Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Únor 2016

Mateřské radosti a starosti

24. února 2016 v 23:16 | Hanka |  Děti řekly ( udělaly )
Tak o tomhle jsem ještě nepsala.
Sem tam sleduju blogy mladých maminek a sem tam jim i udělím nějaký ten komentářík. Zalila mě vlna vzpomínek na nejranější dětství mých nejmladších potomků, dnes 13 letých.

Po dopolední sváče a důkladném umytí ( to abych rozeznala děti vzájemně od sebe podle vizáže a ne podle oblečení ), následovala vždy a denně bez ohledu na počasí procházka někam, kde bylo možné ukojit tělesnou aktivitu 15 měsíčních dětí.
Obvykle nějaký park, či pískoviště, o víkendech a velmi krásného počasí jsme si užívali dětského koutku v Lidových sadech. V zimě potom saně a na kopeček, byly-li příznivé sněhové podmínky. Když nebyly příhodné podmínky pro delší vycházku, jistil to aspoň park v sídlišti.


Nová dobrota - děti jsou nadšené

14. února 2016 v 17:32 | Hanka |  Recepty
Krásný nedělní podvečer,
dnes mám novou dobrotu. Vezmu to rychle bez dlouhých řečiček, za chvíli se jdu chystat na poslední noční a ráno už budu mít nejhorší a taky nejdelší týden za sebou.

Ta dobrota se jmenuje SKOŘICOVÉ MÁSLO.
Je to v podstatě alternativa medového másla, které známe všichni snad již od mateřské školy.
Není to zrovna úplně nejlevnější recept, ale rozhodně patří k nejjednodušším. Je ze surovin, které máme všichni doma a nebo je můžeme lehce pořídit.
Předem upozorňuju, že to není nic pro DIABETIKY, ALERGIKY NA MED A SKOŘICI A VEGANI TO ASI TAKY MOC NEOCENÍ.

Potřebujeme:
1 máslo ( pravé, ne margarín )
1 hrnek mouč. cukru
1 hrnek medu ( může být i pampeliškový, nebo bezový, příp. jiný )
2 lžíce skořice
Vše velmi důkladně rozšleháme do hladka.
Naplníme do skleniček s víčkem a uchováme v chladu. Prý vydrží v chladu několik měsíců.
MOŽNÁ JINDE, ALE U NÁS URČITĚ NE.
Pa, pa, mějte se fanfárově a slunce v duši.

PS: MOŽNÁ SE JEŠTĚ DNES OZVU.

Chudí a bohatí

13. února 2016 v 21:02 | Hanka |  Přišlo mi mailem
Před nějakým časem mi došel nádherný meil. Bylo to děláno jako prezentace, ale to nejde nahrát do blogu, tak mi dcera Věrka aspoň stáhla obrázky s textem.
Chtěla jsem už několikrát dát tento pěkný meilík k dispozici všem, ale pokaždé jsem na to zapomněla.
Dnes jsem si vzpomněla tak dávám k dobru.



Je to etické?

13. února 2016 v 0:09 | Hanka |  Zpovědnice
To co teď budu popisovat se stalo už před nějakými 9-10 lety, ještě za časů mého působení na plicním oddělení, ale čas od času mi to vytane na mysl. A zrovna včera jsme znova diskutovali o podobném případu. Docela by mne zajímal názor laické veřejnosti.

Na plicním oddělení byl primář, vlastně dosud je, který je tak trochu svéráz. Do všeho šťourá, všechno chce vědět, ale jako lékař platí za kapacitu ve svém oboru. Rozhodně není radno si s ním začínat nějaké polemiky, či mu dokonce odporovat, hlavně co se medicíny týče. Navíc je velmi citlivý na to , jak se ( především pacienty ) dodržuje léčebný režim.

Měli jsme pacienta, který si prostě dělal co chce. Ač , byl-li zrovna na lůžku , napojen na kyslík, nic mu nebránilo v tom, aby si prostě kyslíkové brýle z nosu vyndal a šel si dolů před budovu zakouřit. Měl hromadu inhalací a léků na " dýchání ", ale kouřit nepřestal, ba dokonce ani neomezil. Dušný tak, že byl až fialový, srdce mu divoce bilo, jak se ( chudák ) snažilo dostat aspoň trochu kyslíku do těla, stejně se ani nepokusil zbavit se svého zlozvyku, který ho teď už ohrožoval jeho život.
Několikrát byl dokonce přistižen primářem, jak si před internou spokojeně bafá. Několikrát v dobrém ( zatím ) upozorněn, že to nemá dělat, že nejen že porušuje léčebný řád, ničí účinky inhalací, ale i se dokonce ohrožuje na životě.


Náhody

12. února 2016 v 0:00 | Hanka |  Zpovědnice
Tak si představte, jak je svět malý.


V posledním týdnu se mi staly dvě na sobě nezávislé věci. Naprosto náhodně , podotýkám.

V meilu se objevil text posílaný z blogu do kolonky "ZPRÁVA AUTOROVI ". Jméno mi nic neříkalo.
Šlo o náhodně objevený, asi 3 roky starý článek pojednávající o koupání v řece Ploučnici když mi bylo asi 8 let.
Paní B.mne žádala , zda smí použít můj článek v rodinné kronice , kterou píše pro svá vnoučata. Že se jí líbí popis známých míst a sama by to tak nedovedla formulovat.
Svolila jsem.
Když se jí líbí, ať ho klidně použije a napsala jsem jí, že budu-li vědět dám jí o tom městě ( Benešov nad Ploučnicí ) více informací.
Několikrát jsme si vyměnily meil a nakonec jsme zjistily, že máme cosi společného.Překvapený
Paní B. chodila s mým strejdou do 6. třídy základní školy a poté do práce, znala i strejdovu ženu, mou tetu, a dokonce věděla i o jejich dceři ( ale o ní nic bližšího ). Dokonce poslala i naskenovanou fotku žáků 6.třídy. Strejdu jsem tam bez problémů našla.
Napadlo mně, že by vlastně mohla znát i mou maminku, která ve stejné době pracovala ve stejném podniku.
Bohužel už nikdo z nich nežije ( jen sestřenice a ta je mladší, takže o té době ví ještě méně než já ), takže se nemám koho zeptat, zda ví něco bližšího. Ptala jsem se na paní B. tatínka, zda maminka se o ní někdy nezmínila, ale říkal, že mu to nic neříká.

O dva , nebo tři dny později se mi opět v meilu objeví další vzkaz , sice s jménem, ale bez kontaktní adresy ( proto vznikl minulý článek ) s velmi pozitivní pochvalou mého blogu ( to nemá být chlubení, pouze konstatuju skutečnost).
Stalo se, že se paní Soňa ozvala a tentokrát s kontaktním meilem. Napsaly jsem si několikrát a nakonec se z toho vyklubala skutečnost, že paní Soňa je nejen babičkou spolužáka mých dvojčat, ale navíc ještě jsem s její dcerou chodila v Liberci na zdrávku. A navíc vím, kam chodí o volných chvílích a jen co budu mít volný ten správný den, tak se za ní půjdu podívat.

Tak jsem zvědavá, zda se ještě nějaká podobná náhoda nepřihodí ještě do třetice.Mrkající
Však se říká - do třetice toho dobrého, či zlého. V tomto případě jen a jen dobrého.Usmívající se

Prosba

10. února 2016 v 23:20 | Hanka |  Zpovědnice
Poslední dobou jsem dostala několik zpráv do kolonky " zpráva autorovi ", které se, jak víte, zobrazí do meilu.
Moc za ně děkuji, velmi mne potěšily, byly velmi pozitivní. Jen prosím případné další přispěvatele do této kolonky, aby uváděli nějaký kontakt na sebe, stojí-li o to, abych jim odpověděla. Ráda to udělám, ale občas nemám komu a kam.

Tímto prosím jistou Soňu Matyášovou z Chrastavy, aby na sebe napsala kontakt, stojí-li o odpověď a případnou další komunikaci . A děkuji za moc hezký meilík. Takové dostávám moc ráda. Je známkou toho, že můj blog aspoň občas udělá radost a že vlastně splnil svůj cíl ( o účelu tohoto blogu píšu v článku " Proč mám blog " z 2.února tohoto roku.
Přeju krásný zbytek dne a SLUNCE V DUŠI !



Nedělní dobroty

7. února 2016 v 23:29 | Hanka |  Recepty
Ahoj, hezkou končící neděli přeju,
z Růženky se mi stává pomalu, ale jistě stává kuchařka a hospodyňka vůbec. Když jsem šla včera na nákup, dala mi za úkol koupit vše, co potřebuje na nedělní oběd.
Moje představa byla něco lepšího, než obvykle vařím, zvláště, když jsem doma a děti si nemusí samy ohřívat oběd. Chtěla jsem nějaké dobré masíčko se šťávou, zelím a domácím knedlíkem, nebo omáčku.
Ale Růža rezolutně prohlásila , že bude nedělní oběd vařit sama. Muselo to být něco jednoduchého, na čem ani začínající kuchařka moc nezkazí.
Zvítězily špagety.
Mnozí se možná ošklíbnou, špagety jako nedělní oběd, ale my až zase tak dny v týdnu nerozlišujeme a to díky mé práci. Pro mne je obvykle svátek, pátek vše jedno. Takže vaříme spíše než podle dnů svátečních, či všedních podle toho, jak jsme doma a kdo vaří.
A tak jsme v neděli vařili špagety. Růženka vařila vskutku sama, já jsem jí pomohla pouze dochutit omáčku, na kterou si úplně sama přece jen netroufla. Myslím, že se jí to povedlo a všichni baštili, až se jim dělaly boule za ušima.
Zato úplně sama upekla jablečný závin a to od rozválení listového těsta, přes nastrouhání jablek až po upečení.


Právě uplynulá sobota

7. února 2016 v 0:06 | Hanka |  Co se děje u nás
Dobrý pozdní večer.
Tak nějak chybí inspirace na nějaké psaní. Zkrátka nějak mě nic nenapadá. Bohužel tato situace se opakuje každoročně. Prostě únor = nic zvláštního se neděje. Výpadek, okurková sezóna, nuda.
Chuť by byla, ale jaksi není tak úplně o čem.

Dnešní den byl trochu vyjímečný, už jen tím, že byl volný. Což děti samozřejmě kvitovaly s povděkem.
Ráno jsme si trochu přispali. Rádi a proč ne, nic nás nehonilo. Já mám volno, dětem začínají jarní prázdniny.
Tak tedy jsme vstali, víceméně vypuzeni z postele oběma kočkama, které se dožadovaly nejen nějaké snídaně, ale i vypuštění ven.
Když jsem splnila toužebné přání obou kočičáků, udělala jsem snídani pro nás.
Po snídani a nějakého toho kočkování s pubertálními dětmi, ze kterého jsem vyšla vítězně ( i když Tonda už má docela sílu a dal mi už docela zabrat). Ale stejně to byla přesila 2 na 1.
Děti sice měly i nadále " prací " náladu, ale já už další boj odpískala.
- Dost, zavelela jsem mocným hlasem, protože na normální upozornění nereagovali.
Oblíknout, uklidit nádobí od snídaně a ustlat ! nařídila jsem.
Jdu na nákup, jde někdo se mnou? Ticho.
Opakovala jsem otázku.
- Nee, zaznělo dvojhlasně.
- Mamíí, co bude k obědu? Zaslechla jsem ještě ve dveřích.
- Koupím květák a budou květákový placičky.
- Mňaam, tak jo a kup kečup.
- Kečup máme, zaznělo už ve dveřích.
Děti milují kečup a dávají si ho všude, kde se to jen trochu hodí. Nevím, co na tom vidí.


Proč mám blog

2. února 2016 v 23:00 | Hanka |  Zpovědnice
Ahoj, tak dnes ještě jednou. Tak jsem zase jednou přemýšlela o " nesmrtelnosti chrousta "
Ač se mi už tak trochu chce spát, musím ještě chvilku vydržet. Musím počkat až se mi dopeče chleba na ráno k snídani a na svačinu dětem do školy.
Tak jedním uchem poslouchám televizi, kde pořád něco mluví o amerických, prezidentských primárkách, ale hlava myslí na něco jiného.
Listuju archivem na blogu a přemýšlím, proč jsem si vlastně zakládala blog.


Těším se

2. února 2016 v 15:06 | Hanka |  Zpovědnice
Taky máte pocit, že jste po Vánocích a vůbec po zimě jak sud. Já jo. Tedy, ne že by už po zimě bylo, i když venku to spíš vypadá jako v předjaří, ale kalendářně stále ještě zima je.
Nějaké cvičení, či víceméně bezúčelné pobíhání po cestách mně tedy ani trochu nebaví. V tělocvičně to je furt stejné, venku člověk dýchá zplodiny a někam do lesa mám vcelku daleko. Kolo nevlastním ( i když jezdit umím ) a bazén je drahý ( a navíc se mi po chlórované vodě dělá pěkně protivná vyrážka ).
Pro mě prostě pohyb musí mít nějaký účel, či cíl, potom mně baví.