Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Dnes to je dva roky...

10. ledna 2017 v 10:00 | Hanka |  O zvířatech a lidech
...co nás opustila naše kočka Týna.
Podlehla jediné vážnější nemoci svého poměrně dlouhého kočičího života.


Když jsme se z její smrti trochu oklepali, zařekla jsem se, že už žádné zvíře nechci. Člověk se nemůže nikam hnout, nejprve musí zajistit hlídání a krmení mazlíčka a potom teprve může někam vyrazit. A těch peněz, co to stojí. Nejen krmení, ale i veterinární péče.



A jak myslíte jak to dopadlo?
Neuplynulo ani půl roku a přišel Ferda.


A aby toho nebylo málo, za další dva měsíce se objevila Lízinka.


Takže přesně podle vzorce - odříkaného chleba největší krajíc.

A s Lízou jsme si užili i koťata. Dalo se to čekat, když Líza nebyla v té době kastrovaná.


Nejzajímavější bylo, že jsem nepoznala, že se mrouská.

Týna si také ze své první říje přinesla koťata, ale tam to bylo evidentní. Kňučela jako když brečí malé dítě, předváděla se všemu, co bylo chlupaté ( klidně to mohly být chlupaté rukavice, nebo pantofle s labutěnkou ). Nakonec mi zdrhla ven a bylo to jasné. Jako otce svých koťat si vybrala toho neodpornějšího kocoura. Byl to evidentně rváč s natrženým uchem, nalomeným ocasem s nějaký svrabem v kožichu.
Ale koťata měla krásná a matka byla naprosto skvělá, což se o Líze rozhodně říci nedalo.

A jak to tak bývá, člověk srovnává. Vím, že se to nemá. Stejně jako se nemají srovnávat děti. Každé zvíře, stejně jako každý člověk, je osobnost a každé má jinou povahu.

Nevím proč, ale nějak se k nám stahují spíš kočky. Přitom já mám ráda všechna zvířata. Pravda je, že za téměř 16 let života s Týnou jsem dost naučila o kočičí řeči. Dnes už dokážu odhadnout, co mi kočka říká.

Můj ideál bydlení by byl někde na samotě u lesa se spoustou domácích zvířat, jak na maso, tak na mazlení a pro radost, jenže to bych nesměla chodit na dvanáctky do práce a muselo by být v rodině minimálně jedno auto.
No jenže jak to tak bývá, auto nemám ani jedno a to byl také jeden z důvodů, proč jsme při kupování naší perníkové chaloupky, hledali oblast se slušnou dopravou do krajského města.
Mno, každý má nějaký svůj ideál a často se ideál od skutečnosti dosti liší. Ale to je prostě život.

Šťastný to člověk, který svůj ideál dokáže a může realizovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 10:56 | Reagovat

Je to zajímavé pozorovat když odcházejí a přicházejí ti naši chlupáčci ty rozdíly v povahách.....

2 Lucie Lucie | Web | 10. ledna 2017 v 12:17 | Reagovat

Hani, však bez zvířete by to doma bylo smutné... :-) Je dobře, že jste si po Týnce pořídili nového chlupáčka, vlastně dokonce dva! Užijete si s nimi určitě spoustu legrace, příjemných chvil, pomazlení... :-)
Co se týče bydlení, máme stejný sen. Mě by se také líbilo bydlet někde na polosamotě u lesa, velkou zahradu, spoustu zvířat, spoustu dětí... No, uvidíme, kde nakonec skončím... :-) A myslím, že i když tobě se tenhle sen nevyplnil, i ve vaší perníkové chaloupce je krásně a máte se tam celá rodina prostě dobře! :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 18:07 | Reagovat

Zvířátka jsou fajn. Prosvětlení léta, kdy děti odejdou z domu, zůstanete sami dva nebo i jeden. Kočka je v tom ideální- myslím třeba v bytě, protože ji nemusíte venčit, vydrží doma i sama, je čistotná a dá se opakováním zvyklostí vychovat. Tedy sebekriticky přiznávám, že se přizpůsobujeme jejich  potřebám. K tomu bydlení, dokud je rodina mladá, je ideální dům se zahrádkou, ale ve stáří je dobré mít svůj pohodlný byt, spíš menší, přizpůsobený potřebám člověka již pohybově omezeného. Co se stává, když třeba jeden zůstane v pěkném domě sám/a znám hodně od vrstevníků. A přitom se těžko loučí s prostředím, kde se napracovali, žili s dětmi dlouhá léta.

4 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:36 | Reagovat

[1]: Každé zvíře je jiné, stejně jako různí lidé jsou jiní. Každé z nich má jinou povahu. :-)

5 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:50 | Reagovat

[2]: Dobře nám je, ale rodina se mi už pomalu rozutíkává. Brzy v chaloupce zůstaneme jen dva jako babka a dědek a polezeme si na nervy. ;-)

6 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:52 | Reagovat

[3]: Heslo dne zní BYDLÍM U SVÉ KOČKY. :-D

7 Amelie Amelie | Web | 10. ledna 2017 v 23:51 | Reagovat

Taky jsem nechtěla kočky a co jich teď máme a jsem ráda. Ano, ideál a realita se vůbec neshodují a přesto si nestěžuji a jsem vděčná za to, co mám:-)

8 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 23:52 | Reagovat

[5]: To vydržíš, my si lezeme na nervy celý život a jsme spolu už 55 let, živí. Byla by to nuda, kdybychom si neřekli své názory. Díky sníženému sluchu jsou dost hlasité. :-D

9 Jarka Jarka | Web | 11. ledna 2017 v 9:48 | Reagovat

My jsme v naší domácnosti neměli nikdy žádné zvířátko a ani jsem si to nedokázala představit. Pak jsme zdědili fenku a přestože jsem se obávala všudypřítomných chlupů, venčení a starostí se zvířátkem, za pár týdnů jsme si zvykli a teď s manželem Peginku milujeme. :-D

10 signoraa signoraa | Web | 11. ledna 2017 v 14:55 | Reagovat

Hani, mně provázela zvířátka od dětství. Babička, který bydlela v Kostelci měla chovnou stanici welschteriérů, krom toho několik koček, králíky a kozu. Druhá babička měla dlouhé roky kočku Lízu.
My se sestrou jsme občas přitáhly domů nějaké to kotě a i když jsme bydleli v činžáku, koček jsme měli několik.
Když jsem se vdala a odstěhovala se, mužovi rodiče žádné zvíře neměli. Můj muž vůbec neměl ke zvířatům vztah - kde by to taky získal? A pak, když se v naší čtvrti začaly vzmáhat krádeže v domech, bylo rozhodnuto a do domu přibyl německý ovčák. Po jeho odchodu ho nahradil jezevčík, který dělal společnost manželově mamince. Moje děti, stejně jako my se sestrou, přitáhly první kočku. A pak druhou a zvěřinec jsme doplnili potkanem a křečkem. Koček se u nás vystřídalo několik, děti dospěly, odešly z domova a my zůstali s mužem sami s kočkou. Muž jí dal nažrat, vybral bobek z písku, ale nikdy jí nepohladil. To, že v dětství nikdy neměl žádné zvířátko, bylo znát. Poslední kočka se dožila úctyhodných 17 let a já si tehdy řekla, že už žádné zvíře nechci. Její odchod jsem obrečela jako malé dítě, i když už jsem s ním, vzhledem k jejímu věku, musela počítat. Kdysi jsem si také plánovala, že si do důchodu pořídím yorkšíra. V říjnu odešla kočka, já šla za měsíc do důchodu a ani toho psa jsem si nepořídila.
Když se chci pomazlit s kočkou, jedu k dceři, která má kočiny dvě a v domě už více než dva roky žije Desinka, což je pes snachy. :-)

11 Lucie Lucie | Web | 14. ledna 2017 v 11:56 | Reagovat

[5]: Já si myslím, že se doma nudit nebudete. Však máte vnoučátko na cestě! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama