Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

" Domalná "

9. dubna 2016 v 13:04 | Hanka |  Co se děje u nás
Vlastně nevím jak tu naši akci správně nazvat.
Nazvala jsem to DOMALNÁ.
Když je DOSEČNÁ, tím jako myslím dožínky u zemědělců, DOTOČNÁ u herců po natočení filmu, tak proč bychom my, když jsme udělali v práci tečku za letošním malování nemohli mít DOMALNOU.


V pátek, krátce po 15. hodině malíři natřeli poslední sokl, sbalili svých " pár švestek ", či spíše hromadu plechovek s barvou, válečků, štětců , štaflí a jiných fidlátek a odstěhovali se o patro níž, kde budou příští týden pokračovat. Nechali si to tam v kumbálu u uklízeček a vytratili se jako pára nad hrncem.
Nebylo divu. Celý týden trávili malováním a natíráním 12 - 14 hodin denně, jen aby to stihli. Není žádná sranda namalovat 10 pokojů, dvě sesterny, jídelnu , kuchyňku , převazovnu, ambulanci, záchody, dlouhou chodbu a přípravnu, natřít sokly, zábradlí , futra , dveře a všechno možný, co jsme si vymyslely, a přitom se vyhýbat bandě ženských , které se snaží stěhovat, uklízet a leštit.
Bylo nás na to asi o třetinu méně než před dvěma lety. A nejen pro to , že chybí personál.
1 měla dovolenou, 2 onemocněly a 1 šla vypomáhat na jiné patro. A ještě se primář z plicního rozčiloval, že kvalifikovaná síla nedělá svou práci, byť na jiném oddělení a nevyplní díru v personálu, byť dočasně.
Jenže kdo by uklízel po malířích? Nějaká najatá uklízecí agentura z venčí ? Ale kdo ví nejlépe co je důležité a co ne, co se musí udělat ihned a co počká , co kam patří, abychom to nemusely tisíckrát přerovnávat , co se může vyhodit a co je naopak nutné zachovat ? Jedině ti, kdo jsou na inkriminovaném oddělení doma. Čili my, kmenové sestry.

Chtěla jsem vyfotit nově vymalované pokoje, neb máme úplně jiné barvy a to i dost odvážné, ale zapomněla jsem foťák. Pokud si vzpomenu, vezmu ho v pondělí a ještě než přijmeme nové pacienty zkusím udělat pár výcvaků. Schválně, jak byste se v těch barvách cítili vy jako pacienti.Mrkající

Takže když už jsme v pátek v 18 hodin večer, či odpoledne sotva pletly nohama a bolel nás celý člověk, tak jsme si řekly, že po 10 hodinách finiše zasloužíme padla a drobnosti dotáhneme v pondělí ráno než přijdou lidi.
Holky, jde se do hospody, rozhodla staniční, aspoň na chvilku.
Návrh byl přijat s všeobecným nadšením.
Nešly jsme daleko, jen do nedaleké pizzerie. Ale dalo se tam dát jídlo, několik druhů kávy i nějaký ten alkohol.
Brzy z nás spadla únava. Probrali jsme všechno možné, od dětí a příhodami s nimi, přes své manžely a přítele, cestování, profesní příhody ...
Při probírání příhod z vlastního dětství mně napadla jedna moje vlastní.
Začala jsem asi takhle.
Pamatuju si to 40 let ! Když jsme s rodiči jezdili na dovolené, většinou po vlastní ose, bylo nutné mně zabavit. Bylo mi tak asi 6-7 let a dlouhé jízdy jsem špatně snášela.
Tatínek si tedy nechal v práci udělat držák na kazeťák, který se dal přidělat k palubní desce auta a jako nezbytná výbava byl kazeťák na baterie a sada kazet s pohádkami. Nejoblíbenější byl Rumcajs.
Dodnes si pamatuju celý první díl, slovo od slova.
Začala jsem recitovat i s patřičným přednesem: V Jičíně, v krámku pod věží, dělal už devět let prtačinu švec Rumcajs. V řemesle se vyznal a co udělal, bylo lidem pro radost... chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mně hurónský smích všech zúčastněmých. Staniční namítla, když ji začalo bolet od smíchu břicho, že až budu jednou ležet na interně, tak si budu pamatovat jen tohle. Nový smích zazněl pizzerií.
Dodala jsem , ale co jsem měla včera k obědu, to si už nepamatuju. Nová salva smíchu.
Kolegyně namítla. S tím cos měla včera k obědu by si neměla takový úspěch.
Takhle jsme se vzájemně špičkovaly až do zavíračky.
Holky se pak ještě přesunuly jinam, ale já ( a ještě další tři, včetně staniční ) jsme si to už namířily domů. Chtěla jsem jet autobusem, který odjížděl za 20 minut, ale motorizovaná kolegyně jedoucí mým směrem řekla, že to je nesmysl, že mně hodí do Chrastavy, že to má stejně při cestě. Tak jo, byla jsem ráda.

Doma se na mně vrhla Růža. Ale sotva se mi pověsila na krk, hned odpadla se slovy FUJ , SMRDÍŠ KOUŘEM.
Bodejď ne, když ve skupině 9 ženských jsem byla jediný nekuřák a vyhulovaly mně ze dvou stran.
Vlezla jsem pod sprchu.
Když jsem vylezla, ptám se Růženky, ještě smrdím?
Očichala mně a spokojeně řekla UŽ NE !
Myslela jsem, že po dvou kávách během dne a coca cole vypité večer budu mít problém usnout, ale kdepak. Usnula jsem ještě před půlnocí.

A na závěr.
Miluju malování v práci. Je to práce poněkud jiná, v jiném rytmu , užijeme spoustu srandy, což se běžně nestává, stírají se stavovské rozdíly. Uklízečka i staniční jsou na stejné úrovni v legraci i v práci. Nenechala bych si to dobrovolně ujít.
A ještě jedna věc mně baví. I když je to trochu škodolibé.
Věčně drnčící telefony nemusíme nutně zvedat a když tak řekneme, že oddělení je zavřené, protože se maluje. Vyřizují se pouze nejnutnějí případy a o tomto víkendu se stejně nikdo nedovolá a může si volat jak chce.
Nikdo tam totiž není.Smějící se
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 9. dubna 2016 v 14:02 | Reagovat

Hani, hlavně, že máte malování za sebou.
Nevím, jak ty, ale já ho nesnáším.
Prima byl večer v pizzerii. Všechno z vás spadlo, pobavily jste se. Prima zakončení dřiny s úklidem po malířích. :-)
Užij si hezký víkend. :-)

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 9. dubna 2016 v 14:56 | Reagovat

[1]: Doma ho taky nemusím, ale v práci to vypadá trochu jinak. ;-)

3 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 9. dubna 2016 v 20:05 | Reagovat

Zasloužené posezení Hani, malování nemiluji, ale kolektivně bych dala - teda to uklízení. :-)

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. dubna 2016 v 10:01 | Reagovat

Tak prima, že jste si to užili. A určitě to vše krásně voní, to mám ráda, když je to nové. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama