Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Krajina posedlá tmou

9. ledna 2017 v 22:54 | Hanka |  Pohádkový svět nejen pro děti
Vracím se z odpolední procházky.
Sluníčko už se kloní k západu a k zemi posílá poslední zlaté šípy. Kyprý sníh se oranžovo - zlatě třpytí až z toho bolí oči. Přesto že mám sluneční brýle, musím zahmouřit oči jak je zapadající slunce ostré.
Zastavuju se na mírném návrší, rozhlížím se po kraji zaplaveném posledními paprsky.
V dálce se leskne kříž na věži kostela nedaleké vsi. Domečky pro sněhové závěje nejsou skoro vidět.
Stojím a rozhlížím se. Na nebi jsou už vidět první hvězdy a úplněk měsíce.
Je jasno a ani na obzoru nejsou vidět žádné mraky. Mráz sílí.


Za dalším kopcem stoupá oranžová záře velkého města.
Až tam se musím dostat. Moc se mi nechce, ale začíná mi být zima.
Po vyšlapané cestě se vracím do civilizace.
Rychle se stmívá. Zimní den je tak krátký. Hvězdy už září docela jasně a sníh se opět třpytí. Tentokrát ale ne od zapadajícího slunce, ale od jasného světla měsíce. Je vidět skoro jako ve dne. Krajina je ve světle úplňku úplně jasná. Na obzoru se od sametově tmavomodré oblohy ježatě odráží tmavá hradba lesa. Sníh jasnost krajiny ještě zvyšuje.
Dobrou půlhodinu mi trvá než dojdu na kraj města.
Jak je v otevřené krajině už večerní klid, město ještě stále kypí životem.
Lidé chodí sem a tam, semafory barevně svítí do oranžové tmy, tramvaje tlumeně zvoní. I přes poměrně čilý ruch zní všechno jinak. Sníh úspěšně tlumí i hluk velkoměsta.
Tam kde sníh není špinavý od výfukových plynů, tak se také třpytí, ale ne od svitu měsíce,ale od oranžově svítících lamp.

Čekám na tramvaj a zřetelně cítím jak mám studené nohy a i na ruce schované v rukavicích mi dotírá mráz.
Brr, už abych byla doma.
Tramvaj přijíždí, nasedám. Cítím jak je v ní teplo.
Jedu přes celý střed města až na jeho druhý konec. Vystupuju na konečné.
Ve vyhřáté tramvaji jsem se trochu ohřála, ale zase cítím, že mám boty promočené a na tmavé kůži se jasně rýsuje bílá vrstvička soli. Kruci, hrom aby vzal tu blbou sůl.
Za celou dlouhou vycházku jsem necítila promočené boty, sníh byl suchý a šel lehce sklepat a za pár minut chůze po rozsolených chodnících mi i poměrně solidní boty promočila mokrá, prosolená břečka.

Otevírám dveře vyhřátého bytu, kočka se mi lísavě otře o nohy a jemně zakňourá.
To víš, že dostaneš baštu, chlupáči, pohladím ji po hřebetě a podrbu za ušima.
S úlevou zouvám mokré boty a umyté je dávám proschnout na topení.
Nakrmím mazlíčka, uvařím si čaj a ukrojím chleba, namažu si ho sýrem a sedám si do křesla. V bytě je ticho, jen v klíně mi přede spokojeně kočka a na stěně tiše tikají hodiny.
Nechce se mi pouštět televizi. Sedím a koukám ven do oranžové tmy. Večer už pomalu přechází do noci a já stále uvažuju o tom, jak hodně jiný je soumrak venku v krajině a ve městě.
Ve městě vlastně soumrak ani často nevnímáme. Dny jsou šedé a že se přiblížil večer, zjistíme až ve chvíli, kdy se oranžově rozsvítí lampy.
A hvězdy? Tak o těch si můžeme nechat jen zdát. Venku v krajině září jako drahokamy.

Tichý tikot hodin mě skoro uspal, v klíně mě stále hřeje kočka.
Rozsvěcím. Ostrá záře mně uhodí do očí. Kočka nespokojeně zamručí.
Půjdeme spát chlupáči, jo.
Brzy usínám, tentokrát v posteli. Spící kočka mi na polštáři vrní do ucha a mně se zdá o zářivě bílé krajině. Potom se najednou stmívá, ale bez oranžových lamp a na nebi vychází obrovský kulatý měsíc a za ním houf hvězdiček, které spolehlivě ukazují cestu k domovu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 7:49 | Reagovat

Když jede člověk za tmy odkudkoli a blíží se naším směrem, už zdálky svítí Třebová s nádražním komplexem jak maják. To se nedá vážně přehlídnout ;-). A když si takhle za tmy stoupnu na chatě do zatáčky tak pro změnu svítí takhle Praha. Dneska se už najde hodně málo míst kam by nezasahoval světelný smog.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 9:38 | Reagovat

Jsem městská, takže úplná tma u nás není nikdy. Neřeším to, jak to je, tak to je. :-)

3 Lucie Lucie | Web | 10. ledna 2017 v 12:29 | Reagovat

Ve městě si tmy, hvězdiček a úplného nočního ticha moc neužijeme... Jiné to bylo, když jsme byli začátkem léta na chatě v Humpolci. Chatová oblast se tam nachází uprostřed lesů, tenkrát tam snad nebyl jediný chatař a my si užívali toho neskutečného klidu a pozorování nádherné jasné noční oblohy poseté tisícem zářících hvězdiček... Byla to nádherná podívaná. Člověk úplně "vypne" a odprostí se v tu chvíli od všech trablů, problémů, starostí....Užívá si jen tu chvíli. :)
A takovouhle noční parádičku si užil partner při letním dvoudenním přechodu Jizerek, vydal se na cestu jen s naším Matesem, vzal na záda batoh, spacák, karimatku, ušel denně 40 km a večer přespal pod širákem, nikde nikdo... Přiznám se, že do toho bych asi nešla, já až tak tu tmu nemusím a jsem hrozný posera, takže nocování pod širým nebem není pro mně. :-D Ale prý to byl parádní zážitek. :-)

4 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:53 | Reagovat

[1]: S Libercem je to také tak, už z dálky je vidět velká oranžová skvrna na obloze. :-?

5 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:54 | Reagovat

[2]: Taky jsem vyrostla ve městě, ale čistá obloha posetá hvězdami mě nikdy nepřestala fascinovat.

6 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 10. ledna 2017 v 20:55 | Reagovat

[3]: To muselo být krása. Já bych se tedy přidala. I když si nejsem jistá, že bych denně ušla 40 km. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama