Lidé nepotřebují živelné katastrofy, vyhubí se sami.

Táborové vzpomínky

10. srpna 2017 v 23:46 | Hanka |  Zpovědnice
Prázdniny se přehouply do druhé poloviny, spousta dětí tráví volný čas na nejrůznějších táborech.
Vzpomněla jsem si, že i já trávila prázdniny zčásti na táborech, ale ne jen jako dítě, ale postupně i jako instruktorka, vedoucí a nakonec i jako zdravotník.
Jezdila bych i dále, ale přišla Sametová revoluce, pionýrské skupiny na školách byly zrušeny, kolektiv pionýrských vedoucích se pomalu rozeběhl do světa a protože jsme většinou byli samí mladí, pořídili jsme si rodiny a na výchovu cizích dětí najednou nebyl čas, protože jsme se museli věnovat výchově dětí vlastních.
Ale vrátím se ve vzpomínkách k poslednímu táboru tj. do července r. 1989.



Tak tedy červenec 1989. Do Sametu zbývalo ještě několik měsíců, jenže to ještě nikdo netušil.
Konání tábora Němčice u Domažlic. Bylo mi 21, měla jsem rok po maturitě a za sebou první pracovní zkušenosti.
Jak já si připadala chytrá s zkušená.Úžasný Ó ta naivita mládí.Usmívající se
Tentokrát, co by zdravotní sestra ( byť čerstvá ) jako zdravotník. Bylo to fajn. Nemusela jsem na rozcvičky, vstávala jsem až tak, abych stihla bodování ve stanech a nástup.
Krom ranních rozcviček jsem se jinak ale účastnila všech táborových aktivit.
Nejroztomilejší byli ti nejmenší. To byly děti 7-8 leté a strašně moc stály i o noční hlídky. Abychom jim udělali radost, chodily na hlídky po dvou vždy do půlnoci. Střídali se po hodině, potom vzbudili další hlídku podle rozpisu.
Seděli jsme před půlnocí ještě v kuchyni a bavili se jen vedoucí mezi sebou, když v tom přiběhl malý klučík z druhé hlídky a s očima navrch hlavy vykládal, že za stanama něco strašně dupe a funí a že se bojí, aby to nebyl nějaký zloděj.
O zloději jsme všichni pochybovali, ale vzali jsme malého strašpytla a šli jsme se podívat, kdo, nebo co nám to děsí děti.
Ano, hádáte správně. Byl to ježek. A ne jen jeden. Celá ježčí rodinka.Smějící se


Ilustrační foto, neboť tento ježek se potuluje občas u nás doma po zahradě.

Stejný klučík se odvážně postavil běžící feně.
To bylo tak.
Hlavní vedoucí ( tenkrát to byl myslím Petr ) vyjednal na pohraničním útvaru v Domažlicích, že nám ukážou výcvik pohraničářských psů ( zadržení narušitele apod. ).
Jednoho dne přijeli dva pohraničníci s krásnou, velkou fenou německého ovčáka. V Domažlicích měli tenkrát jen feny, prý byly ostřejší.
Předvedli zadržení na louce za táborem. Jeden pohraničník si oblékl klasický rukáv, rozběhl se a když byl ve vzdálenosti asi 100 m, druhý pustil psa s povelem "zadrž! ".
Fena vzdálenost překonala během několika vteřin a zakousla se jak měla naučeno do rukávu.
A teď přišlo hlavní představení. " Zadržený " s ní točil, snažil se jí setřást, dokonce ji i kopal, ale fena nic , držela, cenila zuby, vrčela. Nakonec "narušitele" strhla k zemi, stála nad ním a hrozivě cenila zuby a vrčela.
V této fázi byla odvolána a za dobrý výkon dostala odměnu.
A nakonec padla otázka, kdo z dětí si to chce zkusit také.
Holky nesebraly odvahu, ale kluci ano. Dva výrostci z nejstaršího oddílu si vyzkoušeli roli narušitele.
Dostali rukáv a pokyny jak si počínat, aby jim fena neublížila. Kluci ve věku 14 let jsou už obvykle stejně velcí jako dospělí, takže vše proběhlo tak jak mělo. Vyběhli, uběhli 100 metrů, byla vypuštěna fena, která je bez problémů zadržela.
Fena dostala odměnu, klukům jsme zatleskali za odvahu.
Otázka , kdo si to ještě chce zkusit?
Nesměle se přihlásil malý kluk z nejmladšího oddílu, ten co se bál ježků.
Pohraničníci se na sebe podívali, pousmáli a ten co dělal narušitele řekl, no tak pojď, když chceš.
Navlékli chlapce do rukávu, který byl větší než on a kluk pod ním nebyl ani vidět.
Tak utíkej, jak nejrychleji a nejdál co zvládneš. Mrňous klopýtal přes drny s obrovským rukávem, který byl na něho moc velký a těžký. Byla vypuštěna fena, která ho s hlasitým štěkotem brzy doběhla.
Všichni jsme s napětím čekali co se bude dít, pohraničníci a ( hlavně ) já jsme byli připraveni k okamžité akci, kdyby se to celé zvrtlo.
Jenže fena byla chytřejší než jsem si myslela. Pohraničníci svého psa znali, věděli, že neublíží, ale nevěděli jsme jak bude reagovat na tak malé dítě ( s tím se fena ještě nesetkala ).
Fena nás však převezla všechny.
Hravě doběhla kluka. Kluk byl jen o trochu větší než pes a ještě byl skoro celý schovaný ve velikém rukávu dělaném na dospělého, dobře urostlého muže.
Když fena doběhla, sedla si před dítě a s kňučením ho začala olizovat. Kluk byl strachy zelený, před obličej stále nastavoval
ruku s rukávem. Když se k němu fena začala lísat, setřásl rukáv , popadl jí kolem krku a nechal se od ní olizovat a drbal jí za ušima a hladil a zase drbal a zase hladil. Celá akce se zvrhla do hry dítěte se psem.
Oba celý tábor odměnil velkým potleskem. Malý hrdina se celý večer nafukoval jak se nebál psa, který dokáže chytit padoucha.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 VendyW VendyW | E-mail | Web | 11. srpna 2017 v 8:04 | Reagovat

Tak na tábory mne to nikdy netáhlo, měla jsem chalupu, tam svou skvělou partu dětí s kterými jsme se neskutečně vyblbli, rybník hned před dveřmi a lesy kolem baráku, takže mi nic nechybělo. A tábornické dovednosti jsem tam taky skvěle využila.... ;-)

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 11. srpna 2017 v 10:16 | Reagovat

Na tábory jsem jezdila vždy 2x ročně, na 1. a 3. běh.  To bylo 6 neděl. Uprostřed prázdnin jsem 3 neděle využila tak, že jsem byla 1 týden s rodiči na dovolené a dva doma sama. Přesto ráda vzpomínám na všechny prázdniny. :-)

3 Hana Hávová Hana Hávová | 11. srpna 2017 v 20:34 | Reagovat

[1]: Tak chalupu jsme nikdy neměli, měli jsme rodinný dům, kolem zahradu, a rodičům připadalo zbytečné mít další nemovitost. :-)

4 Hana Hávová Hana Hávová | 11. srpna 2017 v 20:38 | Reagovat

[2]: Ano máš pravdu, tehdy byly všechny tábory na 3 týdny. Ale co jsem jezdila já jako vedoucí, tak to byl tábor od školní pionýrské skupiny a ten byl jen na 10 dní. Jinak jako dítě jsem jezdila také na tři týdny. Později to stáhli na dva, dětem ( hlavně těm malým ) se prý stýskalo. Myslím, že to bylo spíše proto, aby se dostali na více dětí. Stejné to bylo s jarními prázdninami. Nejprve měla celá republika jarňáky ve stejném týdnu, až  později se to dělilo na jednotlivé okresy po týdnu, aby se více lidí vystřídalo na horách. ;-)

5 Hana Hávová Hana Hávová | 11. srpna 2017 v 20:41 | Reagovat

[2]: Jinak já jezdila většinou na druhý běh, uprostřed prázdnin. Prý to bylo nejlepší. Na třetím jsem nikdy nebyla. Naši trvali na tom, že poslední týden prázdnin musím být už doma abych se uklidnila po prázdninách a připravila se pomalu na školní režim. :-D

6 Lady Skycat Lady Skycat | Web | 11. srpna 2017 v 21:44 | Reagovat

Já na tábory nikdy nejezdila, byla jsem takové to zhýčkané dítě, které potřebovalo ke spokojenosti svou postel a bublinkovou koupel :-D  Ale dnes s postupem času mi došlo, že to mohlo být fajn na cca 3 týdny někam vypadnout :-)

7 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 12. srpna 2017 v 14:53 | Reagovat

Hani, moc krásné povídání - náš vnuk, ten nejmladší se zrovna dnes vrátil z tábora Pionýr :-D U nás existuje opravdu skupina lidiček, kteří mají pod sebou klubovnu a v té pořádají schůzky pionýrské, také pořádají tábory - dva turnusy - letní. Jeden je třítýdňový a druhý dvanáctidenní a na tom byl vnuk - stanový. Jinak pořádají také příměstský a pak jarní. Vůbec jsem o tom nevěděla a jsem zvědavá na vyprávění vnuka. :-)

8 VendyW VendyW | E-mail | Web | 12. srpna 2017 v 15:52 | Reagovat

[3]:Tak ta chalupa byl rodnej mlejn mýho druhýho tatínka, tudíž se nic nepořizovalo :-D. A my zas bydleli v činžáčku v bytě, takže to bylo jasný jak budou Pražáci trávit víkendy a prázdniny. A že ty prázdniny byly vždycky naprosto luxusní... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama