Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Prosinec 2013

Vánoční zpívání

26. prosince 2013 v 0:13 | Hanka |  Zpovědnice
Zavedli jsme u nás novou štědrodenní tradici.
Tedy ona není tak úplně nová, ale pravděpodobně od letošního roku se má rodina bude každoročně zúčastňovat Grabštejnského zpívání.
Grabštejn znáte z minulých článků, nemá smysl se o něm více zmiňovat. Byli jsme tam snad už v každé roční době. Máme ho za humny.
Tentokrát se Grabštejn ukázal v trochu jiném světle. Ač zima, sníh , který ještě před několika dny pokrýval ve velmi slabé vrstvě a jen na ukázku celý kraj, zmizel .
Byl vcelku sluněčný , ale velmi větrný den. Jen pár mráčků se honilo po obloze , která byla světle modrá. Ale ten vítr. Fučelo opravdu nepříjemně.
Vláček nás dovezl na chotyňské nádraží. Věrčin přítel už tam na nás čekal. Bylo domluveno setkání i s jeho rodiči. Přivítali nás pod nádražím na silnici ke Grabštejnu.
Přivítali jsme se a vydali jsme se na cestu k hradu. Nepříliš dlouhá cesta utekla, díky milé společnosti a povídání velice rychle. Vyfuněli jsme pořádný kopec a přivítal nás majestátní Grabštejn. Hradní brána byla dokořán. Z jedněch dveří voněl teplý svařáček a cukroví , které upekli zaměstnanci hradu. Na malém nádvoří mával svými vetvěmi pořádný vánoční smrk . V rytířském sále se už pomalu chystali k tomu velkému zpívání. Všichni jsme dostali malý zpěvníček s koledami. Koledy byly chronicky známé . To bylo zřejmě účelem. Z neznámého textu by měli lidé strach , ale takto si mohli zazpívat všichni, kdo měli zájem. Kdo zpívat nechtěl, mohl poslouchat.
Zpíval totiž osobně pan Luděk Vele. Operní pěvec, sólista Národního divadla a hlavní mecenáš hradu Grabštejna, rodák z Turnova a nyní chotyňský obyvatel.
To díky němu povstal Grabštejn z popela a ruin, jako bájný pták Fénix. On sehnal hlídače stavebního materiálu ( a pozdějšího kastelána ) v samých počátcích jeho znovuzrození, on sehnal sponzory a brigádníky, on na obnovu hradu věnoval nemálo vlastních finančních prostředků, on dodnes organizuje benefice a podobné kulturní akce a výtěžek z nich je věnován na další rozvoj Grabštejna.Kdyby jeho nebylo, Grabštejn by asi už nestál a nebo by rekonstrukce postupovala mnohem pomaleji.
Pan Vele začal přesně v poledne modlitbou a potom příjemným basem zpíval jednu koledu za druhou. Nepotřeboval ani mikrofon, jeho krásný hlas se nesl rytířským sálem libozvučně a akustika znásobovala jeho sytost.
Nevím proč, ale mně ty krásné koledy připadaly zpěvně dost těžké. Ještěže zpíval tak školený hlas, bylo možno se ho držet a který hravě překryl i nějaký ten falešný tón.
Bylo to moc krásné. Ještě jsem si vzpomněla na Verunku, která sbírá podpisy slavných lidí.
Sakra , blesklo mi hlavou, to bych mohla ulovit i podpis pana Veleho, kdy budu mít zase takovou přílležitost.
Neměla jsem u sebe jiný papír , než ten malý zpěvník, tak jsem vyšťourala v kabelce propisku, dohonila pana Veleho již na odchodu a požádala ho o podpis. Nedělal s tím drahoty, ochotně podepsal zpěvníček i s věnováním.
Měla jsem radost , že ona bude mít ( snad ) taky radost z nového přírůstku do sbírky. Vím že miluje Krkonošské pohádky ( já taky ) a snažím se získat i podpis i hlavního hrdiny - Krakonoše ( pana Peterky), ale tam je to velmi nejisté. Pan Peterka je již velmi starý pán, kdoví jak je na tom zdravotně a ani liberecké divadlo ( kde celý život hrál ) a ani Česká televize mi jeho podpis poskytnout nemůže.
Ale to jsme trochu odbolčili

Akce Grabštejnské zpívání bylo malé, komorní a velmi příjemné. Letos jsem děti neukecala , aby jely s náma, ale snad se mi to podaří příští rok.

SOUD

22. prosince 2013 v 0:19 | Hanka |  Zpovědnice
Vánoce evokují vzpomínky na doby minulé ( dávno i nedávno).
Tato vzpomínka patří do doby minulé poměrně dávno.
Jako každý jsem jezdívala na tábory, tehdy zvané pionýrské. Nejprve jako dítě, později jako instruktorka, nakonec jako zdravotník. Mimochodem, ta poslední funkce se mi zamlouvala asi nejvíc. Byla to poměrně důležitá osoba , hned po hlavním vedoucím, nemusela jsem na ranní rozcvičky a ušla bodování stanů či chatek za čistotu a pořádek.

A jako na všech táborech byl na poslední večer naplánován velký táborák s celotáborovou zábavou. Určitě všichni znají . Každý oddíl měl za úkol nacvičit nějaký krátký program , pokud možno vtipný. Bylo dovoleno ( téměř ) vše, takže o parodie nectností vedoucích a jiných bafuňářů tábora nebylo nouze.

Vánoční příhoda s kaprem

20. prosince 2013 v 15:07 | Hanka |  Zpovědnice
Tuhle příhodu mi včera připomněla Šárka z blogu Veerunečka ( maminka Verunky ) svým vzpomínáním na doby svého dětství.

Když jsem byla školačka , asi tak v sedmé třídě, stalo se tato malá drobnost, ze které ovšem babička měla málem infarkt.

Vždy k nám na Vánoce jezdívaly obě babičky. Vždy den před Štědrým dnem, kdy já už měla prázdniny a tatínek dovolenou. Maminka byla v té době už v invalidním důchodu, takže ta byla doma pořád.
Jak já se vždycky těšívala na obě babičky.
Babičky přivážely s sebou takovou zvláštní vánoční atmosféru . Samosebou taky plno věcí zbytných i nezbytných , jak už to babičky dělávají snad od nepaměti. Mimo jiné dárky pro nás všechny , ovoce, vánočky , někdy i domácí vejce a samosebou kapra. A nejen jednoho.
Kapři byli zabití, ale ne vykuchaní, to si tenkrát musel dělat každý sám.
Tatínkova maminka ( bývalá babička Džek - měla psa Džeka ) v tom byla odborník. Děda býval nejen nimrod, ale i rybář a zabít a vyvrhnout kapra bývala její práce.
Ale protože na stáří se už nechtěla honit s kaprem po kuchyni, nechávala si ho zabít.

Štědrý den se pomalu měnil ve Štědrý večer a začínali jsem se pomalu chystat k večeři a na nadílku.
Byla jsem vyhnána od televizních pohádek, které tenkrát stejně jako dnes běžely od rána do večera , aby se netrpělivcům zkrátila doba čekání.
Byla jsem pověřena důležitým úkolem. Nachystat na sváteční talíř cukroví a na trojpatrový tác ovoce. a ořechy. To jsem dělala moc ráda, takže jsem ani moc neprostetovala.
Maminka chystala sváteční stůl a nám třem sváteční oblečení.
Tatínek měl za úkol naaranžovat na stromeček světýlka, prskavky a svíčky. To vždy bývala jeho práce.
Babičky se chutě chopily práce v kuchyni . Zdobily salát zeleninou, porcovaly kapříky a v tom se to stalo....

Jeden z kaprů už byl ve stavu obalenosti a částečně i osmažený, druhý byl ve stavu pšípravy na porcování.
Babička si ho chtěla vidličkou přidržet, aby jí netancoval při porcování po stole, ale jak do něj tu vidličku zapíchla, kapr hodil ocasem až to plesklo.
To babička nečekala , že jí zabitý a vykuchaný kapr bez hlavy ožije a začne s sebou mrskat. Strašně se ho lekla, že by se v ní krve nedořezal.
Jak babička vyjekla, všichni jsme se seběhli podívat, co se děje.
Babička seděla na židli, bledá jako smrt, druhá babička na ní otvírala okno.
Mami, co se stalo, ptal se vyděšeně tatínek.
Babička chvilku nebyla mocná slova a pak , s očima upřenýma na kapra , řekla dutým hlasem.
Udělal takhle - a ukázala jak kapr mrsknul ocasem.
Dostala jsem nekontrolovatelný záchvat smíchu a nemohla se uklidnit ani přes pohlavek , který jsem vyfasovala od táty.
Byla to svým způsobem úleva a babička se potom rychle vzpamatovala a přípravy mohly pokračovat dál už bez přerušení.

Babička příhodu s kaprem přežila ve zdraví, i když jsme v první chvíli mysleli , že budeme volat záchranku a od té doby ji dáváme k dobrému vždycky na Vánoce, když se obaluje kapr.

Vánoční přání

13. prosince 2013 v 13:01 | Hanka |  Veršovaný rok
Dnes jsem všem známým , příbuzným a všem blogerkám na které mám adresu posílala vánoční přání.
Aby to ostatním nebylo líto,píšu všem sem .
Nechtěla jsem psát nudné Nejkrásnější Vánoce atd..., tak jsem si vymyslela vlastní. Nejsem kdoví jaký básník, ale přemýšlela jsem až se mi z hlavy kouřilo a vymyslela toto:

Tak tu zase po roce,
máme další Vánoce.

Po Vánocích nový rok,
více dne o malý skok.

Já vám přeju k novému roku,
mnoho zdraví, štěstí též trochu.

Nejkrásnější Vánoce
a
šťastný nový rok
všem přeje
Hanka Usmívající se

Taky ladíme do vánočna

10. prosince 2013 v 11:28 | Hanka |  Zpovědnice

Tak hurá , snad už to konečně bude fungovat tak jak má.
Ale ta přestávka, byla dobrá k tomu , že jsme doma ladili do vánočního kabátku. A protože už se mi snad článek zveřejní a nepropadne se někam do neznáma, tak vám ukážu atmosféru u nás.
Letos je jiná než byla roky před tím. Vzhledem k tomu , že jsem letos doma, tak si to víc užívám. Tedy ne , že bych plašila s přehnaným vánočním úklidem, to ani náhodou, ale víc mně baví zdobit postupně okna a péci cukroví.



Nesmějí chybět adventní pytlíčky s nějakým malým překvapením uvnitř. Ono už to tedy dávno překvapení není, protože děti hned ošahaly pytlíčky , aby hmatem zjistily co v nich mají.


Vánoce na Grabštejně

9. prosince 2013 v 0:01 | Hanka |  Zpovědnice
Přestože se poslední dva články neukázaly na ploše, zřejmě se zveřejnily, protože už jsou u nich komentáře. To asi jen já je nevidím, protože do archivu doputovaly.
Ale chtěla jsem psát o sobotním výletu, který mi pomalu ale jistě nějak přirůstá k srdci čím dál víc. Vlastně ani nevím proč.

Tuto akci jsme navštívili už loni. Jen nás bylo trochu víc.Loni šla s náma moje kamarádka se synem a Toník. Tentokrát jsme výlet absolvovaly jen s Růženkou. Kamarádka jít nechtěla, švagrová ( kterou jsem taky zvala na výlet ) má něco s nohou a je ráda , že vůbec chodí a Tonda dal přednost výletu s turisťákem.Tedy nechyběla tam samosebou Věrka, jenže tu nepočítám , ta tam byla pracovně.
Dali jsme přednost jednomu z mála autobusů, které tam o víkendu jezdí a vyšlápli si až v brzkém odpoledni. Myslím, že jsme o nic nepřišli.
Na velkém nádvoří se utábořili stánkaři s klobásami , svařákem , sýrem ovčím i kozím ( byl tedy nekřesťansky drahý ) a samozřejmě i nezbytným trdelníkem, který jakožto opravdu starověká pochoutka tam skutečně zapadal nejlépe.
I kuchař si rozložil své nádobíčko na nádvoří a vařil skutečně podle středověkých receptur a středověkým způsobem.




Evropská unie sem , Evropská unie tam, středověk je středověk, žádné standardy platné v EU se nekonaly, přesto všem chutnalo. Podávala se rybí, středověká polévka a zelná polévka s chlebem ( ovšem už novodobým).
Kromě kuchaře byl k vidění i mistr kovářský se svým učedníkem.


Tedy řeknu vám, kovařina je docela dřina. Samotné kladivo ( a jen malé ) vážilo dobré 3 kg. Když máš mlátit do železa jen jednou rukou a tou druhou to železo přidržovat a otáčet , dá to docela zabrat.

Samosebou že nesměli chybět komediatnti a hráči na všelijaké nástroje . A protože je čas advetní, hráli převážně adventní a vánoční písně.


Všimněte si nohou těch dvou prostředních hudebníků. Ne kvůli botám se zvednutou špičkou ( i když byly také zajímavé) , ale těch cingrlátek kolem kotníku. Plnily tak trochu trochu úlohu tamburíny. Když si do rytmu písně podupávali, ty cingrlátka rachtaly.
Tady zrovna hráli nějakou skotskou, vánoční píseň, proto ty podivné dudy. Ono to i podobně znělo.

Nesměla chybět ani živá zvěř, tady konkrétně husy.


Ty malé, bílé fleky, jsou sníh. Pěkně chumelilo.

Když se začalo šeřit, taky trochu přituhlo. Nastal čas zapálení klád.


Zajímavé a účinné. Opravdu se u toho dalo dost ohřát.
To se vezme kláda, rozřízne se do kříže , ale nedořízne a sekerou nebo rozvěrákem se trochu roztáhne. Postaví se to na dřevěný kříž, aby to stálo rovně a podepře se. Dovnitř se nasypou žhavé uhlíky od kováře nebo kuchaře. Ale myslím, že v tomto případě si spíš pomohli grilovacím uhlím.
Ale ať dovnitř nasypali cokoliv , podtrhlo to středověký ráz nádvoří.

To ovšem nebylo vše. V hradu probíhaly prohlídky. Tam jsme nešly. Já bych klidně i šla, ale Růže se nechtělo. Slyšela už výklad několikrát a navíc jí zaujaly jiné věci.Ale Věrka říkala, že byl v jídelně nazdobený stromeček a na stole vánočka a cukroví, které den před tím upekla jedna ochotná paní z podhradí.
Ale i ve východním křídle toho bylo dost k vidění.
Ukázky tradičních řemesel a zvyků . Děti ( ale i dospělí ) si mohli lecos vyzkoušet.



Ten podivný nástroj na horním snímku je na pletení provazů. A na dolním snímku hotové provazy jistě každý poznal.



Řezbář i s hotovými výrobky.


Přadlena.
Zde velmi Růženku zaujalo vřeteno. Výraz vřeteno ( vřetánko ) znala, ale neuměla si pod tím názvem nic představit. Upozornila jsem ji na nebezpečí tohoto nástroje.
No představte si , že by se píchla o vřeteno. Na hradě byla, ten hrad má věž též, ještě by celý Grabštejn obrostl šípkovými keři a spal celých 100 let.Smějící seMrkající Pohádka se nezmiňuje o jméně hradu. Co když to byl zrovna Grabštejn. A historie se často opakuje...Smějící se

To jsem ji zase jednou namíchla a hned se začala durdit, pročže má tak blbé jméno. A že se chce jmenovat jinak.


Krajkářka.
Jistě netřeba přestavovat. Paličkování je dodnes poměrně známou a rozšířenou záležitostí. Jistě mnohé z vás též umí paličkovat.

Ale co ji asi zaujalo nejvíc, to byla výroba svíček z rozpuštěného parafínu.
Mohla si vyrobit maličkou svíčku a pak ji pouštět v ořechové skořápce v lavoru s vodou.


Od toho jsem ji vůbec nemohla dostat. Až ji potom přilákalo představení v další místnosti.

To malé děti nacvičily vánoční hru o narození Páně a sbor ( asi maminky ) k tomu zpíval koledy.


Malí špunti , nejstaršímu mohlo být tak maximálně 6 let. Byli roztomilí.

Nakonec měl vystoupení i klasický komediant - žonglér. Nebyl to kdoví jaký machr, ale do středověkého rázu to perfektně zapadalo. Své umění předvedli i žonglérští učni. A šlo jim to báječně. Byli to kluci tak 8 - 11 let staří. Tomu malému mohlo být tak 8 nebo 9 let a dva starší byli buď dvojčata, nebo po roce narození.


Nastal pomalu čas jít domů. Na zpáteční cestě jsme museli vzít zavděk vlakem, protože autobus, tam už v sobotu večer nejezdí.
Cesta lesem po tmě a příšerného kopce byla ( aspoň ) pro mně jak se říká " o hubu ".
Kořeny trčící ze sněhu, zasypané a namrzlé schůdky v ostrých zatáčkách a mé, po tmě skoro nic nevidoucí, oči , tak to je vražedná kombinace. No , ale kopec jsem ( i díky Věrce ) zvládla bez úrazu a cesta po silnici už byla mnohem schůdnější ( i když ne tolik romantická).
Domů jsme všichni dorazili v pořádku a včas.

Jak ten čas letí

8. prosince 2013 v 1:01 | Hanka |  Zpovědnice
Protože prosinec bývá tradičně nacpaný událostma až k prasknutí, šli jsme v pátek odpoledne popřát dědovi ( mému otci ) k narozeninám. Když jsem pohledem do kalendáře zjistila kolik že mu to vlastně je roků, usoudila jsem, že nám nestárnou jen děti, ale také rodiče.
Furt jsem přemýšlela, co vlastně by byl vhodný dárek a k mému překvapení jsem došla k tomu, že vlastně dohromady nic nepotřebuje. Nemám ráda takové ty dárky, co jen zabírají místo někde v almaře a člověk kouká jak by se takového prezentu zbavil a tak dotyčnou věc zase při nejbližší příležitosti předá dál, aby to strašilo v almaře zase u někoho jiného.
Takže to skončilo u lahve dobrého červeného vína a protože k vínu je dobře něco malého zakousnout, tak jsem ještě zakoupila paštikovou bonboniéru, kterážto se mi k tomu účelu zdála velice vhodná. Měla i pěknou krabici, takže to nebylo nutno ještě nějak balit a vázat.
Každoročně dělám pro celou naši poměrně rozvětvenou rodinu vánoční svícny. Tak jsem zakoupila potřebné pomůcky a rovnou udělala i dědovi.



Protože děda, stejně jako já, nemá rád všelijaké pozlátka a třpytivé cingrlátka, svícen byl přísně přírodní.
Každý ze svícnů, který vyrobím je originál a každý rok se snažím o nějakou malou novinku, co v předchozím roce nebyla. Letos ta malá novinka byl ropletený sisálový provázek, který rozebraný na jednotlivá vlákna působí velice dekorativně.

Toník měl jít původně s námi, ale na poslední chvíli dal přednost výletu s turisťákem. Museli jsme rychle vyrobit nějaké dárky pro kamarády ( šlo o výlet ryze vánoční i s nadílkou ).- Co jsme vyrobili ukážu někdy příště.
Ale Tonda si vzpomněl, že chce podobný svícen vyrobit i své vedoucí. Copak o to, svícen sám o sobě je hotový za chviličku, ale horší to bylo se svíčkou. Kupuju svíčky na přání podle barvy , co kdo rád a postupně , tak jak je dělám a doma jsem žádnou velkou neměla.
Našla jsem ale aspoň malou a tak byl za chviličku svícen pro vedoucí na světě.


Zde jsem si dovolila trochu víc zlatého jmelí, přece jen to trochu oživí. Kdybych na to měla víc času, vyhrála bych si daleko víc, ale bohužel. Ale snad se svícen líbil. To se snad dozvím až se Tonda vrátí z výletu.

Mikulášská a čertovská nadílka

8. prosince 2013 v 0:25 | Hanka |  Zpovědnice
Vím, Mikuláše už bylo, ale můj blog provázejí technické potíže.
Nejprve se nechtěl vůbec načíst článek , asi ho odfoukl orkán Maxim někam k východním sousedům, když už se zveřejnil text, tak zase byly problémy se zobrazováním a stahováním fotek, takže konečně dnes snad bude vše v pořádku. Protože pokud ne, nebudu vám moci ukázat nejen Mikuláše a čerta, ale ani dnešní výlet.

Tak tedy u nás tradičně vánoční strom rozsvěcí svým příchodem sv. Mikuláš se svou andělsko-ďábelskou suitou. A takhle ho rozsvítili.


Proti velkým městům se možná bude zdát chudý, ale mně se líbí mnohem víc než ty přeplácané, ozářené a omotané vším možným a nemožným, kde pro samé žárovičky a blesky ( či jak tomu říkají ) vůbec není vidět krása samotného stromu. Asi jsem staromilec, ale mně se opravdu líbí takto lépe. Navíc máme smrk rostlý, takže nemáme problém, kde vybrat ten úplně nejsprávnější a nejvánočněší vánoční strom.
Letos si Mikuláš s čertem a andělem trochu přispíšili a místo v 18 hodin, přišli už v 17. Přišli jsme trochu pozdě, protože jsme měli zkušenosti z let minulých, že jsme tam ještě dlouho mrzli, než se začalo něco dít. Ale nic nebylo ztraceno. Děti se svého balíčku dočkaly. Ale samosebou za písničku. Vybrali si Od Jarka Nohavici Daleko na severu. Zpívali unisono a kupodivu ani ne moc falešně a docela jim to i ladilo.


Ani si letos nevzali své andělské a čertovské masky , jako jiné roky. Asi proto, že už přece jen trochu vyrostli a Růžence je andělský kostým už trochu malý a Tondovi stářím " zplihly rohy " a rozpadají se vidle.
Jen ten čert je trochu zklamal. Upřímně řečeno, mně taky. Loni a předloni byli čerti dva ( asi už i v pekle musí šetřit personálem Smějící se ) a navíc vrchní Satanáš vyslal nějakého učedníka, či začátečníka. Byl nějaký moc krotký. Loni oba čerti řádili jako černá ruka nebo jako skuteční čerti, ale letos nic. Žádný zlobivý kluk neskončil v pytli, žádné dítě nemělo šmouhu od sazí. Čert jen postával vedle Mikuláše, aby se neřeklo trochu harašil řetězem a to bylo všechno.Zamračený


Ani ho tam, kluka umouněnýho, nebylo moc vidět.
Tonda a větší kluci byli trochu zklamaní. Čekali honičku s čertem a vůbec nějakou srandu, ale čert nic. Jen jeden kluk dostal od čerta trochu koštětem , ale ne za zlobení, ale spíš proto, že si nedokázal vzpomenout na žádnou písničku. Dokonce ani na Halí belí.
Tak uvidíme, zda i příští rok budou mít ještě děti zájem o čerty a Mikuláše. Třeba už budou jen přihlížet coby diváci a smát se čertovinám nějakého příštího čerta.Usmívající se

Pořád to vydejchávám

2. prosince 2013 v 22:50 | Hanka |  Zpovědnice
Přesto, že mně dnes celý den bolí a píchají oči, musím toto napsat.
Celý den váhám, zda to vůbec mohu zveřejnit, ale teď večer jsem se rozhodla , že to risknu.
Pokud by snad někdo v tomto poznal svou příbuznou, tak prosím vězte, že mně její osud opravdu zasáhl, nejen proto, že to byla kolegyně, ale hlavně proto, že to byla mladá holka a měla vše před sebou.

Dnes dopoledne mi volala kamarádka, která pracuje na kardiologii.
- Hele , co o tom víš, že zemřela vaše J .?
- J. ? ptám se, hele nedělej si blbou srandu, co blbneš, vyletělo ze mně.
- Aha, tak asi nic nevíš.Jsi už dlouho mimo, víš houby co se u vás děje. No, bylo to na intranetu. Že prý něco od srdce, snad kardiomyelitida. ( zánět srdečního svalu )
- Počkej , opakuj to, nevěřím vlastním uším.
Opakovala znovu a dostatečně srozumitelně celou zprávu. Ztratila jsem řeč a rozpitá káva mi okamžitě přestala chutnat.
- Zavolám vrchní, ta to určitě ví.
Zavěsila jsem a okamžitě znova vytáčím jiné číslo.
Jenže má nadřízená mi zprávu nejen potvrdila, ale i dodala spoustu podrobností , které na intranetu nebyly.
Jenže já to pořád nemohla pochopit. Jak mohla umřít , vždyť jí nebylo ani 30 a má malé dítě.
Profesionální instinkt jakoby přestal fungovat.
Vím přece , že i mladí lidé umírají náhle a bez varování, ale nějak mi to v tomto případě neštymovalo.
Vždyť J. byla mladá holka, sršela enegií a zdravím. Pokud bych měla někoho položit hrobníkovi na lopatu, tak ona by stála poslední v řadě.
Pravda, když jsem jí viděla naposledy, byla pořádně nastydlá, ani mluvit nemohla, jen sípala. Ale to jsem nepovažovala za chorobu. Podobně nastydlá jsem chodila do práce i já sama.
Nastoupila k nám v září, přišla za novým mužským do Liberce a zdála se velice šikovná. Těšili jsme se, že konečně nastoupil někdo, kdo se umí otáčet a není třeba mu všechno třikrát vysvětlovat.

Vrchní mi mimo jiné řekla, že umřela v noci , a silné nachlazení, bylo asi hlavní spouštěč. Její přítel ji budil v sobotu ráno, když nevstávala na budík a zjistil, že je nějaká divná. Volal rychlou, ale lékař už konstatoval jen smrt. Odvezli ji na pitvu a zjistilo se, že trpěla skrytou srdeční vadou, o které ani ona sama nevěděla. Nidky si nestěžovala na bolesti srdce nebo něco podobného.
Tak to pořád nemůžu vydejchat.
Všem příbuzným a hlavně jejím rodičům a její malé dceři přeju upřímnou soustrast.