Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

V lese

22. července 2016 v 10:41 | Hanka |  Co se děje u nás
Dovolená se mi pomalu chýlí ke svému konci a já jsem pořád jaksi neměla čas na to, to jsem si řekla, že určitě udělám.

První den dovolené jsem prala spoustu věcí, vyřizovala staré, ale stále odkládané a potom už pozapomenuté záležitosti.
Ve středu 13. července jsme měli jet na každoroční, pravidelnou návštěvu k mojí sestřenici k Lovosicím. Jezdíme tam každoročně, protože její kluci-dvojčata mají v červenci narozeniny. Růža s Tondou se tam vždycky moc těší.

Původní plán byl, jet tam až na víkend, ale to nešlo, protože Tonda v neděli odjížděl na tábor jako pomocník. Museli jsme se vrátit už v pátek.
Růža mě přemlouvala, abychom jeli domů až v sobotu.
Rozmlouvala jsem jí to dost dlouho.
Musíme jet v pátek, protože, kdyby Tonda ještě něco potřeboval dokoupit, tak v sobotu mají ještě otevříno, musím mu ještě něco vyprat, tak aby to uschlo a taky existuje přísloví : Ryba a host třetí den smrdí.
Nerada, ale smířila se s tím.



Tonda v neděli odjel. Růža najednou zjistila, že se bez něho nudí.
Bylo třeba jí nějak dostat do jiného režimu.
Mraky se honily, občas trochu sprchlo, na práci na zahradě to nebylo ( bylo moc mokro ), tak jsem vyzvala Růženku k procházce do lesa.
Možná najdeme i houby, lákala jsem jí, a borůvky. Vezmeme si košík a malý kbelíček a uvidíme. Myslím že se úplně s prázdnou nevrátíme.
Asi se hodně nudila, protože souhlasila.
Jenže to netušila, jak dlouhá je cesta po silnici až na Chrastavskou Vísku. Ono to zase až tak daleko není, ale cesta je dost nudná.
Nejprve je stádo krav, koní a býků, ty chvilku lze pozorovat, pak dlouho nic, potom potok, kde jsme se trochu rozptýlily házením trávy do vody, potom zase nic, jen pole a nakonec pár chalup na Vísce, z nichž trvale obydlených je asi 5. Začala fňukat, že má žízeň. Nic jsem sebou neměla, tak jsem v jednom domku vyškemrala láhev s vodou.
Za chvilku, že jí je horko. To už jsem jí vynadala do rozmazlených fracků.
Našli jsme malinové keře, tak jsme chvilku zobali a zase šli dál. Bylo dusno jako v pařníku.
Konečně les.
Jé borůvky , zajásala Růža a jako ohař se pustila do lesa za borůvkama. Najednou se jí tam začalo líbit.

Na, tady máš kbelíček, podávala jsem jí nádobu.
Odmítla, že bude zobat rovnou do pusy.
Tak si dej, a začala jsem do kbelíčku sbírat sama.

Posunuly jsme se o několik desítek metrů dál. Na rozcestí byla lavička a Růža , že je unavená.
Nebuď líná, tady žádný houby nerostou, projde tady moc lidí, půjdem až dozadu k bunkrům, tam možná něco najdeme. A taky musíš trénovat na tábor, tam tě nikdo šetřit nebude.
Ne a ne.
Běž sama, já budu tady.
Tak to ne, nemám u sebe telefon a ty taky ne, jak mi dáš vědět, kdyby se něco dělo.
Chvilku se mnou trhala borůvky, potom řekla, že jde domů.
To půjdeš sama?
Jo, klidně.
Tak běž. neměla kde zabloudit, nedalo se nikam odbočit, musela jít stále po silnici až dolů do Chrastavy a tam už to dobře zná.

Rozběhla jsem dále do lesa. Teď už nemělo cenu jít až k bunkrům a navíc začínalo pršet.
V lese to skoro nebylo znát. Vzala jsem si bundu a trhala dál borůvky.


Najednou se úplně setmělo a začalo pršet pořádně. V lese to šlo, ale jak jsem vyšla na cestu, byla jsem v minutě úplně mokrá.
Zatroubila jsem na ústup a dala se po cestě k domovu.
Musela jsem si po chvilce sundat brýle, protože jsem přes ně pro samou vodu neviděla, Chyběly mi stěrače.
V té průtrži jsem ani pořádně neviděla a na rozcestí jsem odbočila na špatnou cestu.
Musela jsem se vracet.

Než jsem došla na Vísku, přestalo pršet. Po silnici tekly proudy vody. Nemělo cenu se jim vyhýbat. Stejně jsem už byla promočená na kost a v botách mi čvachtalo. Čekala mě ještě skoro 3 kilometrová cesta domů po silnici.
V půlce cesty začalo pršet znova, ale to už mi bylo jedno.
Dorazila jsem domů, položila kbelík strhala ze sebe všechno oblečení a vběhla do sprchy.
Á to bylo blaho, když jsem si na sebe vzala suché oblečení a hlavně ponožky.

Mokré jsem rovnou nacpala do pračky, přidala i Růženčino oblečení, protože i jí po cestě stihl po cestě déšť.

Déšť mně ovšem neodradil a já jsem se namlsala.
Ve středu jsem vyrazila opět, tentokrát sama. Růža už se mnou jít nechtěla.
Co se dělo při opětovné návštěvě stejných míst si povíme příště.Smějící se
Pokračování...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. července 2016 v 14:06 | Reagovat

Holky, rostete obě do krásy! Já letos taky několikrát pořádně zmokla, hned to vše bylo na praní. Jsem zvědavá, co se dělo příště! :-)

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 22. července 2016 v 14:14 | Reagovat

[1]: Ha, ha, tak to jsi mně rozesmála s tou krásou. :-D
Kdyby se to, co se říká o dešti a studeným kafi říká, zakládalo na pravdě, tak už jsem dnes Miss vesmíru. Studenýho kafe jsem vypila hektolitry, zmokla jsem nesčíslně krát a jaksi to pořád není nikde znát. :-D  ;-)

3 Hanako Hanako | 23. července 2016 v 16:08 | Reagovat

S puberťáky to není jednoduché, máme také jednu skoro dvanáctiletou, občas je kapku lenivá, vše a všichni jsou nemožní, jindy na ni skočí pracovitost a mace hodně mamce pomůže. Je to složité období. :-)  :-)

4 Hanako Hanako | 23. července 2016 v 16:10 | Reagovat

[2]:Hano, já bych to studené kafe a deštík nepodceňovala, co takhle krása duševní? :-D  :-D

5 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 23. července 2016 v 17:30 | Reagovat

[3]: To je fakt, jednou je na zabití, jindy je jak milius a může se přetrhnout.

6 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 23. července 2016 v 17:32 | Reagovat

[4]: Aha, tak to mně nenapadlo, ale stejně si myslím, že to asi nebude úplně ono. To bych musela být asi nejušlechtilejší tvor na světě a to asi fakt nejsem. :-D

7 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 23. července 2016 v 23:38 | Reagovat

Ten déšť neberu, ale ty borůvky jo. :-D S "PUBOŠEMA" to není jednoduché Hani, vydržať. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama