Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Srpen 2014

Objevila jsem novou mňamku

27. srpna 2014 v 0:38 | Hanka |  Recepty
Ráno mě probudil budík. Nejprve jsem z toho byla trochu mimo.
Potvoro plechová, mám dovolenou!
Jenže pak jsem si vzpomněla, že jsem chtěla jet do Liberce, kvůlivá brýlím a taky , když už jsem v Liberci, abych si vyzvedla nové pracovní boty. Původně jsem se chtěla stavět i na tržnici, ale vzhledem vytrvalému a protivnému dešti jsem tržnici vzdala.
Vyřídila jsem, co jsem potřebovala, nakoupila , co si děti poručily k obědu a natřásám se ve zpátečním autobuse. Tentokrát jsem se dobře rozhlédla, zda neobjevím zase nějaké hlášky, ale nic. Citáty nebo něco podobného zde nebyly. Asi jsem neseděla v tom správném autobusu.
Abych neseděla jen tak nadarmo, přemýšlím, co jsem dnes chtěla udělat.


Pokračujeme při starém

25. srpna 2014 v 0:01 | Hanka |  Zpovědnice
Dnes slaví můj blog TŘETÍ narozeniny.

Původní plán byl, že s úderem třetího roku, bude můj blog tak trochu jiný. Že se vykašlu na sdělování svých myšlenek a vylévání srdíčka, že budu dokumentovat výhradně to , co se děje na našem maloměstě, občas do toho zapojím naše děti, aby z toho taky něco měly. Zkrátka, že zcela uzavřu své soukromí a nechám do něho nahlédnout jen někomu.

Jenže člověk míní, ale ostatní mění. Když jsem zveřejnila tuto myšlenku, vyskytlo se vzápětí několik komentářů a že prý události z Chrastavy jsou fajn, ale že se více líbí příběhy ze života, drobné příhody i velké události.
Po několika dnech úporného přemýšlení jsem jim dala za pravdu. Taky se mi více líbí, kdo co dělá , kde byl na výletě a co se tam přihodilo, než sledovat kde byl dokončen nový kruháč a co je v kterém muzeu v tom kterém městě.

Takže zkrátka a dobře, zůstáváme při starém blogu, s recepty, událostmi naší rodiny a drobnými vtípky i trapasy. Protože zejména ty trapasy po letech přestávají být trapné a stávají se záležitostí vtípků a příklady pro zasmání.Usmívající se

Další autobusové hlášky

23. srpna 2014 v 15:04 | Hanka |  A tuhle znáte ?
Jedu si takhle ráno autobusem do práce. Nevím, jestli jsem ještě spala, nebo jsem se jen zamyslela nad nesmrtelností chrousta, ale nové várky citátů odposlechnutých z úst chytrých lidí, jsem si všimla až skoro u cíle své cesty.
Tak dám k dobru jen ty, které jsem si stihla za pár minutek zapamatovat. Ovšem původní autory těch citátů po mně nechtějte.

Jeden dobrý přítel je lepší než sto příbuzných.

Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami.

Dobrá nálada sice nevyřeší naše problémy, ale zaručeně naštve mnoho lidí, takže stojí za to si ji zachovat.

Někteří lidé projdou naším životem bez toho, aby se cokoliv stalo, jiní se objeví a zase zmizí, ale obrátí nám ho naruby.

Ten, kdo pobývá všude, není doma nikde.

Co změnit nemůžeš, s tím se smiř.

K tomu aby člověk dobře viděl, nestačí mít jen otevřené oči. K tomu je třeba mít otevřené hlavně srdce.

Nikdo není zbytečně na světě, kdo ulehčuje břímě jiným.

Poslední 3 jsem opsala z našeho pracovního kalendáře. Je jich tam spousta, ale tyhle se mi nejvíc líbily.

Sláva cuketě

21. srpna 2014 v 17:18 | Hanka |  Recepty
Včera jsem se probudila po noční až v půl jedný. A to ještě díky tomu, že mně vzbudila Růženka spolu s kočkou. Abyste tomu rozumněli, po poslední noční chodím si jen tak na chvilku lehnout, tak asi na 2 hoďky.
To znamená, že když zalezu v 9, měla bych se probudit kolem 11-cté. Jenže všichni zdrhli někam do pryč a nikdo mi nepřišel připomenout, že už je moc hodin a že je už taky čas na oběd.

Mamííí, pusinkuje mně Růženka, přičemž Týna mi líže nos.Co bude k obědu?
Neochotně jsem otevřela jedno oko.
Kolik je hodin?
Bude půl jedný.
Cooo? Proč jste mně nevzbudili dřív?
A co bude k obědu?
Jo, holka, to kdybych věděla.

Děkuji

16. srpna 2014 v 4:37 | Hanka |  Zpovědnice
Děkuji všem, kdo mi popřáli i letos k svátku.
Děkuji mé rodině, děkuji přátelům. Od rána mi chodily SMS i meily, které jsem ovšem četla až nyní se zpožděním ( díky porouchané technice ).
Děkuji především Jarmile, Marušce -Fukčarince i Alence - SegnoraA. Které si naprosto spontánně vzpomněly a o to více to těší.
Nepotřebuji drahé dary, potřebuju vědět, že je pár lidí, kteří o mně stojí a ( snad ) mně mají i rádi.

Ještě jednou děkuji všem.

Už rostou

13. srpna 2014 v 23:47 | Hanka |  Co se děje u nás
Stále a stále bez fotek a po chvilkách z práce.Zamračený

Před několika dny jsem četla na inetrnetu, že na Šumavě se chodí na hřiby s kosou.
Páni, šla bych na houby, napadlo mě v zápětí. Musím udělat sondáž, zda rostou i u nás.
Když jsem měla volno, volám kamarádovi, stejně potrefeném houbaři jako jsem já.

Hele, kámo, byl už si na houbách ?
Čoveče, ještě jsem neměl čas, ale mohly by už konečně růst.
Hmm, to mohly a nevíš o někom, kdo už byl?
Nevím, soused tedy byl, ale já s ním ještě nemluvil. Mám teď dva týdny dovolenou, tak někdy vyrazíme a uvidíme.

Tak nějak pořád nebyl čas. Až jsem tuhle ( tuším, že v pondělí ) vytáhla děti od televize a zavelela, jdem trochu na procházku, mrknem, jestli už rostou houby. Nejdřív se jim moc nechtělo, ale pak si daly říci.
Vzali jsme malý, jahodový špánek ( co kdyby jsme přece jen něco našli ) , malý kbelíček od kilového jogurtu ( to na případné lesní plody ), vyzbrojila jsem nezbytným nožíkem a mobilem ( co kdyby mi někdo volal, nebo se někomu něco stalo a musela jsem volat já ) a vydali jsme se do přírody.
No, s prázdnou jsme nepřišli. Houby sice nic moc , teprve začínají, ale našla jsem malinové a ostružinové houští, několik spadlých lískových oříšků a trochu zralých semen krásných, slezových růží, které jsem tajně upytlačila u diagnosťáku.
Dětem se malá procházka do okolí nakonec docela líbila, takže vlastně splnila svůj hlavní účel.

Druhý den hned opět volám kamarádovi.
Tak kdy jdeme na ty houby? Začínají růst.
Začal vypočítávat.
Dnes mi přivezou dlažbu, zítra musím do města, tak snad pozítří, ale jen dopoledne, odpoledne máme návštěvu.

To pozítří byla středa. Měla zase první ze série tří nočních.

Tak dobře, ale nepočítej s tím, že budu v lese stepovat už v sedum. Mám noční a nemíním se vyrychtovat v lese.

Jsem zvyklá chodit, ale jaksi ne v terénu, takže jsem po každém takovém výletu strašně unavená.

Takže jsem se vypravila do lesa. Děti , jak zjistily, že jdu se strejdou na houby, tak se hned přidaly, že půjdou taky. Namlsaly se a chtěly taky něco najít.

Za dopoledne jsme ve třech nasbíraly velký, jahodový košík. Babky, podhřiby, kováře, růžovky, klouzky. Našla jsem i něco nádherných, zdravých hřibů.
Náhodně jsem si olízla prst... FUJ, to je hořký.
Co to je za hřiby. Že to jsou hořčáci!Překvapený
Taky jo. Ty krásný hříbky byly hořčáci. Bodejď by nebyly tak zdraví. Který červík by si chtěl zkazit chuť, o slimácích veverkách ani nemluvě.
A už letěly ven z košíku.
Děti protestovaly.
Jsou hořký, zkazíme si bramboračku.
Jakto ? Jsou takový krásný. Nechtěly věřit.
Tak si lízni. Sebrala jsem odhozený hříbek. Růža si lízla ... a hned sahala po lahvi s vodou. Fuuuuj, to je hnusný.Křičící
Tonda, když viděl jak se Růža šklebí, tak už si líznout nechtěl.

Zkrátka a dobře. Něco hub jsme našli. Teď už se částečně koupají v láku a částečně suší.
A o víkendu se chystáme zase. Jinam. Ale psst, kamarádovi to neříkejte, on by nám to všechno vysbíral.MrkajícíSmějící se

Nový vítr

9. srpna 2014 v 3:17 | Hanka |  Zpovědnice
Po zklamání předchozích dní, které mi uštědřila jedna z mých ( domnělých) kamarádek a s kterou jsem po roce " doprošování " a doufání, že se to přece jen spraví, udělala krátký a rychlý konec. Omlouvat se už nebudu. To už jsem udělala a myslím, že jsem nic tak strašného neprovedla, aby mě dokonale ignorovala, nebrala telefony, neodpovídala na dopisy ( a to ani Růžence, která z toho byla nejvíce zklamaná ), blokovala komentáře a nakonec mi úplně zamezila přístup na její blog. Tak jsem ( ač velmi nerada ) vzala ( téměř ) všechny dárky, co mi kdy poslala jsem jí je zpět. Je to pro mně jediná terapie na tu velkou bolest a zklamání. Vzápětí jsem vymazala telefonní číslo z mého telefonu, odkaz na blog a meilovou i korespondenční adresu.
Více se o tom zmiňovat nebudu. Pořád ještě to bolí a je to příliš čerstvé.
Má deprese dospěla až do té fáze, že jsem držela prst na myši a nechybělo mnoho , abych jedním letmým stiskem smazala celý blog.
Jenže potom převážila moje tvrdohlavost a umíněnost a taky vědomí, že na mém blogu jsou i takové vzácné kousky jako komentář od našeho pana starosty a toho je třeba si považovat.