Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Březen 2014

První letošní

22. března 2014 v 23:32 | Hanka |  Zpovědnice
To, čím jsem sýčkovala v minulém článku se naplnilo.

Ale začneme popořádku.
Taťka sehnal od souseda starý nábytek na spálení. Budou bourat barák kvůlivá silnici. Nás se to dotkne jen do té míry, že nám budou jezdit pod oknama kamiony do Polska.Zamračený
Od rána svítilo sluníčko, zdálo se sobota ještě vydrží slunečná. Já hnedle po snídani sebrala holky a mazala na nákup, neboť lednice zela jako obvykle prázdnotou. To tak bývá vždy, když jsem několik dní po sobě v práci a vracím se večer, kdy už je všechno zavřené.
Když jsem odcházela , zvedla jsem oba moje chlapy od televize a připomněla jim, že slíbili pořezat dřevo. Oba udělali akorát kyselý ksicht a chechtali se dál nějaké americké pitomině. Pohrozila jsem, že jestli se nezvednou, že nedostanou po obědě buchtu a důležitě jsem odkráčela za proviantem.
Asi za půl hodiny jsme byly zpátky. Kluci už u televize neseděli a taťka dostal zálusk na kafe. Dobrá , tak vyndej stůl, sedneme si venku, je krásně.
Řekl, že už ho venku má.


Měsíčku na nebi hlubokém...

21. března 2014 v 22:11 | Hanka |  Zpovědnice
Něco přijde, určitě.
Myslím tím změnu počasí. Nejen , že to hlásí televizní rosničky ( ty se občas pletou ), ale i přírodní úkazy dávají na srozuměnou, že se něco blíží ( a ty se nepletou ).

Poslední dva dny je až nepřirozené teplo, dnes celý den fučí dost silný vítr.
Z oken nemocnice jsem koukala směrem k Chrastavě. Nad vesnicí Vítkovem, patřící k Chrastavě, stojí větrníky. Asi čtyři. A z dálky více než 10 km byly vidět i ty točící se lopaty větrných elektráren. To se stává málokdy. Větrníky vidět bývají, ale jen jako tenké čárky na obzoru.
A hlavně...včera večer mi do postele svítil měsíc. Na tom by nebylo nic tak podivuhodného, ale...
Pamatujete si na scénu s měsícem ve filmu Slunce , seno, jahody ? Tak přesně tak mi svítil do postele. Jen s tím rozdílem, že nebyl úplněk.
Zvečera jsem si ho nevšimla, až tak někdy k půlnoci, kdy se začal vyloupávat nad stromy. Najednou mně zaujalo náhlé, prudké světlo, vystupující zpoza stromů. Za několik minut vykoukl veliký, jasný měsíc. Nebyl úplněk, bylo ho jen půl, tedy byla to spíš šiška, jak světlo procházelo atmosférou poněkud zkresleně. Šla od něho záře. Záře jako od slunce a vypadalo to , jako by měsíc byl nejméně o polovinu blíže , než obvykle. Na stříbrném polokotouči se až strašidelně rýsovaly siluety stromů. Ještě chyběl prolétávající netopýr a iluze hororu by byla dokonalá.

Takový obrovský a jasný měsíc jsem už několikrát viděla a vždycky to přineslo změnu počasí.
Když jsem dnes večer jela domů, sledovala jsem od západu ( tedy z Německa ) stahující se mraky. Stále bylo teplo, takže mi i poměrně lehké bundě bylo docela teplo. Než jsem došla domů, obloha už byla úplně temná. Nejen proto, že už byla tma, ale hlavně proto, že se docela zatáhlo a nebylo vidět ani hvězdičku. Dokonce se mi zdálo, že spadlo i pár kapiček. Bylo to jen takové lehlé mžení, které by normálně ani člověk nezaregistroval.
A navíc, a to je hlavní indikátor počasí - lidi blbnou.Smějící se A to i ti, kteří jsou normálně normální.

Věřte mi , neco přijde.Usmívající se

Věřte tomu nebo ne...

20. března 2014 v 22:03 | Hanka |  Co se děje u nás
...ale u nás kvetou jahody.
Ne, nezbláznila jsem ( i když jsem nejprve nechtěla věřit vlastním očím ), opravdu kvetou. Ač jsem neposunula čas o dva měsíce dopředu, jahody se zbláznily a začaly kvést.
I když si nemyslím, že by z toho něco bylo, je příliš brzy.

Využila jsem jediného volného dne v tomto týdnu a krásného slunečného počasí a šla něco dělat na zahradu.


Splněný slib

16. března 2014 v 22:35 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Tak dnešním dnem u nás končí jarní prázdniny.
Před dvěma týdny měly děti narozeniny a protože rády vyrábějí a tvoří cokoliv, dostaly od rodiny mé sestřenice něco v tomto stylu.
Dostaly gelové svíčky. Ale ne ledajaké. Musely si je samy vyrobit.



Ladíme do jara

13. března 2014 v 23:06 | Hanka + Toník |  Co se děje u nás
Že je několik dní nádherné , teplé , jarní počasí, nemusím nikomu připomínat. Víme to všichni.
A mě , úplně jako ty včelky, vylákalo ven sluníčko. Než byl čas na dodělání oběda, umyla jsem tři okna a rovnou je i trochu jarně vyzdobila.


Ještě mokré s kapičkami vody.



A tady už přibyl jarní kabátek. Tedy do té vázičky přišly ještě březové větvičky , které už měly maličké, zelené lístečky. Obměna přijde zase na Velikonoce, které jsou letos poměrně pozdě.


Každý dobrý skutek...

11. března 2014 v 0:39 | Hanka |  Zpovědnice
...má být po zásluze potrestán.
Však to znáte. Jistě jste zažili něco podobného , z toho co teď napíšu.
Na toto téma existuje spousta jiných přísloví: třeba Pro dobrotu na žebrotu, nebo Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.

Stalo se to už před týdnem, ale já to nemohla napsat hned, muselo se to ve mně trochu zpracovat a uležet.
Jsem tak trochu výbušný tvor a emoce se mnou občas mávají více, než je zdrávo a tak bych třeba napsala slova, která by mně později mrzela. A navíc jsem držkatá a to už se mi párkrát nevyplatilo. A taky jsem to potřebovala vydejchat.
Myslím, že už jsem to ztrávila a tak už snad budu moci popsat co se mi přihodilo.

Je rozhodnuto

10. března 2014 v 19:51 | Hanka |  Co se děje u nás
Tak a už není cesty zpět.
Ne, nebojte, nic strašného se neděje.
Růženka už asi dva roky docházela na ortopedii s koleny slušně do X. Na tom by nebylo nic zvláštního, ale i naše dětská paní doktorka doporučila ortopeda.
Paní doktorka na ortopedii nás nejprve posílala co půl roku na RTG , chodily jsme na rehabilitaci, Růženka seděla v tureckém sedu až jí dřevěněly nohy, ale nebylo to nic platné.
Nejprve se čekalo, že třeba z toho " vyroste" a turecký sed bude stačit.
Potom jsme chodily cvičit na rehabilitaci. Kolena se trochu srovnala, ale jen zanedbatelně.
Takže při poslední kontrole v lednu , padl verdikt. Operace !
Růženka se vyděsila a začala brečet. Bránila se tomu zuby, nehty.
Takže dostala termín, že nejpozději do června se musíme rozhodnout, zda operace ano, či ne.
Vysvětlila jsem jí , že to je nutné.
Ne proto, že by měla trvale nohy křivé ( to by byla jen kosmetická vada ), ale hlavně proto, že by mohla mít v poměrně mladém věku dost závažné problémy.
Jaké? ptala se.
Od paní doktorky vím , že hrozí dosti reálné riziko předčasné artrózy. Mohla by trpět již ve věku 30-40 let artrózou v kolenou.
Kdo má problémy s klouby si umí představit co by jí mohlo čekat.

Kloubní chrupavka by se jí odírala na jedné straně kolen více než na druhé a od toho vzniká reálné nebezpečí předčasné artrózy a tudíž invalidizace ve věku, kdy by měla být ještě plná sil a mít docela jiné starosti, než řešit bolesti kolen.

Taťkova sestřenice ( které je 56 let) trpí artrózou již od 25 let, poslední dobou se přidalo i revma a když je špatné počasí, tak sotva chodí a to má za sebou několik operací, " zlaté injekce " a kdoví co všechno a stejně to není nic platné. Teď jí od krutých bolestí kolen a drobných kloubků na rukou pomůže jen totálka ( úplná výměna kolenních kloubů ). A tak místo aby se radovala z vnoučat, řeší denně jaké bude počasí, zda jí nebudou bolet kolena a drobné klouby na rukou. Po schodech už nemůže chodit vůbec a její muž jí musel udělat z bytu rampu, aby se dostala aspoň na zahradu.

A toho všeho bych chtěla Růženku uchránit, aspoň pokud to bude v mých silách.

Doma jsme všechno probrali, vysvětlili jsme si spoustu věcí a tak nakonec Růženka souhlasila s operací.
Dnes jsme si byly pro termín operace.
Jsme objednány na 3.7. To je v celku dobrý termín. Nezamešká školu , přinese si domů vysvědčení, stihne v klidu taťkovy a Iviny narozeniny a do konce prázdnin bude zase v kondici.

Operace samotná nebude trvat ani hodinu . Jen jí malým řezem v ohybu kolena na stehenní kosti naříznou kůži, uzavřou na jedné straně růstovou štěrbinu chrupavky, tím se dalším růstem dlouhých kostí nohy srovnají.
Růžence je 11 let, to je jedna z posledních možností, kdy operaci provést. U dívek se růst dlouhých kostí zpomaluje kolem 12 let. Po tomto termínu už nemá cenu operaci provádět , prostě už nemá takový efekt.

Takže máme termín a Růženka ví, že už není cesty zpět.
Zatím ještě strach nemá, ten asi přijde až později. I když na celé věci je právě ten strach nejhorší.

Zpíval kos kosici...

3. března 2014 v 18:15 | Hanka |  O zvířatech a lidech
Kosáci zpívají už nějaký ten týden a to hlavně teplé a mírné zimě. A své flétničky mají pěkně naladěny.
Dnes ráno jsem byla svědkem zvláštního chování jedné zuřivé kosice.
Tedy třeba to bylo chování normální, ale mně připadalo zvláštní.

Šla jsem dnes ráno na autobus domů a najednou jsem zaslechla nějaké prudké šustění. Měla jsem dost času, tak jsem se otočila po tom zvláštním zvuku.
Na kousku trávy v suchém , spadaném, loňském listí jsem zaregistrovala nějaký prudký pohyb a odtud taky vycházelo to podivné šustění.
Kosice, celá načepýřená, zuřivě přehrabuje suché listí. Házela prudce hlavou a zobákem se přehrabovala v listí , až létalo kolem.
Zastavila jsem se a pozorovala ji.
Vůbec si mně nevšímala a ani jiných lidí, co chodili kolem. Věnovala se jen svému hrabání.
Stála jsem a čekala, co asi vyhrabe. Čekala jsem nejmíň zlatý poklad.
Kosice pohazovala hlavou ze strany na stranu, občas něco sezobla a zase se zvýšenou energíí pokračovala ve své činnosti.

Připomínala mi malého jezevčíka, když v nějaké díře ucítí myš. Začne také zuřivě hrabat až hlína lítá okolo a občas do té díry strčí čumák.

Čekala jsem co se z toho vyvine.
Najednou kosice poskočila a celou hlavu strčila do své " díry " a vytáhla ... obrovskou , tlustou žížalu. Žížala připomínala malého hada. Kosice byla zřejmě se svým úlovkem velmi spokojená, protože si žížalu srovnala do zobáku , zobák si otřela od hlíny , odskočila na chodník a odstartovala někam na strom , aby si pochutnala na svém úlovku.
Předpokládám že sama , mláďata kosi ještě nemají.

Triko s kouřem

2. března 2014 v 5:26 | Hanka |  Zpovědnice
Kdysi jsem, jako studentka , od jakési příbuzné z NDR dostala bavlněné triko s dlouhým rukávem.
Na tom by nebylo nic zvláštního, ale to triko bylo s poměrně složitým , barevným potiskem. Ve své době ( polovina let osmdesátých ) něco málo vídaného, ale o to více žádaného.
Vlastně to nebyl ( z dnešního hlediska ) žádný zázrak. Několik barevných čar, dovedně načrtnutých tak, že vytvářely obrázek ženy , nonšalantně se opírající o svá vlastní předloktí, v ruce držíc dlouhou špičku s cigaretou a kouř té cigarety se rozplýval do široké krempy velmi módního klobouku.
Na to triko jsem byla velice pyšná a nosila jsem ho při každé, vhodné příležitosti. Tedy i do školy.
Holky mi ho docela záviděly a vyzvídaly , kde jsem k němu přišla. Chvilku jsem dělala tajnosti, ale nakonec jsem kápla božskou. Protáhlé obličeje mi daly na srozumněnou, že ony žádnou tetičku v zahraničí nemají.

Triko jsem tedy sundávala jen tehdy, bylo-li nutné ho vyprat a jinak bylo neustále v permanenci, především ve škole.
Až do jednoho dne.

Běžela poslední, vyučovací hodina dlouhého dne, neobyčejně nudná a nezáživná. Především proto, že to byla hodina občanské nauky ( to už se dnes neučí ) a že vyučujícím byla velice uvědomělá SOUDRUŽKA profesorka. ( Co to znamenalo, starší ročníky pochopí a mladším to stejně nic neříká ).
Z nudy už jsem si okousala všechny nehty a do zvonění pořád ještě zbývalo strááášně dlouhých 15 minut.
Prohlížím si svoje triko, protože už jsem nevěděla , co mám dělat.
Najednou se mi zazdálo, že cigaretový kouř vytváří nějaký , velice klikatý nápis. Soustředila jsem se lépe na onen nápis a přednášení o sovětském socialistické realismu se mi vytratilo a znělo jen jako šumění kolem uší.
Opravdu , vytváří to nápis , ale jaký?
Zkoumám nápis na triku odshora a ještě k tomu pozadu a pomalu mi to dává smysl.
Klikatící se čáry opravdu něco "píšou". N-e-w- Y-o-r-k.

Málem jsem spadla ze židle!

NEW YORK!!!!

A v hodině občanské nauky a u té největší komunistky na škole. I ředitel se jí bál.

Sovětský socialistický realismus zase pomalu vyplul na povrch.
Honem jsem popadla propisku a sklonila se nad sešitem, jako že mně na tom něco zaujalo , že si musím udělat pár poznámek. Soudružka profesorka byla naštěstí tak zaujatá svým tématem, že si té neuvědomělé provokace ani nevšimla a co více, nevšiml si toho vůbec nikdo.
Ani rodiče, ani jinak všeho si všímající spolužačky, dokonce ani učitelé.
A kdyby ta osudná hodiny občanské nauky nebyla tak zoufale nudná, nevšimla bych si to ani já a nemohl by vzniknout tento článek.Smějící se

Triko už jsem do školy víckrát nevzala, co kdyby si někdo přece jen všimnul.Překvapený

Jak ten čas letí aneb hodiny

1. března 2014 v 21:38 | Hanka |  Co se děje u nás
Tento týden byl slavící.
Růženka s Toníkem měli 27.2 narozeniny a tak už od Vánoc domlouvali, jestli si můžou pozvat kamarády a na kdy.
Domluvili jsme se na úterku 25.2. Jednak jsem měla dva dny volno, takže jsem jim mohla nachystat pohoštění a s jejich pomocí udělat výzdobu.
No a nesměl samozřejmě chybět dort. Tento mají dohromady .


S tou jahodou uprostřed vypadal trochu jako šapitó cirkusu. Iva, která dort zdobila se vyřádila.