Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Listopad 2015

Poslušně hlásím...

22. listopadu 2015 v 23:20 | Hanka |  Co se děje u nás
..., že jsme skutečně ta okna umyli.
Jak jsem psala minule, slíbila jsem, že dnes budu pokračovat s další částí vánočního úklidu. Po ránu to na to moc nevypadalo.
Probudila jsem se pozdě, dokonce ani kočky mně nepřišly probudit, že mají hlad, ani děti, nikdo. Chrněla jsem spokojeně do půl desátý.Rozpačitý Vlastně to chrnělo u nás všechno. Děti, kočky, taťka.
Vlastně mě probudila až nějaká rána z venku.
Kouknu z okna ....ááá sněží.



Začínáme

22. listopadu 2015 v 1:44 | Hanka |  Co se děje u nás
Začínáme chystat na Vánoce.
Letos jsem si řekla, že chci mít na Vánoce klid.
Nemyslím tím, že bych nemusela do práce. To by sice bylo moc fajn, ale bohužel nereálné. To by lidé museli přestat být nemocní. A to nebudou. Lidi marodí Vánoce Nevánoce, svátky nesvátky. Takže jsem zvědavá, jak se naše matka představená projeví se službami. Prý s tím má moc starostí, protože Štědrý den pochopitelně nikdo sloužit nechce. A se Silvestrem je to podobné.
Ale to je každoroční tahanice o ( ne )sloužení přes svátky. Potom to vždycky nějak dopadne.

Takže jsem si řekla , že chci mít trochu " fóra ". Nějaké dárky jsem začala vyrábět už na přelomu srpna a září. No ale znáte to. Člověk míní a lenost mění. Takže mám několik polotovarů a jestli to stihnu dodělat tak to ví snad jen Pán Bůh. Ale slibuju , budu se snažit.
Tak jsem se jednoho volného dne vzepřela vlastní lenosti a vyhlásila jsem , že nebudu péci vánoční cukroví dřív, než budu mít aspoň základní vánoční úklid hotový. A to z jednoho prostého důvodu. Pečení mně totiž baví mnohem víc než úklid. Takže já mám napečeno klidně 10 druhů, ale úklid skoro žádný. Tak jsem říkala, že to letos to udělám obráceně.

Protože s taťkou se moc v tomto směru moc počítat nemůžu, zpunktovala jsem děti.
Že se jim to moc nezamlouvalo a že měly lepší zábavu , než lézt po skříních s hadrem a leštěnkou, je nad slunce jasnější.
Ale když jsem jim jednak pohrozila , že dřív cukroví nepeču ( oni moc rádi pečou cukroví a dnes už i samy ) a jednak slíbila malou odměnu v podobě mimořádného kapesného , daly si říci.
Takže to u nás jednoho dne vypadalo jako po zemětřesení.

Vyndali jsme všechny skleničky, hrnečky, talířky a jiné křehké zboží ze skleníku ve stěně, odnesli do kuchyně na stůl ( kde to v tomto okamžiku vypadalo jako v krámě s domácími potřebami ) a nacpali myčku k prasknutí. Vybrala jsem vhodný program ( protože jsem v nové myčce ještě jemné nádobí nemyla , trochu jsem trnula, jak to dopadne ) a už to jelo. Než se nádobí umylo, otřeli jsme celou stěnu a přilehlý nábytek od prachu a trochu olízli leštěnkou. Osprchovala jsem kytky a umyla podmisky. A protože při úklidu knihovny, jsme se zakoukali do prohlížení fotek, dodělávala jsem plnění skleníku skleničkami ještě dlouho do noci.





Knihovna je vůbec kapitola sama pro sebe. Však to znáte.
Máte chuť si přečíst nějakou knížku, ale v poměrně velké knihovně , či dokonce knihovnách několika, konkrétní knihu ne a ne najít. A najednou je na světě. Vlastně byla celou dobu na očích.

A svatební fotky rodičů a maličkých dětí vyvolávají v člověku nostalgii.
A mami, kdo je tady na té fotce ? To je jedna paní, tu neznáš. A tady je teta. To je fakt teta? Je nějaká mladá. Bodejď by nebyla mladá, vždyť ta fotka je více než 20 let stará.
Jé, hele babička , koho to chová Věrku nebo Ivu?
Asi tak nějak probíhal začátek vánočního úklidu v naší perníkové chaloupce. Zítra mám v plánu pokračovat.
Držte mi palce ať se k tomu opravdu dostanu.
Přeju vám více elánu do podobných aktivit. Mrkající



Příběh jednoho stoletého života

15. listopadu 2015 v 2:14 | Hanka |  Zpovědnice
Vlastně ani nevím do jaké rubriky mám toto zařadit. Je to vlastně tak trochu mimo všechny rubriky. Jsem toho stále plná a moc obdivuju onoho dědečka, který mi tohle všechno vyprávěl.
Jak to je možné , že se někdo dožije v takové svěžesti více než stovky, to mi stále vrtá hlavou.
Ale začneme popořádku. A vezměte prosím na vědomí, že v rámci zachování anonymity jsou všechna uvedená jména změněna.Usmívající se

Žil, byl jeden dědeček, narodil se rok před první světovou válkou, vlastně ještě pamatoval císaře pána.
Onoho roku 1913, v měsíci únoru se do rodiny venkovského ševce Mareše narodil tolik vytoužený syn. Vlastně nejmladší z pěti dětí. Jeho starší sestry si malého bratříčka hleděly. Matka krátce po porodu zemřela na poporodní komplikace, jak se v té době, a zvláště na vesnicích občas stávalo. Otec zůstal sám na 4 dorůstající dcery a novorozeného synka.
Aby nebylo té smůly málo, byl otec krátce po vyhlášení války odveden.
Známý manifest MÝM NÁRODŮM, byla mobilizace , která změnila života tisícům lidí.
Nikoho nezajímalo, že stárnoucí švec má na krku 5 nedospělých dětí a celá ves zůstane bez obuvníka.
Člověče, dej svůj život za slávu a čest mocnářství.


Začátek listopadu

9. listopadu 2015 v 17:52 | Hanka |  Co se děje u nás
Tak jsem vám pořád nějaká zasekaná.
Události se dějí, čas letí a já zjišťuju, že už je skoro polovina listopadu a já nemám za listopad na blogu ani čárku.

Začnu pěkně od začátku.

Přelomový, říjnovo-listopadový víkend jsem měla dosti nabitý. V pátek jsem končila noční, takže obvykle ten den po poslední noční pro mně jaksi neexistuje. Prostě jsem otočená a protivná sama sobě a je lépe se mi obloukem vyhnout.

V sobotu jsme šli ke kamarádce, jejíž syn slavil už 10. narozeniny. Tedy on je slavil už v půlce října, ale to jsme zase nemohli my. Takže až ten přelomový víkend byl volný pro všechny.
Ač vlastně byl už skoro listopad stromy v okolí liberecké přehrady stále ještě hýřily barvami.


Na fotce je znát , jak je v přehradě, díky letošnímu suchu málo vody.

Bylo krásné a teplé počasí, skoro na krátký rukáv.