po blozích a jiných zdrojích slídila a hledala využití různých domácích zdrojů, nejen abych ušetřila nějakou tu kačku, ale hlavně proto, abych využila co nejvíce biologický odpadní materiál, který se hromadí v každé domácnosti. A nejen odpadní. I základní, prvotní suroviny, se dají použít tak, že vznikne něco jiného, co sice prodávají, ale za draho.

- Nebaví mně přemýšlet o práci ( a v práci ), jak a co nejlépe využít a použít, co se dá dát místo čeho atd.
A světe div se ,NEBAVÍ !!! mě ani BLOG. Jindy jsem mu věnovala poměrně dost času, televize přestala skoro existovat, já trávila večery na blogu a nejen na tom svém. Možná za to tak trochu může i Blog.cz samotný , svými změnami, které nikoho příliš nepotěšily. Dokonce, a to už je vážně na pováženou, koketuju s myšlenkou , že svůj blog buď ZRUŠÍM !!!!, nebo kompletně předělám. Docházejí mi nápady, mám pocit, že už jsem vše řekla. Žiju den ze dne. Nebaví mně plánovat co bude zítra nebo o nejbližším volném víkendu, nebaví mně bavit se s kamarády a komunikovat vůbec s kýmkoliv.

- Honím roztroušené myšlenky a nejsem schopna s na nic soustředit. Pokud už k někomu píšu komentář , tak často je tak nesrozumitelný, že ani já po přečtení nerozumím tomu, co jsem vlastně napsala. Než to odešlu, tak ještě po sobě čtu , jestli jsem do textu nenasekala moc chyb a připadá mi to srozumitelný. Když tedy odkliknu zveřejnění a čtu to znovu, tak zírám na ty blbosti. No to jsem snad nepsala já. ( Moje slohy se často dávaly za vzor, visely na nástěnce jako nejlepší, absolvovala jsem , coby dítko školou povinné , nejrůznější literární soutěže a olympiády a najednou nestluču kloudnou větu , to je na pováženou ).

Samá negativa. Tak jsem se trochu zburcovala z mentální letargie a lenosti a píšu tenhle článek. Snad se najde někdo, kdo bude vědět, jak se dá dostat ven z toho začarovabého kruhu.
Negativa plodí zase negativa a v této nevůli se nedá dlouho žít.

Štrachám se z toho mentálního bahna na dně propasti , snažím se nebýt moc ošklivá na lidi kolem sebe, nemůžou přece za to , že já mám zrovna krizi, ale moc se mi to nedaří. Dělám naučené úkony, píšu pochvalné komentáře a kořením je smajlíky, ale ze srdce mi to nejde. Ne že by to nestálo za pochvalu, ale vyplývá to všechno z mé nechuti k čemukoliv. Nechci zarmoutit lidi , kteří jsou na mně hodní, tím méně jim ublížit nevhodným slovem, ale i to se mi nedávno podařiloZamračený. Kam se poděl můj smysl pro humor, sarkasmus a ironii, kterým jsem oblažovala své bližní.
Asi jsem zralá na psychiatra.

Už vás nebudu obtěžovat mou blbou náladou a rozladěním , tak jen ještě na závěr omluvu všem , koho jsem se případně dotkla, nebo nějak ublížila nevhodným slovem. Nemyslela jsem to zle, a docela určitě jsem jsem nechtěla nikomu ublížit nebo způsobit nějaké potíže. Tato omluva je mířena především do Trutnova, kde jsem možná neuváženým komentářem a následnou SMS pod vlivem emocí si sama zpackala slibně se rozvíjející se přátelství, které se mi zdálo pevné jako skála.

Vím že tento článek je neučesaný a psaný bez ladu a skladu. moje učitelka češtiny by asi dostala infarkt, ale nechci na něm měnit úpravu, nejsem ve stavu, kdy by to bylo lepší.
Promiňte, že na vás všechny přenáším svůj splín, ale musela jsem to napsat, udusila bych se.

Doufám jen , že vítr, který už dva dny fučí jako zběsilý si také odnese moje mraky a zase mi vyjde moje oblíbené sluníčko.

Divné, on mě zná , já jeho ne

7. května 2013 v 22:24 | Hanka |  Zpovědnice
Asi už jsem u nás profláklá jak falešná pětka. Jen si nejsem tak úplně jistá, jestli mě to těší.
Zdraví mně lidi , které neznám a oni mě ano. Dobrá, přičítám to tomu , že to jsou moji někdejší pacienti. Bývá jich někdy z Chrastavy vcelku dost. Nebo to jsou rodiče spolužáků mých dětí. Ne všechny znám. Nebo prostě někdo jiný. Nemám paměť ani na jména a ani na obličeje, tak si prostě lidi nepamatuju.
Každému odpovím, neboť pozdravit je slušnost, ale odpovědět na pozdrav je povinnost.

Ale v pondělí večer se mi stalo toto:
Padla sedmá večerní. Počkala jsem ještě pět minut, aby bylo nad slunce jasné, že dodržuju pracovní dobu, řekla čau, holky a vzala roha. Měla jsem toho plný zuby.
Přivolaný výtah s tichým cinknutím zastavil. Uvnitř jsou dva saniťáci. Vraceli se s už s prázdným lehátkem odněkud z vyšších pater. Splnili svou povinnost, předali pacienta do rukou lékařů a vraceli se zpět. Asi už taky končili.
Vlezu do výtahu, pozdravím a řeknu. Já se s vámi chlapci svezu. Oba muži jsou poměrně mladí, určitě nejsou starší než já. Usuzuju, že oslovení " chlapci " by jim nemělo příliš vadit. Muži nejsou tak hákliví na oslovení jako ženy.
Předpokládám správně, " chlapcům" to nevadí.
Jeden z nich se mě ptá: A domů letíte na koštěti, nebo jedete autobusem?
A je na něm vidět napětí co na to odpovím. Jestli se zasmějeme, nebo jestli se urazím a dostane po hubě. Úplně to z něho vyzařuje.
Jenže já nejsem člověk, který se hned tak pro něco urazí a navíc, když veřejně se prohlašuju čarodějnicí, tak se nemůžu urážet pro zmínku o koštěti.
Trochu mně sice otázka překvapila, protože nemám pocit, že ho znám, ale přece jen mě tak trochu potěšila, že si někdo všiml , co jsem zač.
Tak odpovím, že mám koště v servisu a že jsem příliš unavená na let na koštěti, že bych z něj taky mohla spadnout.
Létala jsem na koštěti 30. a ještě dnes jsem z toho celá rozvrkočená.
Jo, já si všimnul, odpověděl se smíchem a já nevěděla , jestli se směje proto, že ho odpověď uspokojila, nebo proto, že ušel políčku.

Ale já nevěděla, kdo to vůbec byl. Jestli mě ten člověk zná jménem, nebo jen od vidění. Ale asi byl Chrastavák a byl na pálení čarodějnic, protože kde jinde by mě viděl v pracovním, čarodějném hábitu. A taky , že musí mít paměť na obličeje, protože lidí tam bylo spousta. Sice to byli civilisti, ale já do práce nenosím čarodějnické oblečení a chodím v civilu . A navíc, při cestě výtahem jsem měla svou člověčí pracovní uniformu.

Divné, on mě zná , já jeho ne.

Chaloupky

5. května 2013 v 21:41 | Hanka |  Zpovědnice
Náš taťka v sobotu absolvoval malý výlet. Jel na seminář o roubených a podstávkových domech, aby tam nachytal nějaké moudro od památkářů a jiných odborníků.
Moji pravidelní návštěvníci vědí, že bydlíme v roubence a tudíž si je snadné domyslet, že ho to velmi zajímalo.
Cesta byla trochu nesnadná , protože auto nevlastníme a autobusová doprava je do oněch končin trochu " kostrbatá", ale vrátil se večer nadšený a nestačil vyprávět.
Přivezl si kromě báječných zážitků také spoustu propagačního materiálu. Vše si postupně ukážeme.
Jsem tedy odkázaná pouze na taťkovo vyprávění a komentáře a na také na ony propagační materiály.
Fotek bude poměrně hodně, tak se na to připravte a pokochejte se důkladnou prací našich předků i současníků.


O eutanázii

4. května 2013 v 2:12 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Nebudu vás děsit a unavovat úvahami o tématu velmi sporném, na to má každý svůj názor.
Trochu tohle kontraverzní téma odlehčíme a společně se zasmějeme povedenému vtipu.
Přišlo mi to už před dost dlouhým časem meilem a já dnes při " čištění " meilové stránky přišla i na tuhle skoro zapomenutou poštu.

Baví se dva kamarádi , Pepa a Karel.
P. - Včera večer jsme s mojí ženou vedli trochu hlubší rozhovor o různých životních situacích.
Přišla řeč i na eutanázii.
K tomuto senzitivnímu tématu mezi životem a smrtí jsem poznamenal: Nechci abys mě nechala žít v takovém stavu,
kdy bych byl závislý na přístrojích a živen tekutou stravou z nějaké flašky. Kdybys mě takhle někdy viděla, vypni ty
mašiny,které mě udržují naživu.
K. - A ona ?
P. - Ona ???!!! Ona vstala, vypla počítač i televizi a vylila moje pivo do záchodu. Smějící se