Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Pohádky pro koťata - kocouří toulky

27. srpna 2015 v 0:00 | Hanka |  Pohádkový svět nejen pro děti
Pohádka druhá - Kocouří toulání

Tak koťata, pěkně seďte a poslouchejte, povídá jednou kočičí děda mládeži.
Maminka Micka byla moc ráda, že se děda ujal uspávání nezbedných koťat, ještě potřebovala nalovit nějaké myši k snídani a čistě každému z koťat vylízat kožíšek.

Micka si přitáhla nejstarší kočičku a začala jí olizovat kožíšek, aby nešla spát špinavá. Lízinka se cítila šizená o dědovo vyprávění a hlasitě protestovala.
Lízo, buď zticha a poslouchej, děda už vypráví, okřikli jí sourozenci.

Tak koťata, poslouchejte, umravňoval děda mládež, nebo vám utečou všechny myši.

Když jsem byl ještě mladý kocour, měl jsem velmi oblíbenou stráň. Víte proč? Ta stráň totiž nádherně voněla.
A čím, dědo, neudržel se Maxík.
Poslouchej a dozvíš se to.
Bydlel jsem v jednom domě, měl jsem každý den plnou misku a měl jsem se docela dobře. Spával jsem ve staré králíkárně. Vonělo to tam senem a bylo tam teplo. Panička byla hodná, jen jsem jí nesměl hrabat v záhonech. Když mně přistihla, tak se moc zlobila a já jednou dostal dokonce i na kožich. Jenže potom se panička rozstonala a jednoho dne umřela. Do domu nastěhovali mladí lidé a ti neměli moc pochopení pro zlobivého kocoura.
Tak jsem se odstěhoval. Našel jsem si nový byt. Bylo to v díře ve svahu pod parovodem.
Co to je parovod, dědo? nechala se slyšet Pacička.
Parovod je taková dlouhatánská roura, ve které proudí horká pára, která vzniká v nedaleké spalovně. Vytápějí s ní lidské domy. Je tam teplo i když třeba venku sněží.




Trochu jsem si tu díru ve svahu prohloubil, aby byla víc zaříznutá a vznikla mi taková jeskyňka. Bylo tam docela pěkně. Jen ta plná miska mi občas chyběla. Když se mi nepodařil lov, byl jsem o hladu.
Bydlel jsem tam už několik týdnů, když jsem při jedné toulce objevil jednu stráň. Byla nedaleko od mého pelíšku pod parovodem. Byla na druhou stranu než jsem obvykle chodíval a musel jsem se mít na pozoru, protože to byl rajón velmi dobře hlídaný.
" Majitel" té stráně byl největší rváč v okolí a málokterý kocour by byl schopen se mu postavit. Však to také na něm bylo vidět.
Na jedno oko neviděl, špičku ocasu měl kdysi zlomenou, takže i když mu to časem srostlo, nosil ocas trvale do háčku, uši měl roztřepené, na jednu nohu napadal a věčně někde po těle nějaký šrám. A jméno Natrhouško už samo o sobě vzbuzovalo respekt.
Musel jsem být opatrný, pokud jsem se nechtěl dostat s Natrhouškem do křížku.
Ne že bych se ho bál, ale přece jen bych asi nevyvázl s úplně zdravou kůží. A to jsem nechtěl. Právě jsem se totiž zakoukal do vaší babičky a velmi mi záleželo na mém bezvadném vzhledu.
Ale přece jsem se rvačce nevyhnul.
Jednou jsem viděl , jak se ten starý rváč zrovna rozeběhl na opačnou stranu. Zahlédl tam nějakého psa a rozhodl se , že mu ukáže, kdo je tady pánem.
Řekl jsem si, že tu stráň musím trochu prozkoumat, velmi mně lákala svou vůní mateřídoušky. Než jsem ale stihl stráň pořádně prozkoumat, Natrhouško se vrátil. Bez varování mi skočil na záda a povalil mě. Tak prudký útok jsem nečekal a než jsem se vzpamatoval, dostal jsem pořádný výprask.
Sotva jsem se doplazil do svého domova pod parovodem. Ani na rande s vaší babičkou jsem nešel.
Brzy mě však šrámy přebolely a já si řekl, že bych tu potupu měl Natrhouškovi vrátit, protože bych si musel přestat vážit sám sebe, kdybych se o to aspoň nepokusil.
Dlouho jsem se na připravoval.
Zdálky jsem zkoumal Natrhouškovy zvyky a cvičil své tělo i svou vůli.
Zjistil jsem, že Natrhouško hned po ránu posnídá nějakou tu myš, nebo i ptáka, podle toho co mu podaří zrovna chytit a potom jde na obchůzku. Vždycky začíná shora. Projde celou stráň, občas rozhrabe nějakou tu myší díru, aby zjistil jak bohatá je myší populace, pohrozí případným vetřelcům a potom zaleze do staré králičí díry a až do pozdního odpoledne odpočívá. K večeru si pečlivě vylíže kožich, vyválí se v mateřídoušce, aby mu kožich dobře voněl a jde prohánět nějaké ty kočky. Kupodivu nikdy neměl nouzi o ctitelky. Ze svých toulek se vracel až k ránu. Znova zalezl do své králičí díry a spokojeně spal až do rána.
Usilovně jsem přemýšlel, kdy mu dám na vědomí, že nejsem jen tak nějaký Hej, nebo Počkej a ukážu mu, že se taky umím prát.
Zpočátku jsem za ním chodil jako stín a sledoval ho. Později jsem se občas a zdálky ukázal, aby si na mně zvykl. A stále přemýšlel, kde, kdy a jak se utkáme.
K našemu střetu došlo dřív než jsem si myslel. A také naprosto neplánovaně.
Natrhouško si totiž dovolil na moji kočku, ano na vaši babičku.
To jsem nemohl nechat bez trestu. Ten starý rváč Natrhouško a moje něžná Kikinka!
Jen chvilku jsem sledoval, co budou oba dělat.
Kikinka zachovávala věrnost a Natrhouška vytrvale odmítala. Jenže ten starý proutník na ní neustále dorážel.
To už jsem nemohl snést. Vrhnul jsem se na něho, měl jsem všechny chlupy vzteky zježené.
Natrhouško byl zkušený rváč. Z prvního překvapení se velmi rychle vzpamatoval, zablýsklo se mu vztekle v očích a začala divoká rvačka. Chlupy létaly na všechny strany, oba jsme na sebe vztekle vrčeli a s vyceněnými zuby a vytaženými drápy jsme na sebe doráželi. Boj trval dlouho. Oba už jsme sotva dechu popadali, ale ani jeden z nás se nechtěl vzdát.
Jak náhle rvačka začala , tak rychle skončila a dokonce ...mým vítězstvím. Nevím proč, ale Natrhouško se najednou sebral a utekl jako kluk. Asi nemohl snést, že ho nějaká kočka odmítla a že si na něj dovolil takový cucák jako jsem byl tehdy já. Dosud to byl on, kdo vítězil. A to jak nad kocoury, tak u koček.
Byl jsem celý od krve. Jen dodnes nevím , jestli od své , nebo od Natrhouška.
Kikinka bez dechu sledující celý boj, ke mně přiběhla a začala mi svým růžovým jazýčkem čistit poškrábané packy, natržené ucho a prokousnutou tvář.
Byl jsem v sedmém nebi. Dělala to s takovou láskou, že mně utržené šrámy ani moc nebolely.
Odvedl jsem si Kikinku do svého pelíšku pod parovodem. Obětavě mně ošetřovala tak dlouho, dokud se mi nezahojily všechny rány,, které jsem obdržel od Natrhouška.
A na dovršení svého velkého vítězství jsem odstěhoval na Natrhouškovu stráň a přímo do jeho bývalého pelíšku.
Po pečlivém prozkoumání nového revíru jsem rychle pochopil proč si Natrhouško tu stráň tak pečlivě hlídal.
Nejen že že voněla matřídouškou a skýtala tak nekonečný zdroj příjemného parfému , kterému kočky nedokázaly odolat, a byla výborným zdrojem potravy. Ale hlavně a především, aspoň pro mě, voněla vítězstvím Od té doby , co jsem bydlel na stráni, jsem nikdy netrpěl hlady. Byla totiž plná myší, ještěrek a hmyzu.

Děda dovyprávěl a koukal , že všechna koťata spí a mámě Micce se zavírají oči a otvírá tlamička.
Pohladil Micku packou po hřbetě ( byla to jeho nejoblíbenější dcera ) stočil se do klubíčka a spokojeně usnul.
Dobrou noc kočičáci, dobrou noc Ferdo!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. srpna 2015 v 0:06 | Reagovat

To je moc hezká pohádka o kočičkách. Hezky se četla. :-)

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 27. srpna 2015 v 0:09 | Reagovat

Ty jsi ale rychlá, zrovna jsem byla u tebe a četla tvé nové pokračování " Marušky". :-D

3 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 3. září 2015 v 16:11 | Reagovat

Pohádka před odpoledním  schrupnutí :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama