Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Cesta do práce a do Prkvančic

13. května 2017 v 6:41 | Hanka |  Co se děje u nás
Ráno.
Slunce mi svítí do postele a šimrá pod nosem a volá, koukej vstávat, máš dneska dost co dělat.

Koukám na Věrku. Ještě spí, ani nezaregistrovala, že děti odešly do školy, ostatně já také ne.
Divné.
Že by dnes vyjímečně odešly potichu, bez hádání a bouchání dveřmi?

Potichu jsem vstala, vida, taťka taky ještě spí,jenže ten je ve stavu nemocných a ranní vstávání a domácí makačka se ho týkat nemusí. Zatím.Mrkající

Dala jsem tedy vařit vodu na ranní kávu, vyndala z pračky večer vyprané prádlo a dala prát nové. Mezitím se voda uvařila, zalévám si bílou kávu k snídani, krájím chleba, taťkovi chystám čaj a suchý rohlík. Na jinou stravu zatím nemá nárok. Káva zašimrala svou vůní Věrku do nosu a chce taky.
Snídáme.



Po snídani vybízím Věrku, zda chce jít se mnou na nákup.
Chtěla, že se potřebuje projít.
Chápu, na začátku 9.měsíce měsíce těhotenství o sobě prcek už dává dost vědět a rozhodne se, že uspořádá párty zrovna v době, kdy si jeho maminka chce dát šlofíka. Vstává tudíž celá rozlámaná a prostěradlo smotané do roličky svědčí o divoké noci.

Nakoupily a zařídily jsme potřebné, vracíme se domů a dáváme se do práce.
Věrka si na počítači ještě objednává něco nového do zařizovaného hnízdečka, píše objednávku na nějaké materiály do práce, přesto že už je na mateřské ( byla by nejraději, aby ji odvezli z práce rovnou do porodnice ). Potom si sedne venku ke stolu přesazuje kytky a následně se dá do žehlení pidivěciček a nových plen.
Já dávám do myčky nádobí, dávám péci kuře k obědu, věším prádlo a sbírám ještě poslední várku pampelišek na pampeliškový sirup. Pampelišky už začínají valem odkvétat, tak mám víceméně poslední šanci.

A hle najednou už je skoro půl jedné, děti přijdou za chvilku ze školy.
Tak honem uklidit stůl od všeho možného harampádí, jako je čisté nádobí, které nepatří do linky, špinavé nádobí, které patří do myčky, pytlík od cukru, slupky od brambor a lísteček od Růži, že kočky ráno nakrmila.
Čisté nádobí zmizelo v komoře v almárce, špinavé nádobí se přestěhovalo do útrob teď už prázdné myčky, slupky od brambor, pytlík od cukru a lísteček od Růži pohltil odpadkový koš. Tak a ještě čistý ubrus.
Kuchyně najednou vypadá daleko vlídněji.
Slunce sálá a je vedro jako uprostřed léta, ale od severozápadu se najednou objevují hrozivě černé mraky.
Děti přibíhají ze školy a hladově strkají hlavu do hrnců. Mami, co je k obědu?
Taťka taky dostal kuřecí stehno, ale pečené jen na vodě s minimem koření.

Jsme uprostřed oběda, když najednou začne hřmít, zvedá se vítr a obloha se podivně zatáhla.
Kruci, mám venku prádlo. Mrskla jsem vidličku do talíře a mazala ven, sebrat už suché prádlo. Začaly padat obrovské kapky, zpočátku jen sem tam nějaká , ale za chvilku už to byla pořádná průtrž.
Prádlo jsem naštěstí stihla posbírat.
Míííí, kočky se dobývaly domů. Slejvák se jim ani trochu nelíbil.
Pustila jsem kočičáky domů, Ferda má zase něco s tlapkou, nějak na ní nemůže došlápnout a odlehčuje ji jak se dá.

Odpoledne proběhlo v chystání dětí na celovíkendový výlet.
Znáte to, máš baterku, máš kartáček na zuby, kartičku pojišťovny, náhradní triko, boty, ponožky apod. Nezapomněl ( a ) jsi pláštěnku.... to všechno krát 2.

Růža - vždyť strašně leje, to máme jít v tom dešti až na nádraží?

Já - budeš muset, nosit tě nebudu. Leda, že bys zavolala někomu, kdo veze svoje dítě autem, aby se pro vás stavil a vzal vás taky.

Tonda - ale on nikdo z našeho kouta nejede. Všichni jedou ze sídliště, nebo z Bíláku ( Bílý Kostel nad Nisou ), kolem nás nejede nikdo.
Růžo, nebuď rozmazlená, však se nerozpustíš.

Růža - já nejsem rozmazlená, blbečku jeden.

Já - Růžo kroť se trochu.

Odešli a 5 minut před tím, než vyšli z domu , přestalo pršet úplně, nebo skoro úplně.
Za půl hodiny po nich odchází i Věrka.

Uf, to je klid. Tak poklidit po nich, co zase nechali roztahaný, za chvilku je hokej, dát ještě vařit ty pampelišky, nachystat se do práce.
Při sledování hokeje, si chystám věci do práce, skládám vééélikou hromadu prádla a krmím kočky.
Strojím se a opouštím dům za hokejového stavu 4 : 0 pro nás.

Autobus jsem stihla, ale jen tak, tak.
Sedám si úplně do předu, řidič má puštěné rádio a také sleduje hokej.
Je takové zvláštní žluté světlo a zase je dusno jako v peci.
Ještě než jsme opustili Chrastavu, dohnala nás další průtrž, po silnici tekly proudy vody, stěrače sotva stíhaly pobírat vodu padající z výšky ve více než velkém množství.
Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Šnečím tempem jsme vyjeli na vrchol machnínského kopce. Nebylo vidět na krok. Stojíme na zastávce. Nastoupili tak tři lidi, ale řidič stojí dál. V té průtrži nemůže pokračovat.
Silnice, která už překonala svůj nejvyšší bod, se začíná mírně svažovat.
Nevím proč, ale autobus se dává pomaloučku do pohybu. Jenže problém je v tom, že bez vůle řidiče.
Protože sedím úplně v předu, sleduju řidičovy nervózní pohyby. Všichni ostatní sedí naštěstí vzadu, takže nevidí nic a myslí si, že autobus normálně jede.
Autobus pomalu nabírá obrátky z poměrně prudkého kopce. Začíná zase bouřka a po silnici tečou strašné spousty vody. Rozjetý autobus se daří trochu zpomalit. Pomalu mi dochází, že asi není něco v pořádku s brzdami. V duchu si opakuju zásady první pomoci, kdyby došlo k nejhoršímu.
Prudký kopec nakonec řidič zvládl. Nevím jak se mu to povedlo, ale jsme dole.
Ještě zatáčka a jsme na další zastávce. Mírný protisvah, pomohl autobus zastavit.
Řidič v dešti a s nadáváním vylezl ven a jde se podívat , co se stalo. Asi se normálně v motoru hrabat nesmí, na to mají servis, ale tady neměl moc na výběr.
Něco tam povrtal a řekl, jo, to by mohlo fungovat. Nevím co, nerozumím tomu.
Čekal nás ještě jeden docela prudký kopec, ale tady už ve městě, kde se dalo očekávat víc chodců.

Jeli jsme. Opatrně a pomalu. mezitím jsem se z rádia dověděla o novém hokejovém skóre.
Dohonila nás další průtrž a s ní i bouřka. Nebe bylo černé jako o půlnoci a najednou PRÁSK. Rána jako z děla. Špička nedalekého kostela jen zasvítila.
Fuj, to jsem se lekla až jsem nadskočila.

Následující kopec jsme zvládli kupodivu dobře, ale na řidiči bylo vidět, že je trochu nesvůj, jestli jeho provizorní oprava bude fungovat. Však taky, jakmile jsme dojeli na Šaldovo náměstí ( místními zvaný důvěrně Šalďák ), požádal všechny cestující, zda by nemohli vystoupit a jet MHD, že musí ihned do servisu.
Vystoupila jsem. Stejně to byla moje cílová stanice. Už skoro nepršelo a bouřka se taky odvalila někam za hory.
UF, to byla cesta.
Aspoň, že noční byla klidná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 13. května 2017 v 6:55 | Reagovat

Ano, vše jsou jenom čísla

2 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 13. května 2017 v 14:56 | Reagovat

[1]: Nechápu tento komentář, nemá žídnou souvislost s tímto ani s minulým článkem. :-(

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. května 2017 v 18:58 | Reagovat

[2]: Hani, on se jen vnucuje-nějaký guru vít kouba.
Jinak četla jsem ten tvůj popis cesty s napětím. Pak mi došlo, že jsi dojela, když jsi napsala tento článek. Nenudíš se, to je vidět. ;-)

4 Hana Hávová Hana Hávová | Web | 13. května 2017 v 19:27 | Reagovat

[3]: To je jednoduchý, když bude ten inkvizitor moc prudit, tak ho prostě zablokuju.

5 Intuice Intuice | E-mail | Web | 14. května 2017 v 9:47 | Reagovat

Je vidět, že o zážitky nemáš nouzi, pořád hororové. :-)

6 Hana Hávová Hana Hávová | 14. května 2017 v 19:32 | Reagovat

[5]: Občas se divím, že ještě žiju. ;-)

7 sugr sugr | E-mail | Web | 14. května 2017 v 19:49 | Reagovat

Prkvančice? Fakt? :-)
Příběh se mi Hani líbí, je plný života a zážitků, žádné nůďo stále stejné, je to fajn, si to takhel prožít. Na stáro budete mít s Věrkou na co vzpomínat! ;-)

8 Hana Hávová Hana Hávová | 14. května 2017 v 20:38 | Reagovat

[7]: Poslední dobou je toho na mně trochu moc, občas bych i trochu toho klidu brala, ale toho se hned tak asi nedočkám. :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama