Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Únor 2015

Už je to veselejší

28. února 2015 v 18:08 | Hanka |  Zpovědnice
Tak už je skoro 18 hodin a stále je ještě světlo.
To je príííma.
Ráno když jdu domů z noční, chodívám už za světla.
Když jdu ráno na denní, tak už svítá.
Sněženky kvetou naplno, lísky mají jehnědy dlouhé jako kočičí ocásky a listní pupeny na puknutí.


Vřesovce kvetou už asi měsíc. Ale ty se nepočítají, kvetou i pod sněhem a loni mi kvetly celou zimu.


I sedmikrásky už ukazují své poklady.


Jiné kytičky jsem u nás zatím kvést neviděla.

Ale to nevadí, hlavně že už není tááák strašně dlouho tma.
Když chodívám na večerní autobus, který jede v půl sedmé, koukám jak na západním obzorem se ještě chvěje zbytek právě uplynulého dne a nad hlavou se mi začínají rozsvěcet první hvězdy.Tedy je-li zrovna jasno.
Je-li oblačno, vídám ještě světlá oblaka na tmavé obloze. Je to zajímavý úkaz. Vypadá to tak zvláštně.
Právě teď to je však obráceně. Je zataženo, už značně šero a na světlejší ( byť zatažené ) obloze plují tmavší oblaky. Hvězdy ani měsíc nejsou vidět.
Už to je veselejší, jaro už je v dohledu a já se moc těším na teplo a sluníčko. Zase budeme moci trávit celé dny na zahradě, večer si opékat buřtíky na ohýnku, nebo na grilu, zase budeme vařit po cikánsku na otevřeném ohni, zase bude veselá práce na zahradě. Budu sledovat každý den jak mi sazeničky zase trochu povyrostly a jestli už kvetou jahody a rybízy.
Na to už se moc těším a nemůžu se dočkat.
Taky už se těšíte na jaro?

Lemra líná

21. února 2015 v 0:12 | Hanka |  Zpovědnice
Jsem dnes od rána lemra líná.Nerozhodný
Mám za sebou čtyři dny práce. Dvě denní a dvě noční směny. Samosebou , že dvanáctky. A tři před sebou.
Když jsem dnes ráno přišla domů, připadala jsem si nějak rozběhaná a nabuzená. Dokonce ani v autobuse se mi nechtělo spát.
Venku byla zima jako na Sibiři, venkovní teplota olizovala bod mrazu, foukal studený vítr, čímž se pocitová teplota ještě snižovala.
Doma bylo proti venku teplíčko. Klid a ticho, všichni už byli pryč.
Jé, já mám hlad. Žaludek se hlásil o svá práva.
Udělala jsem si čaj, ukrojila chleba a namazala máslem a medem. Zajímavé je, že vždycky po noční zoufale potřebuju něco sladkého a med je asi ta nejlepší varianta.
Zblajzla jsem 2 pořádné krajíce a zalila půllitrákem čaje s citronem.
Jé, to mi bylo najednou fajn.
Byla jsem odhodlaná , že dnes si nepůjdu lehnout, protože bych měla večer problém usnout a zítra ráno zase mažu do práce.Zamračený Jenže po vydatné snídani, v teplíčku a odeznění náporu odpovědnosti se mi najednou začaly zavírat oči a otevírat pusa.
Předsevzetí nejít spát bralo rychle za své.
Tak jen do 11 hodin , dušovala jsem se , když jsem si stlala na gauči. Pro jistotu jsem si ještě uvařila pořádný kotel kafe a natáhla budík.


Přiveden policií

19. února 2015 v 0:13 | Hanka |  Co se děje u nás
Úterní služba začala vcelku ucházejícně.
Přišly studentky ze zdravotky ( budoucí zdravoničtí asistenti ), řečené žákyně, přišly studentky z TUL ( Technická univerzita Liberec , budoucí bakalářky se zdravotnickým vzděláním, v podstatě diplomované sestry ), řečené tulky nebo bakalářky a navíc ještě frekventantky sanitářského kurzu.
Lidí jako much. To bylo na jednu stranu dobré, ale na stranu druhou vládl trochu zmatek.
Naštěstí žákyně měla na starosti profesorka, tulky byly vcelku soběstačné a já dostala na krk sanitářky.Nerozhodný
Byly dvě a snažily se. Jenže byly tak trochu nepolíbené běžným oddělením. To co já považovala za samozřejmost,ony nevěděly. Chodily mi v patách a ptaly se na každou hloupost. Ne že by mi to vadilo, ale trochu mně to zdržovalo, protože jsem si musela udělat svou práci ať se děje co se děje.


NEMOHLA bych být učitelka, asi bych brzy vyletěla z kůže. A nebo bych musela mít svatozář.Nevinný

Snažila jsem se je trochu zatáhnout do běžného chodu oddělení.
Předem jsem je varovala , že někteří pacienti jsou pěkně "vyčůraní ", zjistí velmi rychle, že tu je někdo nový a bude je zneužívat a vymýšlet si hlouposti.
A taky že jo. Paní B. naše chronická pacientka, věčná stěžovatelka a věčná prudička byla přesně ten případ.
Najednou zjistila, že tu jsou dvě nové, které ještě nikdy neviděla a že jsou tady z toho tak trochu " na větvi". Dobře věděla, že u nás starých mazáků z hloupostmi nepochodí, tak hned vyzkoušela svůj herecký talent na těch dvou vyděšených sanitářkách.
Chvilku jsem je všechny nechala a potom jsem musela zasáhnout, protože by je utahala jako koťata.
Poslala jsem obě dělat něco jiného a paní B. jsem usadila do patřičných mezí. Slušně, ale razatně.
Že prý si bude stěžovat.


Za kulturou

15. února 2015 v 20:41 | Hanka |  Co se děje u nás
Tak jsme včera po dost dlouhé době vyrazily za kulturou.
Před několika dny jsem si krátila čekání na autobus pročítáním plakátů. Jen tak bloudím očima po plakátech s ( pro mě ) nic neříkajícím obsahem, až mně zaujal program libereckého divadla.
Zkoumám co dávají pěkného v našem kulturním stánku.
Najednou mi padne zrak na POLSKOU KREV.
Jééé, to je moje nejoblíbenější opereta. Znám jí skoro nazpaměť ( ale zpívat vám to nabudu).Smějící se
Hned zkoumám, zda mám volno. Jde o sobotu, to bych mohla vzít s sebou i děti, ať taky koukají na něco lepšího než na americké pitominy v televizi.
MÁM volno. Sice po noční, ale to nevadí.
Doma zkoumám, zda by byl zájem o operetku. Nejprve si nechají vysvětlit co to je, potom o čem to je a potom opatrně souhlasí. Taťkovi to vysvětlovat nemusím. Na Polské krvi jsme už spolu kdysi byli.

Už brzy

15. února 2015 v 19:15 | Hanka |  Co se děje u nás
Včera už jsem na venku,
našel první sněženku.
Vedle petrklíč,
zima už je pryč.

Pročpak jsem začala článek dětskou říkankou ?
Protože jsem včera opravdu našla nakvétající sněženky a dokonce na vlastním pozemku. A dokonce i ten petrklíč.



Slunce v duši

10. února 2015 v 15:00 | Hanka |  Zpovědnice
Poslední dobou ráda používám nový ( vlastně staronový ) pozdrav na rozloučenou. Utkvěl v mé paměti už dávno, ale poslední dobou jsem vzkřísila. Zní velmi optimisticky.
Pochází ještě z doby , kdy hlásil předpověď počasí velmi sympatický muž, Ján Zákopčaník.
Nebyl evidentně sympatický jen mně, protože rok co rok vyhrával první místo v oblíbenosti moderátora počasí.
U nás doma jsme mu neřekli jinak než Ocásek. Snad se nebude zlobit, kdyby se náááhodou dověděl, že o něm píšu.Mlčící
Tuto přezdívku si vysloužil dlouhým culíkem co nosil. Když se objevil na obrazovce poprvé tak jsme si toho nevšimli, až po několika dnech taťka najednou povídá , hele on má ocásek. A od té doby jsme mu neřekli jinak než Ocásek. Jinak jsme byli všichni očima přilepení na obrazovce pokaždé, když hlásil počasí on. Docela bych byla potěšena , kdyby se znovu objevil na obrazovce. Měl takové zvláštní fluidum.

A pokaždé končil pozdravem Slunce v duši. Připadá mi to dodnes velmi optimistické.
A protože jsem ráda optimista , je-li k tomu důvod, připadá mi tento pozdrav velice vhodný. Začala jsem ho používat i v práci při odchodu ze služby. Věřte tomu nebo ne, tento pozdrav se velmi rychle vžil , zní jako příslib na lepší zítřky, přestože služby jsou poslední dobou čím dál horší.

Takže všem přeju SLUNCE V DUŠI.

2 365 kroků

10. února 2015 v 0:06 | Hanka |  Zpovědnice
Tak přesně tolik kroků mám z práce na autobus. Fakt jsem je počítala. Vlastně ani nevím proč. Jednou jsem měla dost času, tak jsem to prostě zkusila.
Teda málem mně na křižovatce přejelo auto, protože jsem byla zabraná do počítání, úplně jsem ho přehlédla.
Ten počet se bude nejpíš lišit podle toho , zda spěchám, pak jdu rychleji a kroky jsou kratší, nebo se unaveně ploužím.

Tak si takhle v neděli ráno šlapu těch svých 2 365 kroků a koukám jaké škody udělal noční vichr.
Foukalo pořádně. Z okna jsem sledovala jak se vzrostlé stromy ohýbají skoro až k zemi pod náporem větru, občas se ozval zvuk lámajícího se dřeva. Meluzína hvízdala špatně těsnícími okny jako zběsilá.

Jdu, zápasím s větrem.
Mám co dělat , abych se chvílemi udržela na nohách. Poryvy vichru jsou občas opravdu prudké.
Po cestě koukám jaké škody udělala noční vichřice. Vidím polámané větve stromů, některé i dost silné, vyhýbám se rozbitému sklu. Zřejmě na vysokoškolské koleji někdo zapomněl zavřít na noc okno a ráno už bylo pozdě. Vzduchem ještě víří lehké předměty jako třeba papírky od bonbonů, pytlíky od chipsů a podobně.
Jsem zvědavá,zda autobus bude mít zpoždění. V tom větru bych se ani nedivila.

Autobus jel včas. S úlevou jsem nastoupila a těšila se do postele.
Když jsem vystoupila v Chrastavě, po cestě domů jsem objevila i další škody, které udělal vítr. Poražené popelnice ( i když tam si nejsem jistá, jestli to nebyli spíš opilci vracející se v noci z hospody ). Dokonce spadlá dost velká větev na střeše auta. Majitel zřejmě ještě neměl tušení.
Řeka unášela také spoustu menších větví, které urvané a zlomené noční vichřicí spadly do vody a řeka je unášela. Na splavu se některé zachytily a voda přes ně hrozivě hučí.

U jednoho, už dlouho opuštěného domu je spadlý okap a rozbité okno. Povalený plot u sousedního domu je další škodou přírodního živlu.
Chvílemi to vypadá jako by se Chrastavou prohnalo tornádo. Střechy, okapy, ploty, polámané větve stromů, škody ( od těch větví ) na autech, sklenících a pozemcích. Ještě , že je zima a úroda na zahrádkách ještě žádná není.

Došla jsem domů. Můj vlastní pozemek, dům a zahrada byly kupodivu bez úhony. Jen v plotě bylo o jednu plaňku méně, ale to přičítám spíš vandalům, nebo prostě stáří dřevěného plotu.

Jsem unavená. Ač po dovolené ( měli jsme jarní prázdniny ),tři dny ztrávené v práci na noční mně důkladně vycucaly ze všech sil.
Už si přeju teplíčko a sluníčko, je pošmourno už moc dlouho a mně dochází baterky.
Mějte se všichni krásně a SLUNCE ( aspoň ) V DUŠI.

Konečně, to , co mělo být už v pátek...

4. února 2015 v 19:25 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Tak už mám vše co potřebuju k tomu, abych konečně zveřejnila článek, který měl být už v pátek. Jenže člověk míní, zastaralá technika mění.
Děti v pátek přinesly vízo. No, žádné překvapení. Úměrné k jejich dysgrafii a dyslekcii. těšili se na pár dní volna. Nám totiž pololetní prázdniny volně přecházejí v ty jarní. Takže jsou doma celých 9 dní ( i s víkendem ). Těšili se na to, že budou něco vyrábět. To milujou.
Takže jsem přinesla z práce sice nepoužitou, ale přesto znehodnocenou infúzní soupravu. Nebyla totiž sterilní. Při doplňování se zřejmě protrhl obal a tudíž pro nemocniční účely nepoužitelné.

Doma jsme vyhrabali krabici s korálkama. A vznikly tyto náramky.




Zjistili jsme , že nejlepší jsou hodně výrazné barvy.
Náramky jsou jednoduché. Stačí si ustřihnout tak velký kus hadičky jak silné máme zápěstí, Jeden konec zalepíme kouskem izolepy nebo něčím podobným, aby nám z druhé strany korálky nevypadly a do druhého konce opatrně nastrkáme maličké korálky. čím menší , tím lepší. Klidně mohou být i bez dírky, nebo nějak poškozené, protože pro naše účely to nevadí. Když naplníme hadičku, odstraníme izolepu na druhém konci, opatrně nastřihneme hadičku a konce do sebe zastrčíme. Chce to trochu trpělivosti. Nakonec oba konce zastrčené do sebe upevníme průhlednou páskou.
A máme hotovo. Můžeme udělat náramků kolik chceme, nebo kolik máme kamarádek.MrkajícíSmějící se

To se snad může stát jen mně...

4. února 2015 v 18:00 | Hanka |  Zpovědnice
Ach jo, to byl zase dneska trapas.
Jeli jsme do Liberce. Já na školení a provozní schůzi, děti za Věrkou, která jím slíbila, že je vezme na nějaký pořádný kopec sáňkovat. Patřičně jsme se na to vybavili.
Věrka si v Liberci převzala děti a já jsem si řekla, že je docela pěkně ( drobné sněžení mi ani trochu nevadilo ) a mám ještě čas, tak že půjdu do práce z autobusáku pěšky. Je to tak asi půl hodiny pohodlné chůze a trochu pohybu ještě nikomu neublížilo.
Kdybych jen tušila co bude za chvíli následovat, raději bych šla na tramvaj. Jenže znáte to , kdyby byly v pr...ryby , nemusely být rybníky.
Šlapala jsem si pěkně po chodníku, koukám jak se co změnilo od té doby , co jsem tudy nešla. Většinou totiž vystupuju ve městě, na autobusák jezdím málokdy, a moc se nerozhlížím a mažu do práce.
Zachtělo se mi jít takovou malou zkratkou a ne po chodníku souběžným s hlavní ulicí.
Je jen vyšlapaná pěšina, chodí po ní spousta lidí, přesto nebývá uklizená od sněhu.
Sejdu z hlavní cesty a jdu si klidně po cestě vyšlapané mnoha mohama. Najednou mi po nějakém namrzlém kameni , či ušlapaném sněhu , či co , uklouznou nohy a já dosedla dost tvrdě na zadek.


Tak hurá...

2. února 2015 v 21:50 | Hanka |  Recepty
Tak hurá, už mám fotky v blogu. Věrce se podařilo nahrát mi fotky do galerie z jiného počítače. Díky .

Tak tedy poslední lednový, pracovní den byly pololetní prázdniny.
To za mně nebylo. My jsme přinesli pololetní vysvědčení, druhý den jsme šli do školy a museli jsme mít podepsanou žákajdu, že rodiče vysvědčení viděli.
Nicméně , my máme prázdniny prodloužené, protože na ty pololetní nám navazují hned jarní.
Ve čtvrtek děti přinesly vízo a protože jsem jim slíbila, že budeme o jarních prázdninách něco vyrábět, nemohly se už dočkat.