Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Vzpomínám...

30. prosince 2015 v 4:26 | Hanka |  Zpovědnice
Je úterní večer a děda mně veze do práce na noční. Aby řeč nestála povídáme si o tom jaká byla v pondělí večer mlha.
Nevím jak u vás, ale u nás byla hustá jako smetana. Hlavně u vody.
Jela jsem v pondělí večer domů z práce a místy byla mlha tak hustá, že nebylo vidět na krok sebe. Navíc jel nějaký nový řidič, který neznal tak úplně dobře trasu , takže jsme nakonec do Chrastavy dojeli s poctivým 15-cti minutovým zpožděním.
Hele, dědo, pamatuješ, jak jsme kdysi ( asi před 30 lety ) jeli z Děčína a byla tak hustá chumelenice, že jsi musel v půli cesty zastavit jak nebylo vidět ani metr před sebe? Kývl, že ano.
Nebo jak jsme zahučeli jednou v únoru do pangejtu, protože silnice byla pěkně namrzlá. Kýval hlavou a úsměv na rtech značil, že si to velmi dobře pamatuje.



To bylo tak.
Vzpomínka první:
Jeli jsme z Děčína.Jezdívali jsme tam za babičkou.
V Děčíně jsem se narodila a prvních 11 let života jsem prožila právě tam.
Vraceli jsme se zpět do Liberce, rok už si nepamatuju, ale určitě jsem ještě chodila na základku ( muselo to být někdy mezi roky 1980 - 1984 ), já byla nějak unavená ( už nevím proč ) a tak jsem si prostě po cestě schrupla. Jízda dopravními prostředky mně odjakživa uspávala. Dokud se jelo, tak jsem spala. A právě teď mně probudilo zastavení.
Probrala jsem se, chci se podívat kde jsme , ale nevidím lautr nic. Venku byla bílá tma.
Tati , kde jsme ?
Řekl, že za Cvikovem. Takže už jsme měli půlku cesty za sebou.
A proč stojíme?
Není vidět na cestu. Koukej , řekl a rozsvítil dálkový světla, zkusil mlhovky a nakonec potkávací.
Fakt , nebylo vidět na krok. Kolem dokola byla strašlivá chumelenice. Kdybychom neseděli v autě, absolutně nevím, zda je den , či noc a ani kde vlastně jsem a zda stojím na vlastních nohách, či se už kutálím v kotrmelcích.Dálková světla ani mlhovky by nám nebyly nic platný. Ještě tak potkávací, ale i tak jsme byli jako v bílém tunelu.
Všechno stojí. Rozsvícená světla slabě osvítila několik aut před námi. Ale i když nás dělilo jen několik metrů, nebyly skoro vidět.
Nevím jak dlouho jsme tam stáli, zdálo se mi to jako věčnost. Bylo to několik minut, nebo několik hodin? Netuším.
Vím jen , že za nějaký čas jsme se přece jen rozjeli.
Mám takový dojem, že čas ve vánici má nějaká svoje pravidla a utíká úplně jinak, než za běžných okolností.
Vůbec se nedivím lidem v horách, když je někde na cestě zastihne sněhová vánice, že absolutně ztratí orientaci a ani nemají ponětí o čase.

Vzpomínka druhá:
Byla polovina února ( tuším že r. 1988 nebo 89 ). Zdrželi jsme se ještě u známých a domů ( do Liberce ) jsme jeli později než obvykle. Už se dost stmívalo , v lese už byla úplně tma a my měli před sebou ještě většinu cesty.
Pro toho, kdo tam zná.
Vyjeli jsme z Ludvíkovického lesa a sjíždíme dlouhý kopec zakončený železničním přejezdem v Markvarticích. Děda ( tedy tenkrát ještě nebyl děda ) si chtěl před přejezdem trochu přibrzdit.
Jenže silnice je pokryta slabou vrstvou uježděného sněhu a pod tím sněhem je slušně namrzlá.
Lehké přibrždění a... jedna otáčka, druhá, lehký náraz a pak už jen po čumáku do pangejtu. Tam jsme se teprve zastavili.
Ten lehký náraz byl silniční sloupek. Naštěstí byl z plastu a ne z betonu, protože jinak by to bylo asi horší. Docela s obtížemi jsme se vyhrabali z auta. V tom příkopu totiž bylo podstatně víc sněhu než na silnici.
Mno, tak co teď. Osobák nás nevytáhne, na to jsme moc těžký a na to ta silnice moc klouže. No jen doufám, že tady nebudeme do jara, ujelo mi drze. Dědovo výmluvný pohled mluvil za vše a vzal mi chuť pokračovat v proslovech.
Za chvilku jeli kolem policajti ( tedy tehdy to ještě byla veřejná bezpečnost ). Přibrdili si, aby se nás zeptali , zda jsme v pořádku a zjistili, že jim nějak " tancuje zadek ". Ejhle, klouže to. Dojeli až do Ludvíkovic ,potom se vrátili se stejnou otázkou. Zahalekali jsme , že v pořádku jsme, jen se nemůžeme dostat s autem na silnici.
Odpověděli, že to zkusí zařídit.
A opravdu, asi za půl hodiny jel kolem sypač, bohužel na opačnou stranu. Řidič zavolal, že vysype v Děčíně náklad a vrátí se a vytáhne nás. Uběhla další půlhodina a sypač byl zpět. Lano, vožené jako povinná výbava se nyní hodilo. Zapřáhnout a jedééém. Motor sypače zařval a pomalu, pomaličku vytahoval naše auto z pangejtu. Měl co dělat, ale přece jen, sypač je jiná váhová kategorie než byla naše Lada, takže se nakonec dílo zdařilo.

A zde už moje vzpomínání končí, protože jsme jednak dospěli ke konci cesty do práce a děda zastavil před hlavní bránou nemocnice a jednak potom se už na naší cestě nepřihodilo a domů už jsme dojeli bez další nehody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 děda tik tak děda tik tak | Web | 30. prosince 2015 v 13:35 | Reagovat

Hezké vzpomínání na dalo by se říct nedávná léta i kraj, který poměrně dobře znám. Na Liberecku jsem prožil 20 let a ještě teď jezdíme do Mařenic na chalupu. Rád si pročítám některé blogy z tohoto kousku krásného kraje a moc hezké přírody s řadou zajímavých míst. Ať se v práci daří i v tom dalším roce. :-)

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 30. prosince 2015 v 22:29 | Reagovat

[1]: Nedávná léta? Vždyť to je 30 let a víc.  Za tu dobu vyrostla jedna generace.
A jestli máš rád Liberecko, podívej se blog Kamrlík. Ten píše moje nejstarší dcera a ta je zapřisáhlý lokální patriot. Tam určitě najdeš něco podle svého gusta. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama