Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Zase jednou v závoji vzpomínek

23. listopadu 2014 v 23:19 | Hanka |  Zpovědnice
Tak jsem zase narazila na blog , který ve mně vyvolal jednu dávnou vzpomínku. A protože toto jsem vám ještě nepsala , zabrousíme hluboko do minulosti, až do 70. let minulého století.

Moje babička ( tatínkova matka ) jezdívala pravidelně jednou za rok do lázní. Když byla mladší a vcelku ještě zdravá, jezdila tam proto, že to patřilo k dobrému tónu a také odpočinout si od rodiny a zaměstnání. Když byla už v důchodu, jezdívala tam ze zdravotních důvodů. Zpočátku, když jí lázeňský pobyt jaksi nahrazoval dovolenou, jezdívala takříkajíc v sezóně, tj. od května do září, podle toho, jak se jí podařilo ukořistit volný termín.
Později už jezdila na podzim, protože jí přestalo dělat dobře letní horko a na procedury musela chodit ať bylo horko nebo ne.
Většinou tedy jezdívala v první půlce října, kdy bylo ještě pěkné počasí, ale už nebyly vedra. A také přišla na chuť krásně zbarveným stromům v marjánskolázeňském parku.
Ano, babička jezdila za lázeňským pobytem do Marjánek, měla tam už spousty známých , jak mezi pravidelnými hosty, tak mezi personálem.
Pamatuju si, že jsme se za ní byli několikrát podívat.
Byla jsem dost malá, ještě předškolní, takže tenhle příběh datujte asi do roku 1973-4. Mnoho si z toho nepamatuju, ale jedna příhoda mně zaujala tak, že si ji pamatuju už dobrých 40 let.



Byl docela určitě podzim, konec září či začátek října. Stromy v lázeňském parku se barvily do nádherných barev , prozářené ještě vcelku hřejícím sluncem.
Babička už měla procedury na ten den odbyté a protože byl nádherný den babího léta, šli jsme na špacír po parku. Babička, rodiče a já. Park byl ( aspoň podle mých měřítek ) rozlehlý, s jezírkem a řídkým lesíkem . Cestičky byly vysypané pískem, všude lavičky, částečně obsazené lázeňskými hosty a jejich rodinami.
Šli jsme po pěšince, já poskakovala, jak to děti dělají, na jedné straně pěšinky byla stráňka s lesíkem, na straně druhé hladina jezírka.
Koukala jsem kolem sebe. Babička říkala, že při troše štěstí jsou vidět veverky. Jsou ochočené a oříšky si berou i z ruky. Na hladině jezírka plavaly labutě, klasičtí ptáci lázeňských jezírek. Byly vidět i kachny, ale ty se držely spíše dále od břehu. Zato labutě, rozdělené do několika rodin si plavaly s klidem u samého břehu , nebo se producírovaly po břehu a oštipovaly trávu.
Poskakuju, poskakuju a najednou jsem zarazila a začala couvat.
Jedna z labutích rodinek se vydala až na cestu. Asi 4 mladé, ještě nepřepeřená mláďata, stará labuť a hlavně labuťák, který se rozhodl, že tráva je pro jeho mladé nedostatečná strava a chtěl by něco výživnějšího.
Zatímco matka s mladými se popelily v písku cestičky, otec rodiny se k problému postavil čelem, roztáhl křídla, natáhl krk a začal na nás syčet jako husa. Bylo mi tak 4-5 let, nikdy jsem neviděla, že se labuť takhle chová. Znala jsem labutě vždy jen z hladin řek, či rybníků, moc se mi líbily, byli to takoví královští ptáci, důstojní, jako z pohádky o Popelce a najednou proti mně letí rozčepýřené hovado, pomalu větší než já a syčí jako obyčejná husa.
Uhnout nebylo kam, na jedné straně stráň, na druhé straně jezírko.

Naštěstí babička, znalá situace i oprsklé lázeňské fauny si věděla rady. Pro tyto situace nosila u sebe vždy něco na zub. Ne jen pro sebe, či pro mně, ale i pro drzé veverky a nenažrané vodní ptactvo.
Vzala dva rohlíky, které koupila v krámku na kolonádě, ulomila několik kousků a hodila je labutím.
Labuťák přestal otravovat a hladově se vrhnul na rohlíky. Když to viděla jeho manželka a mladí, začali se přetahovat o to, co starý labuťák nestačil sežrat.
Manželský pár, který z povzdálí vše sledoval, řekl, že tato labutí rodinka je obzvlášť vlezlá a otravuje každého, kdo jde zrovna kolem.
Příhoda dopadla dobře, labutě, dostavší toho co chtěly, nás milostivě nechaly odejít, ale já se od té doby dlouho bála labutí a jak jsem je zahlédla na břehu a ne na hladině řeky, rychle jsem pakovala do bezpečí.

Ten strach trval tak dlouho dokud jsem ty potvory nepřerostla co do výšky a nenabyla jistoty,že bych si v případě nouze věděla rady s těmi agresivními tvory.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 0:29 | Reagovat

Bude to pokračovat, Haničko? :-)

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 24. listopadu 2014 v 2:31 | Reagovat

Jistě, omylem jsem nějak nepatřičně a předčasně odbouchla. :-D

3 VendyW VendyW | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 7:35 | Reagovat

Ano, nejen krásné ale i vlezlé, drzé a agresivní labutě dokáží být. Obzvlášť labuťáci c době kdy mají mladé....

4 Jarka Jarka | Web | 24. listopadu 2014 v 16:51 | Reagovat

Je to asi dva roky, kdy jsem si chtěla na malém rybníčku v blízkosti sídliště vyfotit labuť s labuťátky a otec rodiny po mě vyjel tak, že mě donutil, abych popoběhla a už se na břeh nevrátila. Nalámaný rohlík mi nebyl nic platný. :-?  :-D

5 Mental Princess Mental Princess | Web | 26. listopadu 2014 v 14:02 | Reagovat

Taky jsem se bála labutí, když jsem byla malá

6 Veki Veki | E-mail | Web | 3. prosince 2014 v 15:58 | Reagovat

My jsme na Sázavě museli labutě mlátit pádly, jak útočili na náš raft. Nějdřív jsme jim dobrosrdečně nalámali všechny naše sušenky a když došli, chtěli nás potopit, mrchy. A tak jsme je fakt museli vzít pádlem po hřbetě, protože na raftu se špatně utíká pryč...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama