Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Druhá část překotných událostí

20. června 2014 v 2:01 | Hanka |  Co se děje u nás
V úterý jsem se rozhodla, že se Růžence už docela dost přiblížil termín operace kolen ( má nástup 3.7. ) a tudíž je nasnadě začít kolem toho něco dělat.
Zavolala jsem naší dětské lékařce, zda můžem s Růžou druhý den přijít na odběry a vše co je třeba.
Ráno jsem Růženku přinutila vyčůrat se do kelímku, popadla jsem obálku s veškerou dokumentací, vyhnala Tondu do školy, popadla Růžu , která se tvářila jak kyselé zelí, protože jí čekaly odběry krve a už jsme mazaly k lékaři.

No nazdar, narvaná čekárna, nepropadl by ani špendlík. Tak tady čekat nebudeme. Plná čekárna prskajících a kašlajících dětí, ještě něco chytne a operace se bude odkládat.
Drze jsem vlezla k sestře. Sestřičko, my jdeme na odběry, už je dost hodin ( bylo skoro 8 ) a na předoperační.
Á, paní Hávová, jo, jo jen pojďte.
Růža zbledla ještě víc a křečovitě mi stiskla ruku.
Sestra si všimla.
Růženko, přeci už jsi velká holka, nebudeš brečet, že ne.
Mlčky zavrtěla hlavou, ale bylo vidět, že má pláč na krajíčku.



Vydržela , ale otočila hlavu stranou a bylo vidět, že by už nejraději vypadla.
Paní doktorka řekla, že na klasické předoperační je ještě brzy, že máme přijít až příští týden, ale zatím si můžeme vyřídit rentgen srdce + plíce.
Vydaly jsme se liberecký autobus.
Myslela, jsem že do doby , než přijde Toník ze školy, tak už budeme dávno doma.
Jo, ale člověk míní a narvaná čekárna mění.
Poměrně velká čekárna byla úplně narvaná k prasknutí. Sotva jsem se dostala k okýnku, kde se dává žádanka.
Než nás vzali na řadu, čekali jsme hodinu a půl.
Odbyto to bylo za půl minuty a další půl hodinu jsme čekali na popis snímku.když jsme se vymotali od všech doktorů, bylo dost po poledni. To nemá cenu spěchat, teď už ne.
Věrka se o Tondu postará.
My jsme si dali oběd v nemocničním bufetu a pak jsme se pomalu šourali libereckými ulicemi.
Hned na náměstí nás zaujala záchranářská technika. Všechny složky záchranného systému vystavovaly svou techniku, včetně vězeňské služby.
Prohlédli jsme si spoustu věcí, které obvykle nejsou běžně k vidění, viděli jsme výcvik policejních psů , Růženka si mohla sednout na úplně opravdovou policejní motorku, potěžkat si skřípací nůžky hasičů, zkusili jsme i soutěž pořádanou městskou policií.
Docela jsem litovala, že s námi není Toník, tomu by se to určitě taky líbilo.
A také jsem litovala, že jsem si nevzala s sebou foťák.
Teď by se hodil.
A litovala jsem toho dne ještě jednou.
Večer v práci.
Ale to si povíme zase příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 20. června 2014 v 5:36 | Reagovat

Taky nerada čekám u doktorů - kdo by asi rád čekal. A pak odpoledne - jste alespoň něco viděli - jistě bylo na co koukat. :-)

2 Šavrda Šavrda | 20. června 2014 v 9:13 | Reagovat

Haní nic neobvyklého, pokaždé když jdu po doktorech, tak je to na celý den! Všude mraky lidí a nebo, když už se poštěstí, že jsou v čekárně všehovšudy dva lidé, tak zase sestra nejde a nejde a opět sedím hodinu, někdy i déle, než někdo vyjde! :-?
Růžence moc přeji, aby operace dobře dopadly a aby se nohy dobře hojily. Ale z vlastních zkušeností vím, že děti se hojí rychle a bolest přijímají dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama